ECLI:CZ:NS:2003:3.TDO.278.2003.1
sp. zn. 3 Tdo 278/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. března 2003 o dovolání podaném obviněným P. C., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici V., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 10. 2002, sp. zn. 2 To 174/02, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 48 T 9/2002, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 17. 5. 2002, sp. zn. 48 T 9/2002, byl obviněný P. C. uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., který podle výroku rozsudku spáchal tím, že „dne 19. 1. 2002 asi v 02.30 hod. v P. poblíž schodiště vedoucího k podchodu pod železniční trať, v úmyslu zmocnit se věcí poškozeného J. K., poté, co ho požádal nejprve o cigarety a pak o peníze a vždy byl odmítnut, poškozeného opakovaně bil jeho francouzskou holí až ho srazil na zem a tam ve stejném útoku pokračoval, a do poškozeného také kopal a po útoku ležícího poškozeného odvlekl do podchodu, kde ho prohledal a minimálně mu odcizil z tašky předměty blíže nezjištěné a poškozenému napadením způsobil otřes mozku, zlomeninu týlní kosti zasahující až na spodinu lební, zlomeninu levé očnice, zlomeninu čelní kosti v oblasti dutiny čelní kosti vlevo a četné tržně zhmožděné rány hlavy, tj. zranění, jejichž léčení včetně nezbytné hospitalizace přesahuje dobu 6 týdnů.“
Za to byl obviněný odsouzen podle §234 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody na 8 let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou, a podle §57 odst. 1, odst. 2 tr. zák. k trestu vyhoštění z území České republiky na dobu neurčitou.
Předmětným rozsudkem bylo rozhodnuto rovněž stran obviněného S. C. /byl podle §226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek kvalifikovaný jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák./.
K odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný P. C., rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 31. 10. 2002, sp. zn. 2 To 174/02, tak, že napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o trestu odnětí svobody a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl a obviněnému podle §234 odst. 2 tr. zák. uložil trest odnětí svobody na 6 let a 6 měsíců, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. Jinak ponechal napadený rozsudek nedotčený. Rozsudek soudu druhého stupně nabyl právní moci dne 31. 10. 2002 /§139 odst. 1 písm. a) tr. ř./.
Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze a rozsudku Městského soudu v Praze podal ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. obviněný P. C. prostřednictvím svého obhájce dovolání. Předmětná rozhodnutí napadl ve všech výrocích jeho se týkajících, přičemž uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Dovolatel především namítl, že postup soudů obou stupňů spočíval v nesprávném hmotně právním posouzení. Dále podrobně rozvedl konkrétní hodnotící úvahy týkající se provedených důkazů, přičemž polemizoval s hodnotícími úvahami a závěry zejména soudu prvního, ale i druhého stupně. Poznamenal v souvislosti s tím, že nebyly zajištěny pachové ani daktyloskopické stopy z bankovek u něho nalezených ani z tašky poškozeného a předmětů v ní původně uložených. Zdůraznil pak, že k jeho odsouzení došlo přesto, že jej neusvědčují žádné daktyloskopické, pachové ani trasologické stopy vyjma krevních stop nalezených na jeho rukou a kalhotách, jejichž původ přesvědčivě vysvětluje (zvedal poškozeného po jeho nálezu na podestě schodiště). Rovněž poškozený jej při rekognici ze dne 7. 3. 2002 nepoznal. Odůvodnění rozsudku je podle vyjádření dovolatele celé založeno na spekulaci, jak k trestnému činu mohlo dojít na základě místa jeho zadržení a na krevních stopách nalezených na jeho osobě.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem dovolatel v petitu dovolání navrhl, aby dovolací soud v napadených výrocích zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. 5. 2002, sp. zn. 48 T 9/2002, a rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 10. 2002, sp. zn. 2 To 174/02, a „podle §265m tr. ř. sám rozsudkem rozhodl, že obžalovaného P. C. podle §226 písm. c) tr. ř. obžaloby zprošťuje.“
K dovolání se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Uvedl, že dovolání je sice formálně podáno z důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve skutečnosti však namítá výlučně nezajištění některých důkazů, neúplnost provedeného dokazování a nesprávnost hodnocení důkazů provedených, čímž fakticky napadá soudem učiněná skutková zjištění. Nesprávná skutková zjištění však důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř. být nemohou. Státní zástupce vzhledem k uvedenému navrhl, aby dovolací soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř. Pro případ, že by dovolací soud hodlal učinit rozhodnutí jiné, vyslovil ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Obviněný P. C. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ust. §265d odst. 2 tr. ř.
Nejvyšší soud současně shledal, že dovolání je z hlediska ust. §265a odst. 1 odst. 2 písm. a) tr. ř. přípustné, neboť bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje též proti rozhodnutí, jež lze podřadit pod ust. §265b odst. 2 písm. a) tr. ř. Dovolání také zásadně splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ust. §265b tr. ř., bylo dále, jak již naznačeno, zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení, jehož existence je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst.1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Skutkové vady totiž nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru. Nesprávné zjištění skutkového stavu má, aplikuje-li soud důsledně hmotné právo, samozřejmě vždy vliv i na nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné relevantní hmotně právní otázky. Poněvadž, jak je uvedeno výše, nelze se v řízení o dovolání na podkladě uvedeného (ani jiného) dovolacího důvodu domáhat revize zjištěného skutkového stavu věci, nelze v něm ani odstranit případnou právní vadu, je-li nesprávným skutkovým zjištěním podmíněna. Je-li pravomocné rozhodnutí založeno na zásadních nedostatcích ve skutkových zjištěních, umožňuje zákon dosáhnout nápravy takových vad ostatními mimořádnými opravnými prostředky, zvláště pokud k pochybení došlo v neprospěch obviněného.
Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je především popis skutku obsažený v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Ve věci obviněného P. C. však dovolací námitky směřují právě do oblasti skutkových zjištění. Dovolatelem je totiž poukazováno na to, že nebyly dostatečně a ve všech souvislostech vyhodnoceny provedené důkazy, nebyly ani provedeny všechny důkazy potřebné k náležitému objasnění věci, což mělo vést k tomu, že nebyl řádně zjištěn skutkový stav věci. Vzhledem k tomu mají podle názoru dovolatele napadená rozhodnutí spočívat na nesprávném hmotně právním posouzení.
Je tedy zřejmé, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dovolatelem spatřován de facto ve vadně zjištěném skutkovém stavu věci (tj. vadách procesní povahy - v porušení zásad vymezených v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř.), jehož důsledkem mělo být následné vadné hmotně právní posouzení věci.
Nejvyšší soud, jak již shora podrobně uvedeno, je ovšem vázán skutkovým zjištěním soudu druhého, resp. prvního stupně, přičemž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemůže být spatřován v namítaných vadách procesní povahy, byť by mohly mít i hmotně právní důsledky.
Nejvyšší soud tak konstatuje, že v posuzovaném dovolání sice byl citován zákonný důvod podmiňující podání tohoto mimořádného opravného prostředku, a to podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak konkrétní argumenty obsažené v dovolání vycházejí z důvodů jiných, které v zákoně jako dovolací důvody uvedeny nejsou. K tomu je třeba zdůraznit, že obsah konkrétně uplatněných námitek, tvrzení i právních názorů, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř.
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.)
V Brně dne 19. března 2003
Předseda senátu : JUDr. Eduard Teschler
Vypracoval:
JUDr. Vladimír Veselý