ECLI:CZ:NS:2003:3.TDO.307.2003.1
sp. zn. 3 Tdo 307/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. dubna 2003 o dovoláních podaných obviněnými JUDr. M. D., a M. G., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 9. 2002, sp. zn. 10 To 23/02, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 4 T 82/2001, takto:
I.Dovolání obviněného JUDr. M. D. se odmítá podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
II.Dovolání obviněného M. G. se odmítá podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. 11. 2001, sp. zn. 4 T 82/2001, byl obviněný JUDr. M. D. uznán vinným trestným činem vydírání podle §235 odst. 1, odst. 3 tr. zák. ve znění účinném do 31. 12. 2001, který spáchal dílem samostatně, dílem ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., ukončeným ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., a obviněný M. G. týmž trestným činem spáchaným ve spolupachatelství, ukončeným ve stadiu pokusu, jehož se dopustili skutkem popsaným ve výrokové části rozsudku. Podle §235 odst. 3 tr. zák. byl obviněnému JUDr. M. D. uložen trest odnětí svobody v trvání šesti roků a obviněnému M. G. podle §235 odst. 3 tr. zák. za použití §40 odst. 1, odst. 2 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání tří roků a šesti měsíců. Podle §39a odst. 3 tr. zák. byli oba obvinění pro výkon trestu zařazeni do věznice s dozorem. Podle §55 odst. 1 tr. zák. soud dále obviněným uložil trest propadnutí věci, jež jsou konkrétně specifikovány v příslušném výroku.
O odvoláních obviněných proti shora citovanému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 9. 2002, sp. zn. 10 To 23/02, jímž podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. pak sám rozsudkem nově rozhodl tak, že obviněného JUDr. M. D. uznal vinným trestným činem vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zák.* spáchaným dílem samostatně, dílem ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., ukončeným ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., a obviněného M. G. trestným činem vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zák.* spáchaným ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., ukončeným ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. Podle výroku rozsudku odvolacího soudu spočívaly trestné činy obviněných po skutkové stránce v tom, že obviněný „JUDr. M. D. sám v období od 26. 10. 1999 do 14. 9. 2000 prostřednictvím České pošty z různých míst na území ČR zaslal celkem pět výhrůžných poštovních zásilek na adresu Ing. J. S., člena představenstva ČS – ž. p. v P., kterému v těchto zásilkách vyhrožoval fyzickou likvidací s požadavkem na zaplacení částky 3 mil. Kč, když konkrétně zaslal výhrůžný anonymní dopis s přiloženým loveckým nábojem, dne 20. 3. 2000 z pošty P. zaslal dopis se čtyřmi průstřely ze střelné zbraně, dne 22. 5. 2000 z pošty B. zaslal výhrůžný dopis s výhrůžkou fyzické likvidace v případě nezaplacení částky 3 mil. Kč, dne 21. 6. 2000 z pošty S. odeslal balík obsahující mobilní telefon zn. ERICSSON s pokynem jeho aktivace a vyčkání instrukcí na předání částky 3 mil. Kč a dne 14. 9. 2000 z pošty N. B. zaslal výhrůžný dopis s příkazem aktivace mobilního telefonu,
po zaslání zásilky obsahující mobilní telefon a pokynu k jeho aktivaci prostřednictvím zasílaných SMS zpráv a hovorů na tento mobilní telefon obviněný JUDr. M. D. společně s obviněným M. G. instruovali poškozeného Ing. J. S., jakým způsobem má jednat a předat požadovanou částku 3 mil. Kč, kdy k fyzickému předání napodobenin této sumy bankovek přes určeného „posla“ došlo dne 12. 10. 2000 ve 13.30 hodin na parkovišti před OD O. v B., když přitom došlo k zadržení obviněného M. G. a následně k zadržení obviněného JUDr. M. D.“
Obviněný JUDr. M. D. byl podle §235 odst. 2 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti roků a obviněný M. G. podle téhož ustanovení k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků a šesti měsíců. Podle §39a odst. 3 tr. zák. byli oba obvinění pro výkon trestu zařazeni do věznice s dozorem.
Tento rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 19. 9. 2002 (§139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.). Obvinění JUDr. M. D. a M. G. proti němu podali ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. prostřednictvím svých obhájců dovolání. Obviněný JUDr. M. D. napadl předmětné rozhodnutí ve výroku o vině v celém rozsahu a současně i ve výroku o trestu. Obviněný G. dovoláním napadl výrok o vině. Uplatněným dovolacím důvodem byl u obou obviněných důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný JUDr. M. D. v odůvodnění svého dovolání uvedl, že již v rámci přípravného řízení, konkrétně v usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 6. 2002, sp. zn. 10 To 78/01, bylo konstatováno, že výpověď spoluobviněného M. G. před vyšetřovatelem ze dne 13. 10. 2002 byla nezákonná, neboť vyšetřovatel jednal v rozporu s ustanovením §165 tr. ř. v tehdy platném znění, což ve svém důsledku bylo třeba považovat za porušení práva na obhajobu. Dovolatel namítl, že i přes skutečnost, že z uvedeného důvodu byla tato výpověď procesně neúčinná, odvolací soud z ní vycházel, pokud konstatoval, že na jejím základě došlo ke ztotožnění osoby neznámého muže s JUDr. M. D. Dovolatel dále poukázal na skutečnost, že odvolací soud při kvalifikaci jeho jednání vycházel v podstatě ze dvou hlavních důkazů, a to znaleckého posudku a z již zmiňované výpovědi spoluobviněného M. G. Podle názoru dovolatele byl posudek znalce Ing. T. H. obstarán v rozporu se zákonem o bankách, když počítač s pevným diskem obsahující údaje, které tvoří předmět bankovního tajemství, byl policii předán bez souhlasu statutárního zástupce Č. s., a.s. To podle dovolatele znamená, že odvolací soud své rozhodnutí o vině založil na procesně nepoužitelných důkazech, což mělo za následek nesprávné hmotně právní posouzení skutku.
V petitu dovolání proto navrhl, aby dovolací soud „přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroku o vině a tím i výroku o trestu z důvodu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 9. 2002, sp. zn. 10 To 23/02, a přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc znovu projednal a rozhodl.“
Dovolatel v rámci podaného dovolání současně navrhl, aby dovolací soud v jeho případě podle §265o odst. 1 tr. ř. rozhodl o odložení výkonu trestu odnětí svobody.
Obviněný M. G. v odůvodnění dovolání především namítl, že pokud Vrchní soud v Praze dospěl k závěru, že se dopustil jednání popsaného ve skutkové větě rozsudku, měl je po právní stránce kvalifikovat jako účastenství na pokusu předmětného trestného činu ve smyslu pomoci podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. a nikoliv jako spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. K tomu dovolatel zdůraznil, že jeho částečné přispění v podřízené roli nemohlo být součástí společného jednání přímo směřujícího k provedení činu a nebylo ani vedeno stejným úmyslem jako činnost druhého pachatele (obviněného JUDr. M. D.). Podle přesvědčení dovolatele se navíc v jeho případě mohlo jednat o zavinění pouze ve formě nepřímého úmyslu podle §4 písm. b) tr. zák. Dovolatel dále poukázal na to, že skutečnosti rozhodné pro správné hmotně právní posouzení skutku nebyly soudem řádně objasněny a zůstaly jen v podobě domněnek. V této souvislosti poukázal na skutkové okolnosti, jež podle jeho názoru z provedených důkazů vyplývají a svědčí o tom, že nemohl jednat cíleně a plánovitě, jak je mu kladeno za vinu, neboť se do celé záležitosti zapojil až den před svým zadržením. Vzhledem ke konstatovaným důvodům, lze podle dovolatele učinit závěr, že Vrchní soud v Praze skutek nesprávně právně posoudil.
S ohledem na shora konstatované skutečnosti v petitu dovolání navrhl, aby dovolací soud „ z důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. rozsudek Vrchního soudu ze dne 19. 9. 2002, sp. zn. 10 To 23/02 v celém rozsahu zrušil a poté ve smyslu §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.“
K dovolání obviněných se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství v Brně (dále jen „státní zástupkyně“).
K dovolání obviněného JUDr. M. D. uvedla, že dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídá argumentům uváděným v odůvodnění dovolání, které se týkají výlučně skutkových zjištění a procesních pochybení, což nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů předpokládaných v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) - l), odst. 2 tr. ř. Státní zástupkyně dále konstatovala, že s námitkami obviněného, které použil v dovolání, se v rámci řízení o řádném opravném prostředku podrobně vypořádal odvolací soud ve svém rozhodnutí. Podle názoru státní zástupkyně nelze o dovolání věcně rozhodnout, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř. Z těchto důvodů navrhla, aby dovolací soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl a aby tak učinil v souladu s §265r odst. 1 písm a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
K dovolání obviněného M. G. státní zástupkyně uvedla, že v daném případě je třeba se ztotožnit s argumentací nalézacího soudu, s níž zcela souhlasil i soud odvolací, tj. že jednání tohoto obviněného nebylo natolik bagatelní či podřadné, aby je bylo možno posoudit jen jako jednání pomocníka podle §10 tr. zák. Podle zjištění soudů obou stupňů byla jeho spolupráce se spoluobviněným JUDr. M. D. vícedenní, se znalostí rozhodných skutečností a vědomím rozdělení si rolí mezi oba pachatele. Podle názoru státní zástupkyně by se bez přímé součinnosti obviněného M. G. nemohl naplánovaný čin uskutečnit. Ačkoliv jednání tohoto pachatele vykazovalo znaky menší závažnosti než jednání obviněného JUDr. M. D., bylo přesto zásadní a ve vztahu ke komunikaci prostřednictvím mobilního telefonu a převzetí peněz bylo jednáním aktivním a v určitých fázích vykazovalo i znaky samostatnosti. Proto bylo správně posouzeno jako spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Za tohoto stavu shledala státní zástupkyně dovolání obviněného M. G. zjevně neopodstatněným a navrhla, aby je dovolací soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, a toto rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání.
Obvinění JUDr. M. D. a M. G. jsou podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká. Dovolání současně splňují náležitosti dovolání předpokládané v ustanovení §265d odst. 2 věta první tr. ř. a v ustanovení §265f odst.1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle ustanovení §265a tr. ř. a shledal, že dovolání jsou přípustná podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé a směřuje proti rozsudku, jímž byli obvinění uznáni vinnými a byl jim uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obvinění svá dovolání opírají, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném (vadném) skutkovém zjištění. Skutkové vady totiž nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru. Je-li pravomocné rozhodnutí založeno na zásadních nedostatcích ve skutkových zjištěních, umožňuje zákon dosáhnout nápravy takových vad ostatními mimořádnými opravnými prostředky, zvláště pokud k pochybení došlo v neprospěch obviněného.
Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. bude především popis skutku obsažený v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé, popř. i další okolnosti relevantní podle norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V případě obviněného JUDr. M. D. směřují námitky uplatněné v dovolání výlučně do hodnocení provedených důkazů, je-li dovolatelem vytýkána jejich nezákonnost a nepoužitelnost pro účely trestního řízení při zjišťování skutkového stavu věci. S namítaným vadným skutkovým základem pak dovolatel spojuje nesprávné právní posouzení věci (skutku). S přihlédnutím k výkladu podrobně rozvedenému shora, je zřejmé, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. týkající se hmotně právních otázek, nelze spatřovat ve vadách procesní povahy. Dovolatel přitom musí na jedné straně v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o zákonné důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť dovolatel na některý z nich formálně odkazuje.
Stejné závěry platí i ohledně té části dovolání obviněného M. G., v níž dovolatel poukázal na to, že skutečnosti rozhodné pro hmotně právní posouzení skutku zůstaly v podobě domněnek a hypotéz, a že skutkové závěry odvolacího soudu neměly oporu ve výsledcích provedeného dokazování.
Část námitek tohoto dovolatele však směřuje i do právního posouzení skutku, jak byl zjištěn a popsán ve výroku rozsudku soudu druhého stupně, tvrdí-li, že takové jednání bylo možno kvalifikovat pouze jako účastensví ve formě pomoci podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. a nikoli jako spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., když jeho částečné přispění v podřízené roli nebylo vedeno stejným úmyslem jako činnost spoluobviněného JUDr. M. D. Předmětné (hmotně právní) výtky dovolatele lze z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. považovat za relevantní.
Nejvyšší soud považuje za nezbytné nejprve (v obecné rovině) poukázat na to, že ke spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. se vyžaduje společný úmysl spolupachatelů, který zahrnuje jak jejich společné jednání, tak sledování společného cíle. Podstatné je, že si každý spolupachatel musí být vědom alespoň možnosti, že jednání jeho i ostatních spolupachatelů směřuje ke spáchání trestného činu společným jednáním, a být s tím pro tento případ srozuměn. Spolupachatelství je přitom možné nejen k dokonanému trestnému činu, ale i ve stadiu jeho přípravy nebo pokusu. Ke spolupachatelství není současně zapotřebí, aby se spolupachatelé podíleli na trestné činnosti stejnou měrou. Postačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, ovšem za předpokladu, že takové přispění je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů. K rozlišení mezi činností pomocníka (§10 odst. 1 písm. c/ tr. zák.) od činnosti spolupachatele je dále třeba uvést, že pomoc jako jednání podporující pachatele nezahrnuje znaky společného jednání přímo směřujícího k provedení činu a není proto jeho součástí.
V posuzovaném případě dovolatele M. G. popis skutku ve výroku napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze nesvědčí pro závěr, že tento obviněný pouze podporoval spoluobviněného JUDr. M. D. (soud mj. uvedl, že obvinění „společně instruovali poškozeného Ing. J. S., jakým způsobem má jednat a předat požadovanou částku 3 mil. Kč“). Ze skutkových závěrů soudu prvního stupně (str. 22 rozsudku) a následně i soudu druhého stupně (str. 12 rozsudku) vyplývá, že se soudy obou stupňů otázkou spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. podrobněji zabývaly a na podkladě provedeného dokazování vycházely z toho, že obviněný M. G. při uskutečňování své činnosti věděl, že obviněný JUDr. M. D. poškozeného Ing. J. S. vydírá. Proto dovodily, že úmysl obviněných zahrnoval jak společné jednání, tak dosažení společného cíle ve vztahu ke spáchání trestného činu vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. d/ tr. zák.
Vzhledem ke skutečnostem rozvedeným v předcházejících odstavcích Nejvyšší soud neshledal, že by ve věci dovolatele M. G. bylo právní posouzení skutku založeno na vadném hmotně právním názoru, a že tedy jeho námitky jsou s ohledem na uplatněný dovolací důvod §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jakémkoliv směru opodstatněné.
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Poněvadž Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání obviněného JUDr. M. D. nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. Dovolání obviněného M. G. bylo podáno dílem ze skutkových důvodů (tedy z jiného důvodu než zákon připouští) a dílem z důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Uplatněné hmotně právní námitky však Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů za opodstatněné nepovažuje. Dovolání bylo proto odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí obou dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poněvadž návrh na odklad výkonu rozhodnutí podal dovolatel JUDr. M. D. a nikoliv předseda senátu soudu prvního stupně, jenž je k tomu v souladu s ustanovením §265h odst. 3 tr. ř. oprávněn, nebylo zapotřebí rozhodnout o tomto návrhu samostatným výrokem. Předmětnou část podání dovolatele lze proto považovat pouze za podnět k postupu podle §265o odst. 1 tr. ř., pro který však Nejvyšší soud neshledal podmínky.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 17. dubna 2003
Předseda senátu :
JUDr. Eduard Teschler