ECLI:CZ:NS:2003:3.TDO.325.2003.1
sp. zn. 3 Tdo 325/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 1. dubna 2003 o dovolání podaném obviněným R. B., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 6. 12. 2002, sp. zn. 11 To 495/2002, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 1 T 28/2002, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 26. 9. 2002, sp. zn. 1 T 28/2002, byl obviněný R. B. uznán vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. e) tr. zák., který po skutkové stránce spočíval v tom, že „v přesně nezjištěné době od 12.15 do 13. 50 hodin dne 27. 4. 2001 v šatně firmy D. H. odcizil z peněženky, uložené v kabelce, ke škodě H. G. částku 4.400,- Kč v hotovosti a tohoto jednání se dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 26. 4. 2000, sp. zn. 2 T 215/99 odsouzen mj. pro trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), b), e), odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání se zkušební dobou podmíněného odsouzení na 2 roky, tj. do 24. 5. 2002.“ Za tento trestný čin byl odsouzen podle §247 odst. 1 tr. zák. za použití §45 odst. 1 tr. zák. a §45a odst. 1 tr. zák. k trestu obecně prospěšných prací ve výměře 120 hodin.
O odvolání obviněného proti tomuto rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 6. 12. 2002, sp. zn. 11 To 495/2002, jímž je podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 6. 12. 2002 /§139 odst. 1 písm. b) cc) tr. ř./
Proti shora citovanému usnesení odvolacího soudu podal obviněný R. B. prostřednictvím svého obhájce ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. dovolání. Dovoláním napadl výrok o zamítnutí řádného opravného prostředku (odvolání), přičemž uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel namítl, že odvolací soud se dopustil pochybení, nezabýval-li se podrobněji též tím, zda pro duševní poruchu obviněného (dovolatele) nebyly dány důvody pro přerušení trestního stíhání podle §255 odst. 1 tr. ř., když řada okolností nasvědčovala tomu, že trpí duševní chorobou, která se mohla rozvinout až po spáchání činu. V dané souvislosti poukázal v dovolání především na to, že soudu zasílal různá podání, z jejichž obsahu by se dalo dovodit, že je učinila osoba trpící duševní chorobou. Možnost takového vývoje (ve stadiu po spáchání činu) podle dovolatele připustil v hlavním líčení dne 18. 7. 2002 i znalec z odvětví psychiatrie MUDr. H. Podle názoru dovolatele měl proto být odvolacím soudem proveden důkaz, zda znalcem připouštěná alternativa nenastala. V případě, že by u dovolatele skutečně byla prokázána existence dušení choroby nastalé po činu, byl by zde důvod pro přerušení trestního stíhání odvolacím soudem podle §255 odst. 1 tr. ř. z důvodů uvedených v ustanovení §173 odst. 1 písm. c) tr. ř.
Poněvadž podle přesvědčení dovolatele nebyla v odvolacím řízení shora uvedená otázka dostatečně objasněna, je třeba mít za to, že napadené rozhodnutí spočívá ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Navrhl proto, aby dovolací soud podle §265k odst. 1 tr. ř. napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
K dovolání obviněného se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) a uvedl, že v rámci dovolatelem uplatněného dovolacího důvodu by bylo možno okolnosti týkající se duševního stavu obviněného hodnotit pouze ve vztahu k jeho příčetnosti resp. nepříčetnosti v době spáchání trestného činu (§12 tr. zák). Státní zástupce přitom zdůraznil, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. slouží k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé a na jeho základě nelze proto namítat porušení procesních předpisů spočívající v tom, že odvolací soud nepřerušil trestní stíhání podle §255 tr. ř. /popř. podle §224 odst. 1 tr. ř. nebo podle §257 odst. 1 písm. d) tr. ř./, ačkoli podle dovolatele byla splněna některá z podmínek §173 odst. 1 písm. b) – d) tr. ř. Podle názoru státního zástupce by vytýkaná pochybení nebylo možno uplatnit ani ze žádného dalšího dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. Za tohoto stavu pak navrhl, aby dovolací soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, a toto své rozhodnutí v souladu s §265r odst. 1 písm a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání.
Obviněný R. B. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání současně splňuje náležitosti předpokládané v ustanovení §265d odst. 2, věta první tr. ř. a §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle ustanovení §265a tr. ř. a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Skutkové vady totiž nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru. Nesprávné zjištění skutkového stavu má, aplikuje-li soud důsledně hmotné právo, samozřejmě vždy vliv i na nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné relevantní hmotně právní otázky. Poněvadž, jak je uvedeno výše, nelze se v řízení o dovolání na podkladě uvedeného (ani jiného) dovolacího důvodu domáhat revize zjištěného skutkového stavu věci, nelze v něm ani odstranit případnou právní vadu, je-li nesprávným skutkovým zjištěním podmíněna. Je-li pravomocné rozhodnutí založeno na zásadních nedostatcích ve skutkových zjištěních, umožňuje zákon dosáhnout nápravy takových vad ostatními mimořádnými opravnými prostředky, zvláště pokud k pochybení došlo v neprospěch obviněného.
Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. bude především popis skutku obsažený v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé, popř. i další okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci z argumentů uplatněných dovolatelem vyplývá, že pochybení odvolacího soudu spatřuje v tom, že v rámci konaného veřejného zasedání neprovedl důkaz, jímž by objasnil, zda v předmětné věci přicházelo /z důvodu uvedeného v §173 odst. 1 písm. c) tr. ř./ v úvahu přerušení trestního stíhání podle §255 odst. 1 tr. ř. Vytýkaná vada měla tedy spočívat v tom, že v řízení před soudem druhého stupně nebyl zjištěn skutkový stav věci v rozsahu nezbytném pro posouzení existence podmínek pro shora uvedený procesní postup.
S přihlédnutím ke skutečnostem rozvedeným v předcházejících odstavcích je zřejmé, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dovolatelem spatřován především v porušení zásad vyplývajících z ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. S namítaným neúplným dokazování před odvolacím soudem pak dovolatel spojuje důsledek, že tento soud rozhodl o zamítnutí jeho odvolání, aniž by předtím zkoumal, zda nejsou splněny podmínky pro přerušení trestního stíhání (§255 odst. 1 tr. ř.). To navíc znamená, že otázka aktuálního duševního stavu dovolatele nebyla ve skutečnosti považována za relevantní podle norem hmotného práva trestního (např. jako podmínky vylučující trestní odpovědnost podle §12 tr. zák.), nýbrž z hlediska procesních předpisů. Proto námitky dovolatele nelze podřadit pod shora uvedený dovolací důvod, na jehož základě se lze domáhat nápravy (hmotně) právních vad meritorního rozhodnutí. Dovolatelem vytýkané vady současně neodpovídají ani žádnému jinému důvodu dovolání podle §265b tr. ř.
K tomu je třeba poznamenat, že dovolatel je na jedné straně povinen v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. v dovolání odkázat na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. Jinak nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b tr. ř., byť je příslušné zákonné ustanovení v dovolání formálně citováno.
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Poněvadž Nejvyšší soud ve věci obviněného R. B. shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 1. dubna 2003
Předseda senátu :
JUDr. Eduard Teschler