ECLI:CZ:NS:2003:3.TDO.343.2003.1
sp. zn. 3 Tdo 343/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. dubna 2003 o dovolání podaném obviněným M. Č., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 9. 2002, sp. zn. 7 To 219/2002, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 3 T 101/2000, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
V rámci rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 28. 3. 2002, sp. zn. 3 T 101/2000, byl obviněný M. Č. uznán vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1, odst. 2 tr. zák. (bod 1/ výroku rozsudku), trestným činem ohrožení životního prostředí podle §181a odst. 1, odst. 2 tr. zák. (bod 2/ výroku rozsudku), trestným činem krádeže podle §247 odst. 1, odst. 2 tr. zák. a trestným činem ohrožení životního prostředí podle §181a odst. 1 tr. zák. (bod 3/ výroku rozsudku).
Trestný čin uvedený v bodě 1/ byl spáchán podle předmětného rozsudku tím, že „poté, co dne 5. 1. 1998 ve S. u L., uzavřel obžalovaný M. Ř. s L. J., majitelem lesních pozemků v kat. území N. H., kupní smlouvu o prodeji pilařské kulatiny na stojato probírkou z jedné z uvedených parcel za částku 20.000,-- Kč, provedli obžalovaní M. Ř. a M. Č. společně nad rámec takto uzavřené smlouvy v době od měsíce března 1998 do konce měsíce června 1998 bez souhlasu majitele a příslušného správního orgánu v kat. území N. H., v části zvané B., nepovolenou úmyslnou mýtní těžbu dřevní kulatiny v množství 220,41 m3 v ceně 410.940,70 Kč, ke škodě majitele L. J.“
Trestný čin uvedený v bodě 2/ byl spáchán podle předmětného rozsudku tím, že „obžalovaní M. Ř. a M. Č. v době od 21. 5. 1998 do konce června 1998 na pozemcích majitele obž. M. Č. v kat. území K., provedli společně bez příslušného správního povolení a v rozporu s platným lesním hospodářským plánem úmyslnou mýtní těžbu dřevní kulatiny v množství nejméně 189,79 m3 a v ceně 384.242,10 Kč v porostní skupině 414 F8 na ploše nejméně 1,2 ha v důsledku čehož vznikla holina o stejné rozloze a nešetrným přibližováním dřeva zejména po sousedním pozemku majitele V. H. došlo k poškození stromů odřením a zničením sazenic smrku a modřínu, kdy celková škoda jmenovaného činí 8.279,-- Kč a takto způsobili vážné ohrožení a snížení stability zbytků dotčeného porostu i otevřených stěn lesů sousedních vlastníků působením větru, sněhu a námrazy, když těžbou dřevní hmoty ve stáří 77 let bylo sníženo zakmenění porostní skupiny na stupeň 0,1 až 0,5 a takto byla zničena kostra porostu a byly poškozeny při soustřeďování dříví pozemky a lesní porosty sousedních vlastníků, čímž obžalovaní porušili §11 odst. 1, 2, §31 odst. 4, §32 odst. 1 písm. a, b), §33 odst. 4, §34 odst. 1 zák. č. 289/1995 Sb. o lesích, §4 odst. 2 zák. č. 114/92 Sb., §17 odst. 1, §18 odst. 1 zák. č. 17/1992 Sb. o životním prostředí, přičemž škoda na životním prostředí vznikla ve výši 710.340,- Kč,--.“
Trestný čin uvedený v bodě 3/ spáchal obviněný podle předmětného rozsudku tím, že „dne 15. 12. 1998 společně se svojí manželkou I. Č. uzavřel kupní smlouvu s A. H. o koupi jejích pozemků v kat. území K., přičemž v rozporu s platným lesním hospodářským plánem pro zmíněné pozemky již od 9. 12. 1998 do měsíce dubna 1999 provedl nepovolenou úmyslnou mýtní těžbu dřevní kulatiny v množství 345,11 m3 a v ceně 773.227,80 Kč a to na uvedených pozemcích v porostní skupině 430 B10y na ploše 1,15 ha se vznikem holiny o výměře nejméně 1 ha a dále bez souhlasu příslušného správního orgánu a majitelů sousedních pozemků J. H. st., J. H. a J. H. ml. vytěžil na jejich parcelách v porostní skupině 430 B10z na ploše 0,25 ha úmyslnou mýtní nepovolenou těžbou dřevní hmotu v ceně nejméně 80.000 Kč k jejich škodě, čímž závažným způsobem porušil ust. zák. č. 289/95 Sb. o lesích v §11 odst. 1, 2, §31 odst. 1 písm. a), odst. 2, §32 odst. 1 písm. b), odst. 6, odst. 8, 10 zák. č. 17/1992 Sb. o životním prostředí, neboť došlo k porušení životního prostředí zejména vytvořením podmínek pro působení větrů, zvýšeným rizikem přemnožení hmyzích škůdců – kůrovců a znečištěním půdy povrchových a spodních vod únikem oleje při stahování a přibližování dřeva strojem, poškozoval zájmy ostatních vlastníků lesa, kdy škoda na životním prostředí vznikla ve výši 219.940,-- Kč.“
Za to byl obviněný odsouzen podle §181a odst. 2 tr. zák. a §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na 2 roky, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu 2 roků. Podle §53 odst. 1 tr. zák. mu byl dále uložen peněžitý trest 50.000,- Kč, přičemž byl podle §54 odst. 3 tr. zák. stanoven pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl tento trest vykonán, náhradní trest odnětí svobody na 5 měsíců.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný M. Č. (a také obviněný M. Ř.), rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě. Rozsudkem ze dne 16. 9. 2002, sp. zn. 7 To 219/2002, podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ve výroku o vině pod body 2/ a 3/ a ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného M. Č. uznal vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1, odst. 2 tr. zák. spáchaným tím, že „v přesně nezjištěné době od 9. 12. 1998 do dubna 1999 vytěžil na parcelách v porostní skupině 430 B101Z v k. ú. K., ke škodě vlastníků pozemků J. H. st., J. H. a J. H. ml. dřevní hmotu v hodnotě nejméně 80.000,- Kč, kterou si přivlastnil a způsobil tak jmenovaným škodu v uvedené výši“. Při nezměněném výroku o vině pod bodem 1/ (výroku napadeného rozsudku) mu podle §247 odst. 2 tr. zák. a §35 odst. 1 tr. zák. uložil úhrnný trest odnětí svobody na 15 měsíců, jehož výkon podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu 2 roků. Podle §53 odst. 1 tr. zák. mu dále uložil peněžitý trest 50.000,- Kč, přičemž podle §54 odst. 3 tr. zák. stanovil pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl tento trest vykonán, náhradní trest odnětí svobody na 5 měsíců. Naproti tomu podle §226 písm. b) tr. ř. obviněného M. Č. zprostil obžaloby pro skutek popsaný pod bodem 2/ rozsudku soudu prvního stupně, jímž měl být spáchán trestný čin ohrožení životního prostředí podle §181a odst. 1, 2 ve znění účinném do 30. 6. 2002. Tento rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 16. 9. 2002 (§139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.) a v souvislosti s ním v nezrušené části týkající se obviněného M. Č. nabyl téhož dne právní moci i výše citovaný rozsudek soudu prvního stupně.
Proti citovanému rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně a rozsudku Krajského soudu v Ostravě podal ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. obviněný M. Č. prostřednictvím svého obhájce dovolání. Předmětná rozhodnutí napadl „pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají“, přičemž uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Dovolatel především namítl, že nebylo žádným způsobem prokázáno, že by se „něčeho“ dopustil, že jeho jednání neslo známky trestného činu, když skutek tak, jak je popsán napadenými rozhodnutími, není podložen konkrétními důkazy v tom směru, že by se měl dopustit protiprávního jednání. Konkrétně pak uvedl k bodu 1/ výroku rozsudku soudu prvního stupně, že se nedopustil trestného činu krádeže, neboť zakoupil od spoluobviněného M. Ř. lesní porost na parcelách za částku 4.775.080,- Kč a těžbu zde nechal provést v souladu s rozhodnutím a pod dohledem pracovníka Českých lesů. Nepřisvojil si tudíž žádnou cizí věc. Jiné dřevo na jiných parcelách netěžil. Spoluobviněný M. Ř. mu předložil kupní smlouvu podepsanou též panem J., na níž byly uvedeny čtyři parcely. Jestliže během hlavního líčení uváděl svědek J., že prodal Ř. pouze jednu parcelu, je to vztah mezi nimi. Dovolatel podle svých slov v dobré víře koupil čtyři parcely za uvedenou částku. Napadená rozhodnutí nevzala v potaz usnesení Policie ČR, Krajského úřadu vyšetřování O., pracoviště O. sp. zn. ČVS: KVSM–482/22-1999 ze dne 20. 3. 2000, kterým bylo rozhodnuto tak, že nebylo zjištěno, že by se dopustil trestného činu krádeže. Podle jeho názoru nemalou úlohu sehrálo v tomto případě i obecné klima panující v okrese V., kdy „každá těžba dřeva byla málem pokládána za trestný čin.“ K bodu 2/ dovolatel zmínil, že rozhodnutím Krajského soudu v Ostravě byl pro toto jednání obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn, dále však vyjádřil výhrady vůči hodnotícím závěrům Okresního soudu ve Vsetíně a zdůraznil, že zde nebyl prokázán jeho úmysl způsobit škodu na životním prostředí. K bodu 3/ uvedl, že se trestného činu krádeže nedopustil, neboť vytěžení stromů na pozemku H. bylo způsobeno omylem. Hranice těžby mu vytyčoval soukromý lesní hospodář ing. P., který jej také opakovaně ujišťoval, že těží na svém. K tomu doplnil, že měl zde těžbu řádně a včas oznámenou, po celou dobu těžby jej nikdo nezastavil, nebylo namítnuto, že dělá něco, co by nebylo povoleno. Poté, co zjistil, že vytěžili i dřevo na pozemku H., s panem H. se vyrovnal. Je pochopitelné, že ing. P. se snaží své pochybení ve špatném vytýčení hranic svést na něho, je ale nepochybné, že přesné hranice, jejich vytýčení, měl na starosti sám. V návaznosti na to dovolatel vyslovil názor, že obě napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném posouzení skutku, kdy na základě provedených důkazů dochází k závěru, že se dopustil výše uvedených trestných činů. Podle jeho přesvědčení mu však trestná činnost nebyla prokázána a jeho jednání tak, jak je popsal ve svých výpovědích, není trestné.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem dovolatel v petitu dovolání navrhl, aby dovolací soud napadená rozhodnutí zrušil a věc vrátil Okresnímu soudu ve Vsetíně k novému projednání a rozhodnutí, přičemž by měl nařídit, aby jmenovaný soud věc projednal a rozhodl v jiném složení senátu.
K dovolání se v souladu s ust. §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Uvedl, že k části dovolání týkající se skutku popsaného původně pod bodem 2/ výroku rozsudku soudu prvního stupně nelze s ohledem na charakter použité argumentace vůbec přihlížet (dovolatel sice konstatuje, že byl rozsudkem odvolacího soudu zproštěn, současně však polemizuje s právně již neexistujícím výrokem o vině z rozsudku soudu prvního stupně). Dále uvedl, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. slouží k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud spočívají v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci tohoto dovolacího důvodu nelze vytýkat nesprávnost nebo neúplnost skutkových zjištění, popř. nesprávnost hodnocení důkazů soudy. Při rozhodování o dovolání je tudíž nutno vycházet především z popisu skutku v tzv. skutkové větě výroku o vině. Skutek popsaný pod bodem 1/ výroku rozsudku soudu prvního stupně vykazuje znaky trestného činu krádeže podle §247 odst. 1, 2 tr. zák. Pokud dovolatel namítá, že těžbu provedl sám v dobré víře na podkladě kupní smlouvy uzavřené se spoluobviněným Ř., prosazuje podstatně jinou skutkovou verzi, než jaká byla prezentována ve výroku o vině, a jde o námitku primárně skutkového charakteru. Odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu v tomto směru sice není zcela precizní, v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. však nelze napadat takové vady právního posouzení skutku, které mají svůj původ v nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění. Zcela irelevatní pro rozhodování soudů byl názor vyšetřovatele vyslovený v usnesení Policie ČR, Krajského úřadu vyšetřování O., pracoviště O. sp. zn. ČVS: KVSM–482/22-1999 ze dne 20. 3. 2000, jímž bylo rozhodnuto o vyloučení věci ze společného řízení. Rovněž ve vztahu ke skutku popsanému původně pod bodem 3/ výroku o vině dovolatel napadá fakticky skutková zjištění, ze kterých soud při svém rozhodování vycházel. Státní zástupce proto navrhl, aby dovolací soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, přičemž by tak měl učinit podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Obviněný M. Č. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ust. §265d odst. 2 tr. ř.
Nejvyšší soud současně shledal, že dovolání je z hlediska ust. §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. přípustné, neboť bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje též proti rozhodnutí, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Pokud jde o obsahové náležitosti dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., je třeba i se zřetelem k ust. §265a tr. ř. připomenout, že dovolání má vždy směřovat proti rozhodnutí soudu druhého stupně a podle toho, jak bylo tímto soudem rozhodnuto, a podle rozsahu, v němž je rozhodnutí ve věci napadáno, může případně směřovat současně též proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Dovolatel však zvolil opačný postup. Poněvadž však výslovně napadl rozhodnutí soudů obou stupňů a z obsahu dovolání je zřejmé, který výrok, z jakých důvodů a v jakém rozsahu napadá a čeho se domáhá, nejevila se konstatovaná formální vada jako natolik podstatná, aby bylo možno a nutno učinit závěr, že dovolání nesplňuje požadavky stanovené v §265f odst. 1 tr. ř. a že je třeba odmítnout je podle §265i odst. 1 písm. d) tr. ř. pro nedostatek náležitostí jeho obsahu.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ust. §265b tr. ř., bylo dále, jak již naznačeno, zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení, jehož existence je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku, nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. Případy, na které dopadá ust. §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Skutkové vady totiž nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru. Nesprávné zjištění skutkového stavu má, aplikuje-li soud důsledně hmotné právo, samozřejmě vždy vliv i na nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné relevantní hmotně právní otázky. Poněvadž, jak je uvedeno výše, nelze se v řízení o dovolání na podkladě uvedeného (ani jiného) dovolacího důvodu domáhat revize zjištěného skutkového stavu věci, nelze v něm ani odstranit případnou právní vadu, je-li nesprávným skutkovým zjištěním podmíněna. Je-li pravomocné rozhodnutí založeno na zásadních nedostatcích ve skutkových zjištěních, umožňuje zákon dosáhnout nápravy takových vad ostatními mimořádnými opravnými prostředky, zvláště pokud k pochybení došlo v neprospěch obviněného.
Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je především popis skutku obsažený v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Ve věci obviněného M. Č. však dovolací námitky svojí podstatou a povahou směřují do oblasti skutkových zjištění. Dovolatel totiž ve skutečnosti vyjádřil názor, že skutky tak, jak jsou popsané v napadených rozhodnutích, nejsou provedenými důkazy prokázány, a s důrazem na vlastní tvrzení (obhajobu) činí odlišné skutkové závěry nežli napadená rozhodnutí, závěry, jež jsou v rozporu se skutkovými zjištěními soudu druhého i prvého stupně. Teprve v návaznosti na to (na tomto základě) vytýká nesprávné právní posouzení skutku.
Je tedy zřejmé, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dovolatelem spatřován de facto ve vadně zjištěném skutkovém stavu věci (tj. vadách procesní povahy - v porušení zásad vymezených v ust. §2 odst. 5, 6 tr. ř.), jehož důsledkem mělo být následné vadné hmotně právní posouzení věci.
Nejvyšší soud, jak již shora vyloženo, je ovšem vázán skutkovým zjištěním soudu druhého, resp. prvního stupně, přičemž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemůže být spatřován v namítaných vadách procesní povahy, byť by mohly mít i hmotně právní důsledky.
Zcela irelevatní je pak z hlediska ust. §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. námitka dovolatele spočívající v argumentaci usnesením Policie ČR, Krajského úřadu vyšetřování O., pracoviště O. sp. zn. ČVS: KVSM–482/22-1999 ze dne 20. 3. 2000. Nehledě na to, lze pro úplnost dodat, že předmětné rozhodnutí nemělo a ani mít nemohlo na výsledek trestního řízení vliv (a soudy jím nebyly vázány), neboť jím nebylo rozhodnuto meritorně (nýbrž pouze o vyloučení věci ze společného řízení) a nevytvořilo tak překážku věci pravomocně rozhodnuté.
Nejvyšší soud tak konstatuje, že v posuzovaném dovolání byl sice formálně citován zákonný důvod podmiňující podání tohoto mimořádného opravného prostředku, a to podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak konkrétní argumenty obsažené v dovolání vycházejí z důvodů jiných, které v zákoně jako dovolací důvody uvedeny nejsou. K tomu je třeba zdůraznit, že obsah konkrétně uplatněných námitek, tvrzení i právních názorů, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř.
Námitky dovolání, jež směřují proti skutku popsanému původně pod bodem 2/ výroku rozsudku soudu prvního stupně, není možné považovat za relevantní již proto, že tato část výroku předmětného rozhodnutí byla rozhodnutím soudu odvolacího zrušena a v této části byl obviněný obžaloby zproštěn, přičemž mínil-li dovolatel touto argumentací nesouhlas s důvody zprošťujícího výroku, připomíná se ust. §265a odst. 4 tr. ř., podle něhož je dovolání proti důvodům rozhodnutí nepřípustné.
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo – li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 9. dubna 2003
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler
Vypracoval:
JUDr. Vladimír Veselý