ECLI:CZ:NS:2003:3.TDO.360.2003.1
sp. zn. 3 Tdo 360/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. dubna 2003 o dovolání podaném obviněným K. P., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici P., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 7. 2002, sp. zn. 8 To 270/2002, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 3 T 31/2002, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 22. 5. 2002, sp. zn. 3 T 31/2002, byl obviněný K. P. uznán vinným trestným činem znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák., trestným činem zbavení osobní svobody podle §232 odst. 1 tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák. (bod I. výroku rozsudku), trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), b) tr. zák. dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. k §247 odst. 1 písm. a), b) tr. zák., trestným činem porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák. dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. k §238 odst. 1, 2 tr. zák. (bod II. výroku rozsudku) a trestným činem padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1 tr. zák. (bod III. výroku rozsudku).
Trestné činy uvedené v bodě I. spáchal podle rozsudku tím, že „dne 12. 11. 2001 v době kolem 1.30 hod. v P., v Ch. ul., kam se nechal odvézt vozidlem taxi ze S. nám. v P. pod záminkou úhrady jízdy penězi, které má v bytě, vylákal řidičku taxi poškozenou J. H., do bytu, kde ji fyzicky napadl, spoutal pouty, dále ji donutil k pohlavnímu styku, poté ji připoutal k topení, svázal nohy a nasadil roubík ze svého spodního prádla, poškozenou ponechal v bytě, její vozidlo taxi zn. Mercedes 200 D, odvezl pryč, následně po jedné hodině se vrátil do bytu zpět, z poškozené serval zbytky oděvu a donutil jí vysprchovat se, poté pak na podlaze pokoje s jejíma svázanýma nohama za užití násilí vykonal na poškozené soulož svým penisem spolu s vibrátorem, poškozenou pak připoutal nohou k těžkému křeslu a po několika hodinách jí pohrůžkami donutil vlézt do úložného prostoru válendy, zde ji připoutal obě ruce k mechanismu otvírání v horní části a obě nohy v mechanismu otvírání v dolní části, přiklopil úložný prostor válendy s ponecháním škvíry umožňující dýchání, ponechal poškozenou spoutanou v úložném prostoru válendy v bytě a na několik blíže nezjištěných hodin odešel, po svém návratu donutil poškozenou opět se umýt, odcizil jí, když byla spoutaná, z ledvinky 800,- Kč a z jejího mobilního telefonu SIM kartu Paegas Twist bez finančního kreditu a v době kolem 17:00 hod. s ní pěšky odešel do ul. B. v P., kde poškozené ukázal, kde stojí vozidlo taxi, klíčky od vozu jí však nevrátil, neboť je zahodil a svoje jednání doprovázel slovními pohrůžkami s tím, aby poškozená nevyrozumívala policii,
a tohoto jednání se dopustil, ačkoliv byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8, sp. zn. 2 T 151/1995 ze dne 17. 1. 1996 odsouzen pro trestný čin ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zákona k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, který vykonal dne 10. 6. 2000.“
Trestné činy uvedené v bodě II. spáchal podle rozsudku tím, že
„1. dne 23. 11. 2001 v době kolem 08:00 hod do 15:30 hod. v N. P., ul. N. nezjištěným oknem vnikl na WC do domu na uvedené adrese, tento prohledal a následně pak z něj odcizil z kuchyně a pokoje: zlatý snubní prsten v hodnotě 1.000,- Kč, zlatý zásnubní prsten s červeným kamenem v hodnotě 1.000,- Kč, zlatý snubní prsten v hodnotě 1.200,- Kč, zlatý náramek plochý „penízkový“ v hodnotě 1.600,- Kč, tři kusy zlatých korunek v hodnotě 1.499,- Kč, zlatý přívěsek ve tvaru slz v hodnotě 400,- Kč, zlatý řetízek v hodnotě 800,- Kč, zlatý prsten „Mašlička“ v hodnotě 1.000,- Kč, zlatý prsten s ozdobou z červeného zlata v hodnotě 1.000,- Kč, zlatý přívěsek „destička“ v hodnotě 480,- Kč, zlatý řetízek v hodnotě 2.000,- Kč a dále pak finanční částku 2.700,- Kč a 60 DM a 60 ATS v celkové hodnotě 1.164,80 Kč, lovecký nůž zn. Kettner v hodnotě 5.400,- Kč, čímž způsobil poškozenému J. K. škodu ve výši celkem 24.203,80 Kč,
2. dne 23. 11. 2001 v době od 10:15 hod do 11:30 hod. v N. P., v ulici J. poté, co rozbil skleněnou výplň okna a přestřihl zajišťovací řetízek, vnikl do domu, ten prohledal a nic neodcizil, přičemž rozbitím způsobil škodu ve výši 700,- Kč ke škodě V. H.,
3. dne 27. 11. 2001 v N. P. v R. v době kolem 09:30 hod se pokusil vyražením vchodových dveří domu vloupat do předmětného domu, to se mu nepodařilo a tak z místa činu odešel a majitelce E. J. škodu nezpůsobil.“
Trestný čin uvedený v bodě III. spáchal podle rozsudku tím, že „dne 27. 11. 2001 v N. P. při kontrole totožnosti prováděné policisty Okresního oddělení N. P. předložil jako doklad totožnosti občanský průkaz na jméno JUDr. R. V., opatřený svojí fotografií.“
Za to byl obviněný odsouzen podle §232 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. a §42 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na 9 let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozené V. H. škodu ve výši 700,- Kč.
O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obviněný K. P. a obvodní státní zástupce pro Prahu 10, rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze. Rozsudkem ze dne 25. 7. 2002, sp. zn. 8 To 270/2002, napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o vině pod bodem I. a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným jako zvlášť nebezpečného recidivistu podle §41 odst. 1 tr. zák. trestným činem znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák, trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a trestným činem zbavení osobní svobody podle §232 odst. 1 tr. zák. spáchanými skutkem popsaným ve výroku rozsudku soudu prvního stupně v bodě I. Za tyto trestné činy a za sbíhající se trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), b) tr. zák., trestný čin porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák. dílem dokonaný, dílem nedokonaný ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. a trestný čin padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1 tr. zák. mu uložil podle §234 odst. 1 tr. zák., §35 odst. 1 tr. zák. a §42 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody na 12 let, pro jehož výkon jej zařadil podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. do věznice se zvýšenou ostrahou. V ostatních výrocích ponechal napadený rozsudek nedotčený. Odvolání obviněného podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Tento rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 25. 7. 2002 (§139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.) a v souvislosti s ním v nezrušené části nabyl téhož dne právní moci i výše citovaný rozsudek soudu prvního stupně.
Proti citovanému rozsudku Městského soudu v Praze (proti výroku o vině i trestu) podal ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. obviněný K. P. prostřednictvím svého obhájce dovolání. Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Dovolatel především namítl, že nesprávné posouzení skutku vyplynulo z toho, že ve věci rozhodující soudy nezjistily skutkový stav věci tak, aby o něm nebylo možno důvodně pochybovat, skutková zjištění ve věci učiněná byla nesprávně zhodnocena a soudy nedodržely zásadu pečlivého uvážení všech okolností případu. V návaznosti na to dovolatel vyjádřil názor, že pokud v trestním řízení existují pochybnosti o vině obžalovaného, měl by se soud s těmito pochybnosti vypořádat a pokud se to nestane, měl by obžalovaného viny zprostit. Jestliže toto soud neučiní, může se to promítnout do nesprávného posouzení skutku, což se v posuzované věci také stalo. Dovolatel pak zdůraznil k právní kvalifikaci podle §234 tr. zák., že v tomto směru bylo správné rozhodnutí soudu prvního stupně, který považoval za prokázané, že násilí (resp. zbavení osobní svobody) nebylo prostředkem k získání cizí věci, ale cílem zde (co se soudem zjištěných úmyslů obviněného týče) bylo něco zcela jiného. Změnu rozhodnutí oproti rozhodnutí soudu prvého stupně městský soud ani dostatečným způsobem nevysvětlil. Podle přesvědčení dovolatele je v uvedeném směru skutkové posouzení městského soudu nesprávné. Dovolatel pak rozvedl námitky stran skutkového posouzení. Zabýval se hodnocením jednání poškozené s tím, že se přímo nabízí verze pravděpodobnější než ta, kterou hájila obžaloba, přičemž dovodil, že existuje evidentní důvodná pochybnost o jeho vině trestným činem znásilnění, tedy pochybnost o verzi prezentované poškozenou, že pohlavní styk byl nedobrovolný, a konstatoval, že vina podle §241 tr. zák. zde není. Upozornil rovněž na to, že nebyl náležitě zjištěn jeho stav v době činu - podle jeho názoru se soudy ani znalec dostatečně nevěnovali otázce kombinace jeho úchylky s podnapilostí. Dodal ještě, že nebyla brána v potaz lítost, kterou projevil nad předmětným činem. Shrnul pak, že pokud by soudy postupovaly podle zákona a jeho výkladu, posuzovaly správně skutková zjištění a věnovaly se i dalším pochybnostem o jeho vině, které byly uváděny v průběhu řízení, dospěly by k jiným skutkovým závěrům a samozřejmě i k jinému trestu.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem dovolatel v petitu dovolání navrhl, aby dovolací soud „napadená rozhodnutí v plném rozsahu zrušil a přikázal věc Obvodnímu soudu pro Prahu 10, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.“
K dovolání se v souladu s ust. §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Uvedl, že dovolání se výslovně opírá o dovolací důvod uvedený v ust. §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který spatřuje obviněný v tom, že soudy nezjistily skutkový stav tak, aby o něm nebylo možno důvodně pochybovat, nesprávně zhodnotily učiněná skutková zjištění a nedodržely zásadu pečlivého uvážení všech okolností případu, aniž by zpochybnil právní zhodnocení soudy stabilizovaného skutkového stavu. Dovolatel ovšem, jak dále státní zástupce poznamenal, přehlédl, že jím vytýkané údajné vady, i kdyby k nim skutečně došlo, nezakládají nesprávnost hmotně právního posouzení, resp. právního posouzení skutku. Ani jednu z jeho výhrad nelze pod deklarovaný důvod jeho mimořádného opravného prostředku podřadit a jeho argumentace neodpovídá ani žádnému jinému dovolacímu důvodu ve smyslu §265b odst. 1 tr. ř. Z tohoto hlediska napadené rozhodnutí netrpí podle názoru státního zástupce žádnou vadou, kterou by bylo nutno odstranit cestou dovolání, a připadá v úvahu rozhodnutí dovolacího soudu, jímž podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítne.
Státní zástupce ovšem také poznamenal, že rozhodnutí Městského soudu v Praze trpí dvěma pochybeními zásadní povahy, na která dovolatel nereagoval, jež však bude nutno napravit. Především byl rozhodnutím odvolacího soudu podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. zrušen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ve výroku o vině v bodě I., aniž by bylo rozhodnuto o zrušení výroku o trestu. V rozsahu zrušení pak učinil odvolací soud nový výrok o vině, avšak právní kvalifikaci skutku uvedl pouze slovním opisem příslušných skutkových podstat zvláštní části trestního zákona, aniž by uvedl jejich zákonné označení číslem paragrafu, odstavce, případně písmene, pod nimiž jsou v zákoně tyto skutkové podstaty uvedeny. Protože v řízení o odvolání došlo v návaznosti na nový výrok o vině k uložení nového trestu, avšak výrok o trestu z rozsudku nalézacího soudu zůstal rozhodnutím odvolacího soudu nedotčen, jsou de facto obviněnému pravomocně uloženy vedle sebe dva tresty odnětí svobody za identické jednání. Popsaná pochybení soudu druhého stupně jsou podřaditelná pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. Nejvyšší státní zástupce s ohledem na již uplynulou dvouměsíční lhůtu ve smyslu §265e odst. 1 tr. ř. však dovolání k nápravě těchto nedostatků podat nemůže a se zřetelem k dikci ust. §266a odst. 1 tr. ř. není možné vadné rozhodnutí napadnout ani stížností pro porušení zákona. Z těchto důvodů státní zástupce ponechal rozhodnutí na dovolacím soudu s tím, aby dovolací soud rozhodl za podmínek uvedených v ust. §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Obviněný K. P. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ust. §265d odst. 2 tr. ř.
Nejvyšší soud současně shledal, že dovolání je z hlediska ust. §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. přípustné, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Dovolání také splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ust. §265b tr. ř., bylo dále, jak již naznačeno, zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. Případy, na které dopadá ust. §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Skutkové vady totiž nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru. Nesprávné zjištění skutkového stavu má, aplikuje-li soud důsledně hmotné právo, samozřejmě vždy vliv i na nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné relevantní hmotně právní otázky. Poněvadž, jak je uvedeno výše, nelze se v řízení o dovolání na podkladě uvedeného (ani jiného) dovolacího důvodu domáhat revize zjištěného skutkového stavu věci, nelze v něm ani odstranit případnou právní vadu, je-li nesprávným skutkovým zjištěním podmíněna. Je-li pravomocné rozhodnutí založeno na zásadních nedostatcích ve skutkových zjištěních, umožňuje zákon dosáhnout nápravy takových vad ostatními mimořádnými opravnými prostředky, zvláště pokud k pochybení došlo v neprospěch obviněného.
Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je především popis skutku obsažený v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Jestliže obviněný K. P. v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. poukázal na to, že ve věci rozhodující soudy nezjistily skutkový stav věci tak, aby o něm nebylo možno důvodně pochybovat, že existuje důvodná pochybnost o jeho vině trestným činem znásilnění (s odkazem na důvodnou pochybnost o verzi prezentované poškozenou), že nebyl náležitě zjištěn jeho duševní stav v době činu a nebyla brána v potaz lítost, kterou nad předmětným činem projevil, jde o námitky, které vzhledem k výše uvedeným skutečnostem pod uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze, i když dovolatel v souvislosti s nimi formálně na ust. §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odkazuje. Pokud by bylo dovolání podáno jen z těchto důvodů, bylo by nutno je odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s tím, že bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ust. §265b tr. ř.
Část dovolacích námitek však směřuje i do právního posouzení skutku, jak je popsán v rozsudku Městského soudu v Praze, neboť dovolatel vyjádřil názor, že inkriminovaný čin byl nesprávně kvalifikován též jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. Z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jde o námitky právně relevantní.
Podle §234 odst. 1 tr. zák. se trestného činu loupeže dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci.
Jedním ze znaků objektivní stránky tohoto trestného činu je použití násilí nebo pohrůžky násilí jakožto prostředku k překonání kladeného nebo očekávaného odporu napadené osoby. Násilí spočívá především v použití fyzické síly. V tomto smyslu je násilí prostředkem nátlaku na vůli napadeného.
Dalším znakem trestného činu loupeže je jednání směřující ke zmocnění se cizí věci, jímž se rozumí stav, kdy si pachatel chce zjednat možnost s takovou věcí nakládat s vyloučením toho, kdo ji měl dosud ve své moci. Není přitom rozhodné, zda směřuje k trvalé či přechodné dispozici s věcí. Jde o faktické převedení moci nad věcí z oprávněné osoby na pachatele. Ve vztahu k pachateli musí jít o věc cizí. Trestný čin loupeže je trestným činem úmyslným, přičemž úmysl pachatele se musí vztahovat jak k násilnému jednání, jímž chce pachatel překonat nebo znemožnit odpor oběti, tak k tomu, aby se zmocnil cizí věci.
V posuzovaném případě ze skutkových zjištění vyjádřených (popsaných) v tzv. skutkové větě napadeného rozhodnutí vyplývá, že obviněný poškozenou J. H. fyzicky napadl, spoutal pouty, tedy užil vůči ní násilí, které primárně směřovalo k dosažení (uskutečnění) pohlavního styku. Této situace obviněný posléze využil k tomu, že spoutané poškozené odňal 800,- Kč a z jejího mobilního telefonu SIM kartu Paegas Twist bez finančního kreditu. Jím použité násilí, byť původně směřovalo k jinému cíli, se následně stalo i prostředkem ke zmocnění se cizí věci. Obviněný přitom věděl a musel být minimálně srozuměn s tím, že právě s využitím předchozího násilí, jímž vyloučil odpor poškozené, se zmocňuje cizí věci. Po subjektivní stránce tak bylo ve vztahu k faktu užití násilí jako prostředku ke zmocnění se cizí věci dáno jeho zavinění přinejmenším ve formě úmyslu nepřímého (eventuálního) ve smyslu ust. §4 písm. b) tr. zák.
Jestliže pachatel trestného činu znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák. použije vůči poškozené fyzické násilí a spoutá ji, aby s ní uskutečnil soulož, a následně jedná tak, že využije vyvolaného stavu (kdy spoutaná poškozená není schopna klást odpor) též k tomu, aby se zmocnil jejích věcí, nepůjde o trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. a) tr. zák., ale o trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák.
Nejvyšší soud proto nedovodil dovolatelem namítaný nesoulad mezi popisem skutku v napadeném rozhodnutí a použitou právní kvalifikací jako trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného K. P. odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Pokud jde o skutečnosti uvedené ve vyjádření státního zástupce (že rozhodnutí Městského soudu v Praze trpí dvěma pochybeními zásadní povahy podřaditelnými pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., na která dovolatel nereagoval, jež však bude nutno napravit), je třeba uvést, že se nemohly stát podkladem pro přezkumnou činnost dovolacího soudu, neboť dovolání jako oprávněná osoba podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. podal pouze obviněný. Nejvyšší soud byl proto, jak vyplývá ze zákonné úpravy dovolání, vázán obsahem tohoto mimořádného opravného prostředku. Dodat lze, že právo disponovat s podaným dovoláním náleží pouze dovolateli, který však rozsah a důvody dovolání může měnit jen po dobu trvání lhůty k podání dovolání (§265f odst. 2 tr. ř.). Proto v případě, že dovolání podal (prostřednictvím obhájce) jen obviněný, nemůže nejvyšší státní zástupce písemným vyjádřením ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. rozšiřovat či měnit důvody tohoto dovolání a jakkoliv určovat rozsah přezkumné činnosti Nejvyššího soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. dubna 2003
Předseda senátu :
JUDr. Eduard Teschler
Vypracoval :
JUDr. Vladimír Veselý