ECLI:CZ:NS:2003:3.TDO.372.2003.1
sp. zn. 3 Tdo 372/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 2. července 2003 o dovolání podaném obviněným P. K., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 10. 2002, sp. zn. 42 To 113/2002, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 2 T 31/99, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
V rámci rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 26. 2. 2002, sp. zn. 2 T 31/99, byl obviněný P. K. pod body 1), 3) výroku uznán vinným trestnými činy loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a v bodě 2) výroku pomocí k tomuto trestnému činu podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák., spočívajícími po skutkové stránce v tom, že společně s M. J. ad 1) „v P. dne 2. 9. 1998 kolem 17.45 hod. v O. ulici před prodejnou O. – z. fyzicky napadli V. V., přičemž po něm požadovali vydání peněz, a tak ho postupně donutili k vydání finanční částky ve výši 3.000,- Kč“, ad 2) „ po předchozí dohodě dne 7. 9. 1998 kolem 9.30 hod. v P. na ulici K. chytil obviněný M. J. pod krkem poškozeného M. Š., přičemž mu rozepnul „ledvinku“, ze které poškozenému odcizil peníze ve výši 950,- Kč, zatímco obviněný P. K. stál vedle obviněného M. J. a psychicky ho tak podporoval a ad 3) „dne 13. 9. 1998 v odpoledních hodinách v P. v bytě v ulici Z. s. a poté v restauraci na H. n. vyhrožovali M. Š. podpálením domu, přičemž po ní vyžadovali peníze a tak ji donutili k vydání finanční částky 300,- Kč.
Týmž rozsudkem pod bodem 4) byl obviněný P. K. uznán vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. d) tr. zák, pod bodem 5) trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., pod bodem 6) trestným činem porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák. a pod bodem 7) trestným činem ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák., jichž se dopustil skutky popsanými pod body 4) - 6) výroku rozsudku spolu s obviněným M. J. a sám skutkem popsaným pod bodem 7) výroku.
Za trestné činy pod body 1) - 6) byl obviněnému podle §234 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání čtyři a půl roku, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 12. 12. 2000, sp. zn. 2 T 188/2000 a všechna rozhodnutí na tento zrušený výrok obsahově navazující, pokud zrušením pozbyla podkladu. Soud dále podle §37 tr. zák. upustil soud od uložení souhrnného trestu u trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. ( bod 7 rozsudku) vzhledem k rozsudku ve věci Okresního soudu v Prostějově ze dne 11. 8. 1998, sp. zn. 3 T 101/97. O náhradě škody bylo podle §228 odst. 1 tr. ř. rozhodnuto tak, že obviněný P. K. je povinen společně a nerozdílně se spoluobviněným M. J. zaplatit na náhradě škody poškozenému M. Š. 950,- Kč a poškozené M. Š. 400,- Kč.
Podle §226 písm. c) tr. ř. a §226 písm. a) tr. ř. byl obviněný P. K. (a rovněž obviněný M. J.) zproštěn obžaloby pro trestné činy loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., kterých se měl dopustit skutky uvedenými pod body 2) a 5) obžaloby Okresního státního zastupitelství v Prostějově ze dne 17. 2. 1999.
O odvolání obviněného P. K. proti tomuto rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením ze dne 22. 10. 2002, sp. zn. 42 To 113/2002, jímž je podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak ohledně tohoto obviněného nabyl právní moci dne 22. 10. 2002 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Obviněný P. K. podal prostřednictvím své obhájkyně ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. dovolání, směřující proti shora citovanému usnesení Krajského soudu v Brně a současně i proti rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 26. 2. 2002, sp. zn. 2 T 31/99. Dovoláním napadl všechny učiněné výroky s výjimkou výroků, jimiž byl zproštěn obžaloby pro skutky označené v obžalobě pod body 2) a 5). Uplatněnými dovolacími důvody byly důvody uvedené v ustanoveních §265b odst. 1 písm. b), d), g) a k) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněný k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. uvedl, že ve věci rozhodl vyloučený soudce. Tento názor opřel o tvrzení, že přes jeho opakované návrhy předseda senátu nespojil předmětnou trestní věc s trestní věcí vedenou u téhož soudu pod sp. zn. 2 T 188/2000, ačkoliv zde byli stejní obvinění i poškození, a poté zcela nelogicky tuto věc spojil s trestní věcí vedenou u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 2 T 226/2000, kde figuroval jako obviněný P. F. /vystupující v dovolatelově věci rovněž jako poškozený – bod 7) rozsudku soudu prvního stupně/. Tento postup dovolatel shledal nápadně ve svůj neprospěch, a to jak s ohledem na délku trestního řízení, tak i na ukládání trestu. Přes výše uvedené skutečnosti svědčící podle dovolatele o podjatosti předsedy senátu, Okresní soud v Prostějově usnesením ze dne 19. 2. 2002, sp. zn. 2 T 31/99, rozhodl o jeho návrhu na vyloučení tohoto soudce negativně a Krajský soud v Brně stížnost proti tomuto rozhodnutí usnesením ze dne 20. 5. 2002, sp. zn. 42 To 96/2002, zamítl.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. pak podle dovolatele souvisí s důvodem uvedeným v předchozím odstavci, poněvadž se jedná o úsek trestního řízení, kdy trestní věc, v níž P. F. vystupoval jako poškozený /bod 7) rozsudku/ byla spojena s další trestní věcí (sp. zn. 2 T 226/2000), v níž tato osoba měla postavení obviněného. P. F. se navíc opakovaně k hlavnímu líčení nedostavoval a hlavní líčení bylo konáno bez jeho účasti. Skutečnost, že po část trestního řízení stejný subjekt vystupoval jako obviněný i poškozený, podle přesvědčení dovolatele znamenala závažné procesní pochybení soudu prvního stupně ve vztahu k trestnímu řízení vedenému proti němu.
Dovolatel dále připomněl, že nesprávné právní posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vytýkal soudu již ve svém odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně ve vztahu ke všem bodům výroku rozsudku prvního stupně a na argumenty v něm uvedené plně odkazuje. V dovolání pak zdůraznil, že byl soudem prvního stupně pod bodem 2) rozsudku uznán vinným jednáním spočívajícím v tom, že „stál vedle spoluobžalovaného a psychicky ho tak podporoval“. Ačkoliv dovolatel popírá jakoukoliv účast na jednání spoluobviněného M. J., považoval za nezbytné namítnout, že nelze souhlasit s názory obou soudů, že „samotná nečinnost osoby stojící vedle ataku na hmotný předmět útoku zakládá účastenství na trestném činu“. To znamená, že jeho jednání bylo soudy po právní stránce vadně posouzeno jako pomoc k trestnému činu loupeže podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k §234 odst. 1 tr. zák.
Pokud jde o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. vyslovil dovolatel přesvědčení, že s přihlédnutím k výše konstatovaným důvodům je zřejmé, že odvolací soud neměl pro rozhodnutí o zamítnutí odvolání podle §256 tr. ř. splněny podmínky. Kromě toho, že již v předcházejícím řízení byly dány shora citované důvody dovolání, bylo podle dovolatele celé řízení od počátku zatíženo řadou nezákonností a procesních vad, když zejména nebyla dodržena zásada presumpce neviny a volného hodnocení důkazů, především pak ve stadiu projednávání věci před soudy obou stupňů. Navíc byla zamítnuta či jinak znemožněna řada návrhů na provedení důkazů, na jejichž základě bylo možno prokázat, že se dovolatel inkriminovaného jednání nedopustil. Jestliže dovolací soud neshledal potřebu dokazování dále doplňovat, pak za stávající důkazní situace měl správně rozhodnout o jeho zproštění obžaloby v plném rozsahu.
S ohledem na shora uvedené důvody dovolatel v petitu svého dovolání navrhl, aby dovolací soud podle §265k tr. ř., z důvodů §265b odst. 1 písm. b), d), g) a k) tr. ř. rozsudek Okresního soudu v Prostějově ze dne 26. 2. 2002, sp. zn. 2 T 31/99 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 10. 2002, sp. zn. 42 To 113/2002, zrušil, a současně zrušil i vadná řízení jim předcházející a podle §265l tr. ř. soudu prvního stupně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K dovolání obviněného se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v Brně (dále jen „státní zástupce“). K námitkám, jimiž obviněný odůvodnil aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř., státní zástupce uvedl, že představa obviněného o zaujatosti předsedy senátu nezakládá stav, kdy by ve věci nutně rozhodoval vyloučený soudce. Rozhodnutí o spojení či vyloučení věci podle §23 tr. ř. je plně v kompetenci senátu, který věc projednává a kriteriem vhodnosti takového rozhodnutí jsou procesní hlediska časová a ekonomická a nikoli představa obviněného o takovém postupu. K uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. státní zástupce poznamenal, že dovolatel blíže nespecifikuje, kdy došlo k porušení procesních pravidel o přítomnosti obviněného v hlavním líčení. Obviněný byl prokazatelně přítomen u všech zahájených hlavních líčení a rovněž u veřejného zasedání o odvolání. Co se týká námitky neúčasti P. F. u hlavního líčení dne 14. 8. 2001, nutno konstatovat, že toto hlavní líčení bylo bez jednání odročeno. Ohledně postavení P. F. jako poškozeného i obviněného zároveň, upozornil státní zástupce na skutečnost, že se tak stalo mezi 31. 1. 2001 (spojení věci) a 19. 2. 2002 (vyloučení věci P. F. k samostatnému projednání), přičemž v této době neproběhl žádný relevantní úkon. Státní zástupce dále poukázal na to, že obviněný v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. především odkázal na obsah svého odvolání, aniž by blíže rozvedl konkrétní argumenty. Jako jedinou validní námitku pak shledal v tvrzení obviněného, že jeho jednání popsané v bodě 2 rozsudku nalézacího soudu nebylo možno kvalifikovat jako pomoc k trestnému činu loupeže podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k §234 odst. 1 tr. zák. Podle názoru státního zástupce ovšem již pouhá přítomnost více než jednoho pachatele znamená významný přínos ke spáchání deliktu tohoto druhu, zvlášť pokud je z jednání dalšího pachatele poškozenému zřejmé, že je tato osoba srozuměna s aktivním jednáním (útokem) bezprostředního pachatele, a že má o to menší šance ubránit se jejich jednání. K poslednímu dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. poukázal státní zástupce na skutečnost, že ani po osmi měsících účinnosti novely trestního řádu provedené zákonem č. 200/2002 Sb., dovolatel nereagoval na nově upravené znění dovolacích důvodů, přičemž jím uplatněné námitky nelze podřadit pod uvedený ani jiný dovolací důvod.
Za shora popsaného stavu dospěl státní zástupce k závěru, že dovolání obviněného uplatněné z důvodů uvedených v ustanovení §265b odst. 1 písm. b), d), g) tr. ř. nelze považovat za opodstatněné a dovolání uplatněné podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. bylo ve skutečnosti podáno z jiného než zákonného důvodu. Navrhl proto, aby dovolací soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a toto rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 tr. ř. učinil v neveřejném zasedání.
Obviněný P. K. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání současně splňuje náležitosti uvedené v §265d odst. 2 věta první tr. ř. a §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle ustanovení §265a tr. ř. a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je dán v případech, kdy ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. V posuzovaném případě obviněný splnil formální podmínku, s níž je uplatnění citovaného dovolacího důvodu spojeno, neboť již před rozhodnutím orgánu druhého stupně vznesl námitku podjatosti vůči osobě předsedy senátu JUDr. A. W.
Důvody vyloučení soudce z vykonávání úkonů trestního řízení jsou uvedeny v ustanovení §30 tr. ř. Dovolatel tyto důvody spatřuje ve skutečnosti, že výše uvedený soudce rozhodl o spojení jeho trestní věci s další trestní věcí vedenou u téhož soudu, čímž založil procesní situaci, kdy P. F. ve stejném řízení vystupoval jako obviněný i jako poškozený. Podle přesvědčení dovolatele šlo o úkon, jenž měl být učiněn v jeho neprospěch. Na tomto základě pak shledal důvody svědčící o podjatosti předsedy senátu. Namítaný nesprávný postup podle §23 tr. ř. (vyloučení a spojení věci) však nepatří mezi úkony, s nimiž zákon v ustanovení §30 odst. 2, 3 tr. ř. spojuje (taxativní) procesní důvody vyloučení soudce. Dovolatel současně neuplatnil žádnou námitku týkající se vyloučení JUDr. A. W. z důvodů uvedených v §30 odst. 1 tr. ř. V uvedeném směru proto nelze přiznat námitkám dovolatele žádné opodstatnění.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán v případech, kdy byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Předpokládá se tedy, že v rozporu se zákonem bylo konáno hlavní líčení (veřejné zasedání) v nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna. Tím by byl zkrácen ve svém právu, aby jeho věc byla projednávána v jeho přítomnosti a mohl se tak vyjádřit ke všem provedeným důkazům (srov. čl. 38 Listiny základních práv a svobod). Z odůvodnění podaného dovolání přitom vyplývá, že obviněný P. K. existenci tohoto dovolacího důvodu nezakládá na zkrácení výše uvedených práv ve vztahu ke své vlastní osobě, poukazuje-li výlučně na to, že hlavní líčení bylo konáno bez účasti P. F. (který se k němu předtím opakovaně nedostavoval) a jenž měl být v téže věci obviněným i poškozeným zároveň. Je tedy zřejmé, že argumenty o které dovolatel výše citovaný dovolací důvod opírá, obsahu ustanovení §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. ve skutečnosti neodpovídají.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Skutkové vady totiž nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru. Je-li pravomocné rozhodnutí založeno na zásadních nedostatcích ve skutkových zjištěních, umožňuje zákon dosáhnout nápravy takových vad ostatními mimořádnými opravnými prostředky, zvláště pokud k pochybení došlo v neprospěch obviněného.
Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. bude především popis skutku obsažený v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé, popř. i další okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Se zřetelem ke skutečnostem rozvedeným v předcházejících odstavcích lze z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. považovat za právně relevantní tu část dovolání, v níž dovolatel poukazuje na to, že jeho jednání, jak bylo zjištěno a popsáno pod bodem 2) výrokové části rozsudku soudu prvního stupně, bylo oběma soudy nesprávně posouzeno jako účastenství ve formě pomoci podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k trestnému činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák.
Trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. se dopustí pachatel, který proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Účastníkem na dokonaném trestném činu nebo jeho pokusu podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. je ten, kdo úmyslně poskytl jinému pomoc k spáchání trestného činu, zejména opatřením prostředků, odstraněním překážek, radou, utvrzováním v předsevzetí nebo slibem přispět po trestném činu (pomocník).
V souvislosti s posuzovanou věcí obviněného P. K. považuje Nejvyšší soud za nezbytné v prvé řadě poukázat na rozdíl mezi spolupachatelstvím trestného činu (§9 odst. 2 tr. zák.) a účastenstvím na trestném činu (§10 tr. zák.). Jde především o to, že u spolupachatelství je třeba společného úmyslu, který zahrnuje jak společné jednání tak sledování společného cíle. K naplnění pojmu spolupachatelství přitom není třeba, aby se spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou, stačí i částečné přispění, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost dalšího pachatele (pachatelů), takže je objektivně i subjektivně složkou děje tvořícího ve svém celku trestné jednání. Naproti tomu účastenství na trestném činu není součástí společného jednání přímo směřujícího k provedení činu, ale je to pouze jednání podporující činnost pachatele.To znamená, že úmysl pomocníka (§10 odst. 1 písm. c/ tr. zák.) směruje výlučně k podpoře pachatele formou pomoci.
V posuzovaném případě je inkriminovaný skutek /bod 2) rozsudku/ popsán tak, že obviněný P. K. se spoluobviněným M. J. jednali po předchozí dohodě a poté, kdy obviněný M. J. chytil poškozeného pod krkem a odcizil mu částku 950,- Kč, stál obviněný P. K. vedle něj a psychicky ho tak podporoval. Takto zjištěný a popsaný skutek ovšem nasvědčuje tomu, že šlo o společné jednání obou obviněných, a tedy o spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. V uvedené souvislosti by v rámci společného jednání nebyla rozhodná míra přispění obviněného P. K. (jež se vůči poškozenému násilí nedopustil), jestliže jednal po dohodě se spoluobviněným a tedy ve stejném úmyslu. Zákon nevyžaduje, aby činnost spolupachatelů trestného činu loupeže byla rovnocenná. Stačí, že dvě (nebo více osob) jednají se společným cílem. Spolupachatel se nemusí dopustit zjevného násilí, stojí-li po dohodě vedle druhého pachatele a ví nebo je srozuměn s tím, že tato osoba s ním jako se spolupachatelem počítá, a že takto aspoň nepřímo přispívá k provedení činu. Pokud jde o judikaturu, je předmětná otázka výstižně řešena již v rozhodnutí uveřejněném pod č.67/1946 Sb. r. tr. tak, že „spolupachatelem loupeže je i ten, kdo se sám nedopouští násilí, nýbrž jen svou přítomností při činu poskytuje druhému spolupachateli psychickou posilu, oporu a zajištění, jsa hotov mu svým jednáním přispěti, činí-li tak podle společné dohody o odnětí cizí věci s použitím násilí proti napadenému, nebo sice bez takové dohody, avšak věda, že s ním druhý pachatel počítá, a jednaje v témž úmyslu jako on.“
S ohledem na výše konstatované skutečnosti dospěl Nejvyšší soud k závěru, že popis jednání obviněného v tzv. skutkové větě výrokové části rozsudku, jakož i skutková zjištění soudu prvního stupně rozvedená na str. 4 rozsudku, odpovídají u obviněného P. K. přinejmenším zákonným znakům pomoci k trestnému činu loupeže podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k §234 odst. 1 tr. zák. Jestliže však tento soud rovněž zjistil, že obvinění P. K. a M. J. jednali „po předchozí dohodě“, znamená to, že se v souvislosti s tím dostatečně nevypořádal s otázkou jejich případného spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. V tomto smyslu lze pak usuzovat na nesprávné právní posouzení skutku. Poněvadž dovolání podal pouze obviněný a nikoliv v jeho neprospěch též nejvyšší státní zástupkyně, nepřicházelo by ani v případném novém řízení již v úvahu posoudit jeho jednání jako spolupachatelství, neboť by to znamenalo rozhodnout v jeho neprospěch, což zákon nepřipouští (srov. §265s odst. 2 tr. ř.).
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je nutno závěrem poznamenat, že byl sice uplatněn relevantně, ale dovolatel jej založil na námitkách, s nimiž se Nejvyšší soud z již uvedených důvodů neztotožnil a neshledal je ani částečně opodstatněnými.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. je dán v případech, že v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Dovolatel ovšem neuvedl, který výrok podle jeho názoru chybí, popř. je neúplný, přičemž k obsahu tohoto dovolacího důvodu neuplatnil žádné argumenty.
Z odůvodnění dovolání lze však mít za to, že dovolatel měl ve skutečnosti na mysli dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. v původním znění a přehlédl pozdější zákonem provedenou úpravu. Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. (jímž bylo zákonem č. 200/2002 Sb., s účinností od 24. 5. 2002 novelizováno původní ustanovení §265b odst.1 písm. k/ tr. ř.), je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V posuzované věci však o prvou alternativu tohoto dovolacího důvodu zjevně nejde, neboť Krajský soud v Brně jako soud druhého stupně konal odvolací řízení a o zamítnutí řádného opravného prostředku (odvolání) rozhodl teprve po provedení přezkumu v příslušném řízení. Současně nejde ani o druhou zákonem předpokládanou alternativu, neboť podle zjištění Nejvyššího soudu v předcházejícím řízení žádný z uplatněných dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. b), d) a g) tr. ř. dán nebyl.
Podle §265i odst.1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud proto v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného P. K. odmítl, přičemž toto své rozhodnutí učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř. ).
V Brně dne 2. července 2003
Předseda senátu :
JUDr. Eduard Teschler