ECLI:CZ:NS:2003:3.TDO.392.2003.1
sp. zn. 3 Tdo 392/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. dubna 2003 o dovolání podaném obviněným S. B., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici P., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 11. 2002, sp. zn. 2 To 177/02, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 10 T 10/2002, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 12. 9. 2002, sp. zn. 10 T 10/2002, byl obviněný S. B. uznán vinným trestnými činy znásilnění podle §241 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. a vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák. a byl mu uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání třinácti roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
O odvolání obviněného proti tomuto rozsudku rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 11. 2002, sp. zn. 2 To 177/02, kterým napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného S. B. uznal vinným trestným činem znásilnění podle §241 odst.1, odst. 3 písm. a) tr. zák., kterého se dopustil jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák. tím, že dne „20. 5. 2001 mezi 00:15 až 06:00 hod. v P. – S. ve svém osobním automobilu zn. VAZ 2103 přikládáním nože ke krku poškozené V. K. a slovním vyhrožováním usmrcením ji donutil, aby se svlékla a poté na ní na předním sedadle spolujezdce vykonal soulož, přičemž v důsledku tohoto jeho jednání utrpěla poškozená V. K. hlubokou dlouhodobou posttraumatickou stresovou poruchu, a uvedeného činu se dopustil přesto, že byl již potrestán nepodmíněnými tresty odnětí svobody pro trestný čin vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 19. 8. 1988, sp. zn. 2 T 114/88, a pro pokus trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1, §222 odst. 1 tr. zák. rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 27. 9. 1993, sp. zn. 3 T 12/93, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 1. 1994, sp. zn. 11 To 209/93.“ Za tento trestný čin mu byl podle §241 odst. 3 tr. zák. a §42 odst. 1 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání třinácti roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
Shora citovaný rozsudek Vrchního soudu v Praze napadl ve výroku o vině i trestu obviněný S. B. dovoláním podaným prostřednictvím obhájce ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. Tento svůj mimořádný opravný prostředek opřel o důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Dovolatel v odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku vyslovil přesvědčení, že na základě provedených důkazů nebylo prokázáno spáchání skutku obviněným. Na podporu tohoto závěru poukázal na zamítnutí důkazních návrhů obhajoby soudy obou stupňů a rozpory ve výpovědích poškozené, v důsledku čehož je třeba hodnotit tento důkaz jako nevěrohodný. Upozornil na přetrvávající nesrovnalosti ohledně průběhu jízdy automobilem v U. a na skutečnost, že vzhledem ke zrakové vadě nebyl schopen dlouhodobě řídit automobil v noci. V posuzovaném případě podle jeho názoru mělo být postupováno podle zásady „in dubio pro reo“. Navrhl, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí a vrátil věc vrchnímu soudu k dalšímu řízení.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil práva vyjádřit se písemně k podanému dovolání ve smyslu §265h odst. 2 věta prvá tr. ř. Podle jeho názoru dovolání argumentuje důvody, které byly uplatněny v rámci dřívější obhajoby, nevytýká napadenému rozhodnutí žádnou konkrétní vadu v právním hodnocení zjištěných skutkových okolností a své závěry opírá výlučně o subjektivní tvrzení o nevině obviněného. Dovolání je proto podle názoru státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství zjevně neopodstatněné. Proto v petitu svého vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a souhlasil s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé a směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest.
Dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., proto bylo třeba posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem (§265i odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z této zákonné formulace vyplývá, že dovolání z citovaného důvodu je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Nejvyšší soud je povinen zásadně vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního, resp. druhého stupně učiněného ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit. Dovolání je totiž specifický mimořádný opravný prostředek, který je určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není a ani nemůže být další (v pořadí již třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři. V takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je soudem jak zákonem určeným, tak nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci, popř. do pozice soudu druhého stupně, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 tr. ř. a násl.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 tr. ř. a násl.).
Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Nesprávné zjištění skutkového stavu má, aplikuje-li soud důsledně hmotné právo, samozřejmě vždy vliv i na nesprávné právní posouzení skutku (nebo jiné hmotně právní posouzení). Poněvadž, jak je uvedeno výše, se nelze v řízení o dovolání domáhat přezkoumání skutkových zjištění, nelze v něm ani odstranit případnou právní vadu, je-li podmíněna nesprávným skutkovým zjištěním.
Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy bude především popis skutku v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. musí být v dovolání skutečně (tedy materiálně, nikoliv jen formálně) tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotně právní posouzení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění. V žádném případě nelze postupovat opačně, neboť pak by ve skutečnosti nebyl uplatněn důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, ale důvod jiný, a to pochybnosti o správnosti skutkových zjištění. Takový dovolací důvod však v ustanovení §265b tr. ř. pro podání dovolání uveden není.
V posuzovaném případě však dovolací námitky proti zamítnutí důkazních návrhů obhajoby a rozporům ve výpovědích poškozené, podporující závěr o neprokázání spáchání skutku obviněným, směřují výlučně do oblasti skutkových zjištění. Tato skutková zjištění však podle názoru Nejvyššího soudu nemohou být předmětem přezkumu v rámci řízení o dovolání, jak je vysvětleno shora.
S přihlédnutím ke skutečnostem rozvedeným v předcházejících odstavcích dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání bylo podáno z jiných důvodů než uvedených v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je totiž podle námitek uvedených v dovolání spatřován ve skutkových vadách. Podle názoru Nejvyššího soudu musí dovolatel na jedné straně v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř.
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud v posuzovaném případě shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 16. dubna 2003
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová