ECLI:CZ:NS:2003:3.TDO.440.2003.1
sp. zn. 3 Tdo 440/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. dubna 2003 o dovolání podaném obviněným J. H., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici P., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 12. 2002, sp. zn. 3 To 886/2002, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 6 T 87/2002, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 18. 10. 2002, sp. zn. 6 T 87/2002, byl obviněný J. H. uznán vinným pokusem trestného činu znásilnění podle §8 odst. 1 tr. zák. k §241 odst. 1 tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák. a trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., které podle rozsudku spáchal tím, že „ačkoli byl rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 20.4.1994, sp. zn. 8 T 196/92 odsouzen jako zvlášť nebezpečný recidivista pro trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 trestního zákona k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti let a šesti měsíců, ze kterého byl podmíněně propuštěn dne 4.5.2001 se stanovením zkušební doby sedmi let, přesto opětovně dne 13.4.2002 kolem 20:00 hodin v O.-H. v parčíku před Hotelovým domem V. v podnapilém stavu povalil na zem K. K., násilím jí svlékl spodní prádlo a pokusil se o soulož, což se mu pro neztopoření pohlavního údu nepodařilo, po tomto po ní požadoval tření pohlavního údu, což jmenovaná využila k útěku a poté, co ji dostihl, ji opět povalil na zem a znovu se pokusil o soulož, což se mu pro neztopoření pohlavního údu opět nepodařilo.“
Za to byl obviněný odsouzen podle §241 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. a §42 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na 10 let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 2. 12. 2002, sp. zn. 3 To 886/2002, tak, že je podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 2. 12. 2002 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ostravě a současně i proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě podal ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. obviněný J. H. prostřednictvím svých obhájců dovolání. Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Prostřednictvím obhájce určeného Českou advokátní komorou Mgr. Z. H. dovolatel vyjádřil výhrady k tomu, že oba soudy vycházely při posouzení právní kvalifikace výlučně z výpovědi poškozené K. K., přičemž rozvedl konkrétní argumenty proti tomuto důkazu i důkazům dalším (výpovědím v dovolání nejmenovaných svědků). Zdůraznil, že souhlasil s přivoláním Policie ČR a vyčkal na místě jejímu příjezdu. Pokud by se stíhaného jednání dopustil, přijatelným řešením by byl útěk z místa případně i s možností následného nalezení úkrytu, což se však nestalo. Jeho verze o dobrovolnosti svlékání spodní části těla samotnou poškozenou nebyla nikým vyvrácena, naproti tomu verze poškozené vzbuzuje značné pochybnosti. Poukázal rovněž na to, že nebylo vyhověno jeho návrhu na provedení důkazů (znaleckého posudku, příp. výslechu svědka), ač mohly mít zásadní význam v posouzení jeho jednání. Pokud namítl nesprávnost použité právní kvalifikace, má tím na mysli „zejména při neprokázání trestného činu znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák., které bylo posuzováno toliko z výpovědi poškozené, případné omezování osobní svobody podle §231 odst. 1 tr. zák., které by přicházelo v úvahu v okamžiku podporovaném výpověďmi svědků,“ kdy na poškozené toliko klečel a maximálně jí bránil v užívání osobní svobody.
Prostřednictvím obhájkyně ustanovené soudem již na počátku trestního stíhání JUDr. A. A. (zastoupené Mgr. L. K.) dovolatel v prvé řadě poznamenal, že nenamítá nic proti skutkovým zjištěním soudů obou stupňů. V návaznosti na to za nesprávný označil právní závěr Okresního soudu v Ostravě, že se dopustil pokusu trestného činu znásilnění podle §8 odst. 1 tr. zák. k §241 odst. 1 tr. zák. Podle jeho názoru všechny provedené důkazy měly vést k jinému závěru, než jen k závěru o jeho vině, jak to konstatovaly soudy obou stupňů. Oběma soudům vytkl nesprávnost právních závěrů o naplnění subjektivní stránky zmíněného deliktu a s tím související nesprávnost závěrů o vině a uloženém trestu. Zdůraznil, že trestný čin znásilnění je trestným činem úmyslným a úmysl pachatele, byť eventuální, musí bezprostředně směřovat k tomu, aby násilím donutil jiného člověka k souloži. Při zkoumání, zda pachatel jednal v tomto úmyslu, je třeba vycházet z okolností, za nichž k jednání došlo, jaké byly příčiny případného nedorozumění, co konfliktní situaci předcházelo, přičemž ani případné demonstrativní chování pachatele před činem, vztek či některé slovní projevy zpravidla ještě nemusí svědčit o úmyslu provést znásilnění. V souvislosti s tím vyslovil názor, že jeho jednání spočívající v líbání poškozené ještě neznamená, že by bylo vedeno s úmyslem znásilnit poškozenou. Podle jeho přesvědčení při skutkovém stavu, jak ho považují za prokázaný oba soudy, lze u něho hovořit maximálně o nedostatečné míře potřebné opatrnosti při přátelení se s určitými osobami a je vyloučena jeho odpovědnost za uvedený úmyslný trestný čin. Učiněné skutkové zjištění mělo vést soudy k tomu, aby jeho jednání nekvalifikovaly jako pokus trestného činu znásilnění podle §8 odst. 1 tr. zák. k §241 odst. 1 tr. zák. „Na základě zjištěného skutkového stavu nelze totiž dovodit nic jiného než to, že se uvedený skutek nestal. Pokud tedy oba soudy nevyslovily, že se vytýkaný skutek nestal, učinily rozhodnutí, které spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, jak to má na mysli ust. §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu“.
Z těchto důvodů v petitu dovolání dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) napadená rozhodnutí podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil ve výroku o vině a trestu a v souladu s ust. §265m odst. 1 tr. ř. rozhodl rozsudkem, že se podle §226 písm. a) tr. ř. dovolatel zprošťuje obžaloby, protože nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro který je stíhán.
V samém závěru dovolání navrhl, aby bylo v jeho věci postupováno podle §265h odst. 3 tr. ř. Pro případ, že by se tak nestalo, s odkazem na ust. §265o odst. 1 tr. ř. navrhl, aby předseda senátu Nejvyššího soudu odložil na potřebnou dobu výkon trestu odnětí svobody uloženého shora uvedenými rozhodnutími.
K dovolání obviněného se v souladu s ust. §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Uvedl, že dovolání, jež zpracovala obhájkyně JUDr. A. A. se výslovně opírá o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ačkoliv se v odůvodnění dovolání proklamuje souhlas dovolatele se skutkovými zjištěními, argumentuje se v něm právě odlišným výkladem skutkových okolností oproti stavu, v němž popis skutku stabilizoval nalézací soud. Dovolatel dospívá k závěru, že provedené důkazy měly vést k jinému závěru o vině, a totiž k tomu, že se skutek nestal. V podání zpracovaném za obviněného obhájcem Mgr. Z. H. chybí jedna z elementárních náležitostí dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř., a sice odkaz na zákonné ust. §265b odst. 1 písm. a) - l) tr. ř., pouze se uvádí, že dovolání směřuje „do nesprávného právního posouzení viněného skutku“. V závěru dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudu prvního i druhého stupně, takové vyjádření však nelze uznat za konkrétní návrh na rozhodnutí dovolacího soudu, což je další z elementárních náležitostí podání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř., která v podání chybí. O obou podáních obviněného lze podle přesvědčení státního zástupce shodně konstatovat, že jejich argumentace se soustředila místo výtek vůči hmotně právnímu hodnocení věci na výhrady vůči skutkovým závěrům nalézacího soudu, jež potvrdil i soud druhého stupně. Na podkladě vlastního výkladu provedených důkazů dospívá dovolatel k jinému popisu skutku, který se poté pokouší „zastřešit“ jinou pro něho výhodnější právní kvalifikací. Deklarovaný dovolací důvod ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tudíž nebyl naplněn ani jednou částí dovolání (uplatněná argumentace však neodpovídá ani jinému zákonnému dovolacímu důvodu ve smyslu §265b odst. 1 tr. ř.), nehledě na to, že podání zpracované Mgr. Z. H. postrádá zákonem vyžadované náležitosti dovolání. Státní zástupce proto s názorem, že napadené rozhodnutí netrpí žádnou vadou, kterou by bylo nutno odstranit cestou dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., pokud jde o část dovolání sepsanou JUDr. A. A., a podle §265i odst. 1 písm. d) tr. ř., pokud jde o část zpracovanou Mgr. Z. H., a toto rozhodnutí učinil za podmínek uvedených v ust. §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání. Pokud obviněný podal návrh na odklad výkonu trestu, tomuto návrhu není podle státního zástupce možno vyhovět, neboť zde chybí příslušný návrh předsedy senátu soudu prvního stupně.
Na tomto místě je zapotřebí konstatovat, že Nejvyšší soud považoval shora uvedená podání obviněného za jediné dovolání. Oprávněnou osobou k podání dovolání je totiž obviněný, nikoliv jeho obhájci, jejichž prostřednictvím dovolání podává (§265d odst. 2 věta první tr. ř.). Proto v případě, že za téhož obviněného učiní několik jeho obhájců více podání označených jako dovolání, jde vždy o jediné dovolání tohoto obviněného.
Nejvyšší soud především zkoumal, zda dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Obviněný J. H. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání podal prostřednictvím svého obhájce (resp. svých obhájců) tedy v souladu s ust. §265d odst. 2 tr. ř.
Nejvyšší soud současně shledal, že dovolání je z hlediska ust. §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné, neboť bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř. Obě podání dovolatele je třeba, jak již uvedeno, chápat jako celek a ten splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ust. §265b tr. ř., bylo dále, jak již naznačeno, zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. Případy, na které dopadá ust. §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Skutkové vady totiž nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru. Nesprávné zjištění skutkového stavu má, aplikuje-li soud důsledně hmotné právo, samozřejmě vždy vliv i na nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné relevantní hmotně právní otázky. Poněvadž, jak je uvedeno výše, nelze se v řízení o dovolání na podkladě uvedeného (ani jiného) dovolacího důvodu domáhat revize zjištěného skutkového stavu věci, nelze v něm ani odstranit případnou právní vadu, je-li nesprávným skutkovým zjištěním podmíněna. Je-li pravomocné rozhodnutí založeno na zásadních nedostatcích ve skutkových zjištěních, umožňuje zákon dosáhnout nápravy takových vad ostatními mimořádnými opravnými prostředky, zvláště pokud k pochybení došlo v neprospěch obviněného.
Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je především popis skutku obsažený v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Jestliže ovšem dovolatel poukazuje na to, že nebyly patřičně a ve všech souvislostech vyhodnoceny provedené důkazy, přičemž prosazuje vlastní verzi skutkového děje, a vytýká, že nebyly ani provedeny všechny důkazy potřebné k náležitému objasnění věci, a vzhledem k tomu má podle jeho názoru napadené rozhodnutí spočívat na nesprávném právním posouzení skutku, byl-li uznán vinným trestným činem znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák., resp. přesněji pokusem trestného činu znásilnění podle §8 odst. 1 tr. zák. k §241 odst. 1 tr. zák. (viz dovolání vypracované obhájcem Mgr. Z. H.), jde ve skutečnosti o námitky skutkové spojované s hmotně právními důsledky.
Rovněž další námitky dovolatele, byť označené jako právní, jsou primárně skutkové povahy. Přestože sice tvrdí (viz dovolání vypracované obhájkyní JUDr. A. A., zastoupenou Mgr. L. K.), že nemá výhrad proti skutkovým zjištěním soudů obou stupňů a namítá nesprávné posouzení zjištěného skutku jako pokusu trestného činu znásilnění podle §8 odst. 1 tr. zák. k §241 odst. 1 tr. zák., ve skutečnosti v prvé řadě argumentuje tím, že se uvedený skutek (tedy skutek popsaný ve výroku rozhodnutí nalézacího soudu) nestal. Teprve na tomto základě dovozuje závěr o nesprávném posouzení skutku (zejména pokud jde o nedostatek úmyslného zavinění) nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedené skutečnosti jsou zřetelně potvrzeny petitem dovolání, v němž se dovolatel domáhá po zrušení napadených rozhodnutí zproštění obžaloby podle §226 písm. a) tr. ř., tedy proto, že nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž je obžalovaný stíhán.
Nutno proto shrnout, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dovolatelem de facto spatřován ve vadně zjištěném skutkovém stavu věci (tj. v porušení zásad vymezených v ust. §2 odst. 5, 6 tr. ř.), jehož důsledkem mělo být následné vadné hmotně právní posouzení věci. Dovolatel se tedy v rámci svého mimořádného opravného prostředku domáhá revize skutkových zjištění učiněných soudem nalézacím a potvrzených soudem odvolacím, kterou však pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Nejvyšší soud tak konstatuje, že v posuzovaném dovolání sice byl citován zákonný důvod podmiňující podání tohoto mimořádného opravného prostředku, a to podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak konkrétní argumenty obsažené v dovolání vycházejí z důvodů jiných, které v zákoně jako dovolací důvody uvedeny nejsou. K tomu je třeba zdůraznit, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na ně dovolatelem formálně odkazováno.
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Navrhl-li obviněný J. H. v rámci podaného dovolání, aby předseda senátu Nejvyššího soudu odložil výkon napadeného rozhodnutí, nutno uvést, že návrh na odklad nebo přerušení výkonu rozhodnutí může podat se zřetelem k ust. §265h odst. 3 tr. ř. pouze předseda senátu soudu prvního stupně, který ovšem v posuzovaném případě nevyhověl žádosti dovolatele o podání takového návrhu (uplatněné rovněž v dovolání). Ze strany dovolatele se proto jedná o podnět k rozhodnutí předsedy senátu Nejvyššího soudu podle §265o odst. 1 tr. ř. Jestliže předseda senátu Nejvyššího soudu důvody pro odklad výkonu rozhodnutí neshledal, nebylo zapotřebí o podnětu dovolatele k předmětnému postupu rozhodnout samostatným (negativním) výrokem.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. dubna 2003
Předseda senátu: JUDr. Eduard Teschler
Vypracoval :
JUDr. Vladimír Veselý