ECLI:CZ:NS:2003:3.TDO.659.2003.1
sp. zn. 3 Tdo 659/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 1. července 2003 dovolání podané obviněným K. K., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 1. 2003, sp. zn. 2 To 177/2002, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, pod sp. zn. 29 T 27/99, a rozhodl takto:
Dovolání K. K. se podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 15. 5. 2002, sp. zn. 29 T 27/99, byl obviněný K. K. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zákona, ve znění novely provedené zákonem č. 265/2001 Sb. Za tento trestný čin a za trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zákona, kterým byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Olomouci 2 T 184/2000 ze dne 23. 10. 2000, který nabyl právní moci dne 9. 12. 2000, byl odsouzen podle §250 odst. 4 tr. zákona za použití §35 odst. 2 tr. zákona k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 roků. Podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zákona byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Současně podle §49 odst. 1 tr. zákona, §50 odst. 1 tr. zákona mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu soukromého podnikání jako fyzické osoby v oboru stavebních a montážních prací, v zákazu zemních a výkopových prací, v zákazu zprostředkovatelské činnosti v oblasti výroby, řízení a dodávky staveb, v zákazu nákupu a prodeje dřeva, výrobků ze dřeva a stavebního materiálu v trvání 6 roků. Podle §35 odst. 2 tr. zákona byl ve výroku o trestu zrušen trestní příkaz Okresního soudu v Olomouci 2 T 184/2000 ze dne 23. 10. 2000, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Podkladem výroku o vině se stalo zjištění soudu prvního stupně, podrobně uvedené ve výroku odsuzujícího rozsudku.
Uvedený rozsudek bezprostředně nenabyl právní moci, neboť proti němu podal obviněný odvolání, kterým se zabýval dne 14. 1. 2003 ve veřejném zasedání Vrchní soud v Olomouci. Ten svým usnesením sp. zn. 2 To 177/2002 podle §256 tr. ř. odvolání zamítnul.
Prostřednictvím své obhájkyně podal obviněný ve lhůtě uvedené v §265e tr. řádu proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, dovolání, ve kterém napadá usnesení odvolacího soudu ve všech výrocích, přičemž formálně odkazuje na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. e), l) tr. řádu.
V odůvodnění svého dovolání vyslovuje názor, že proti němu bylo vedeno trestní stíhání, ačkoli podle zákona bylo nepřípustné, když tento důvod dovolání byl dán v řízení napadenému usnesení předcházejícím. Je přesvědčen, že jeho trestní stíhání mělo být soudem jako nepřípustné zastaveno, když dle jeho názoru byl postupem orgánů činných v trestním řízení porušen čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a stejně tak čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, obojí v kontextu rozhodovací praxe Evropského soudu pro lidská práva, která jako přiměřenou lhůtu k projednání věci soudem považuje lhůtu nepřekračující 6 roků. Má tedy za to, že orgány činné v trestním řízení porušily jeho právo na projednání věci v přiměřené lhůtě jako součást práva na spravedlivý proces, když nezastavily jeho trestní stíhání, které se stalo nepřípustným.
V petitu svého dovolání tedy navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil rozhodnutí obou soudů a aby rozhodl o zastavení jeho trestního stíhání. Současně žádá, aby bylo rozhodnuto o odložení výkonu trestu odnětí svobody. K této žádosti obviněného ovšem nebyl podán odpovídající návrh předsedy senátu soudu prvního stupně podle §265h odst. 3 tr. řádu.
K podanému dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Ten k obsahu dovolání zejména konstatuje, že průtahy v trestním stíhání v zásadě nemohou mít za následek zánik práva státu na potrestání pachatele a nemohou být důvodem pro zastavení trestního stíhání. Dovolání neobsahuje odkaz na některý z důvodů nepřípustnosti trestního stíhání podle §11 odst. 1 tr. řádu; s ohledem na odkaz na čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod má však dovolatel patrně na mysli ust. §11 odst. 1 písm. j) tr. řádu. Dle tohoto ustanovení však je důvod v něm uvedený dán jen tehdy, jestliže mezinárodní smlouva, jíž je Česká republika vázána, stanoví důvod pro zastavení trestního stíhání jednoznačně. Článek 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod však nestanoví, že porušení práva na spravedlivý proces, jehož součástí je i právo na projednání věci v přiměřené lhůtě, by bylo sankcionováno povinností státu v trestním stíhání nepokračovat a trestní stíhání zastavit. Přiměřenost délky řízení je i judikaturou Evropského soudu pro lidská práva posuzována s ohledem na konkrétní okolnosti případu s přihlédnutím ke kriteriím zakotveným v judikatuře tohoto soudu, jimiž jsou složitost případu, chování stěžovatele a chování státních orgánů, popřípadě co je pro stěžovatele v sázce. Soud v žádném ze svých rozhodnutí nekonkretizoval „obecně závaznou“ dobu, kterou by bylo možno za přiměřenou lhůtu považovat, tedy ani dovolatelem tvrzenou dobu 6 let.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k tomuto vysvětlení mimo jiné dodává, že trestní věc obviněného K. nebyla v žádném případě věcí jednoduchou, přičemž složitost věci byla dána nejen rozsahem jeho trestné činnosti, ale též dalšími okolnostmi případu, jakož i nutnosti věnovat zvýšenou pozornost subjektivní stránce trestné činnosti na straně obviněného. I když některé okolnosti negativně se projevující na rychlosti řízení před soudem prvního stupně nelze přičíst k tíži obviněnému, nelze je přičítat ani k tíži soudu jako orgánu činnému v trestním stíhání. Nelze tedy činit závěr, že by bylo extrémním způsobem porušeno právo obviněného na projednání věci v přiměřené lhůtě.
Protože tedy nebyl ve věci dán důvod zastavení trestního stíhání, není dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. řádu a v návaznosti na to ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu. Z těchto důvodů považuje státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství podané dovolání za zjevně neopodstatněné a proto navrhuje jeho odmítnutí podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda jsou v dané věci splněny podmínky přípustnosti podle §265a tr. řádu a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. řádu, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest a odvolacím soudem byl zamítnut jeho řádný opravný prostředek.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanoveních §265b tr. řádu, bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§265i odst. 3 tr. řádu). V posuzovaném případě Nejvyšší soud shledal, že obsah dovolání je v souladu s formálně uplatněnými dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. e), l) tr. řádu.
Na základě posouzení námitek obviněného uplatněných v jeho dovolání Nejvyšší soud shledal, že podané dovolání je zjevně neopodstatněné. Názoru dovolatele, že jeho trestní stíhání mělo být soudem zastaveno jako nepřípustné, nelze přisvědčit. Nebyla totiž naplněna žádná z podmínek nepřípustnosti trestního stíhání podle §11 tr. řádu, a to ani okolnost uvedená v §11 odst. 1 písm. j) tr. řádu, podle které musí být trestní stíhání zastaveno, stanoví-li tak vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána. V daném případě odkaz dovolatele na šestiletou lhůtu uváděnou v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva nelze chápat jinak než skutečně jako odkaz na soudní judikaturu a nikoli jako odkaz na striktně vyjádřený závazek takto stanovený v uvedené mezinárodní smlouvě. Šestiletou lhůtu, kterou obviněný zřejmě považuje za maximálně přípustnou k tomu, aby mohlo být pokračováno v trestním stíhání, jednak nelze chápat jako lhůtu stanovenou mezinárodní smlouvou, jednak není takto explicitně vyjádřená lhůta ani promítnuta do trestního řádu v podobě povinnosti zastavit po jejím uplynutí trestní stíhání. Ani s rozhodnutími Evropského soudního dvora, pokud v jednotlivých případech shledá nepřiměřenou dobu trvání trestního stíhání, není spojena sankce v podobě zastavení trestního stíhání. Je tedy zřejmé, že není možno automaticky považovat každé trestní stíhání, trvající déle než 6 let, za neúměrně dlouhé ve smyslu jak mezinárodní smlouvy, kterou je Česká republika vázána, tak i Listiny základních práv a svobod s tím, že by bylo povinností příslušného orgánu trestního řízení (zejména soudu) takové trestní stíhání zastavit. Nejvyšší soud je tedy toho názoru, že nepřiměřenost trvání trestního stíhání je nezbytné posuzovat vždy individuálně s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu.
V posuzované věci trestního stíhání obviněného K. K. Nejvyšší soud nedospěl k přesvědčení, že by toto trestní stíhání trvalo bezdůvodně dlouhou dobu a že by tato doba byla ve výrazném rozporu se složitostí případu a ostatními okolnostmi majícími na délku trestního stíhání rozhodující vliv. Nejvyšší soud tedy neshledal, že by zde došlo k naplnění podmínky uvedené v §265b odst. 1 písm. e) tr. řádu, tedy že trestní stíhání obviněného bylo nepřípustné. Protože nebyl v posuzovaném případě dán tento dovolatelem uplatněný dovolací důvod ani jiný důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu, nemohlo dojít i k současnému naplnění obviněným uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud v projednávaném případě shledal, že dovolání K. K. je zjevně neopodstatněné, rozhodl v souladu s výše citovaným ustanovením zákona tak, že se dovolání odmítá. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 1. července 2003
Předseda senátu:
Mgr. Josef H e n d r y c h