ECLI:CZ:NS:2003:3.TDO.677.2003.1
sp. zn. 3 Tdo 677/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. června 2003 o dovolání podaném obviněným ing. R. M., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 11. 2002, sp. zn. 6 To 76/02, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 4 T 4/2002, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 24. 4. 2002, sp. zn. 4 T 4/2002, byl obviněný ing. R. M. uznán vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák. a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání šesti roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle §49 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu práce v bankovním sektoru na dobu deseti roků. Dále bylo podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 2 tr. ř. rozhodnuto o náhradě škody.
O odvolání obviněného proti tomuto rozsudku rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 11. 2002, sp. zn. 6 To 76/02, kterým napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b), f) tr. ř. zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného ing. R. M. uznal vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1, 4 tr. zák., kterého se dopustil tím, že „ve dnech 29. 6. 1998, 14. 7. 1998, 26. 8. 1998 a 22. 9. 1998 v P., v P. m. b., a.s., kde vykonával funkci ředitele odboru automatizace, odcizil ke škodě PMB, a.s. finanční prostředky v hodnotách 2 000 000,- Kč, 2 500 000,- Kč, 1 250 000,- Kč a 900 000,- Kč, vše v hodnotě 6 625 000,- Kč a to tak, že přesně nezjištěným způsobem zasáhl do automatizovaného systému banky a uvedené finanční částky přes clearingové centrum ČNB převedl fiktivně ze svého účtu u PMB, a.s., ačkoliv zde finanční prostředky neměl, na účet společnosti M., s.r.o. v systému IBIS vedený u Č. o. b., a.s., přičemž v této společnosti vykonával funkci jednatele a měl k tomuto účtu dispoziční oprávnění a s neoprávněně převedenými finančními prostředky zacházel po jejich obdržení na uvedený účet jako s vlastními, a ve dnech 30. 9. 1998, 11. 11. 1998 a 8. 12. 1998 tamtéž jako shora, ve stejné funkci opět blíže nezjištěným neoprávněným zásahem do automatizovaného systému banky fiktivně převedl ze svého účtu vedeného u PMB, a.s. finanční částky 3 325 000,- Kč, 3 000 000,- Kč a 2 000 000,- Kč, v celkové hodnotě 8 325 000,- Kč, na svůj osobní účet vedený u E. b., a.s., ačkoliv takové finanční prostředky na svém účtu u PMB, a.s. nikdy neměl a tyto finanční prostředky použil pro svoji potřebu.“ Za tento trestný čin byl obviněnému uložen trest odnětí svobody v trvání šesti roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem, a podle §49 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu práce v bankovním sektoru s možností přístupu do počítačové sítě banky na dobu deseti roků. Dále bylo podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 2 tr. ř. rozhodnuto o náhradě škody.
Shora citovaný rozsudek Vrchního soudu v Praze „ve spojení“ s rozsudkem Městského soudu v Praze (tento rozsudek byl však zrušen v celém rozsahu rozhodnutím odvolacího soudu) napadl obviněný pro „nesprávnost celého výroku“ dovoláním podaným prostřednictvím obhájce ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. Tento svůj mimořádný opravný prostředek opřel o důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť napadené rozhodnutí „spočívá na nesprávném hmotně právním posouzení i na nesprávném právním posouzení.“
Dovolatel v odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku uvedl, že v dané trestní věci nebyla důsledně aplikována zásada presumpce neviny, když neexistuje jediný přímý důkaz o aktivní účasti obviněného na žalovaném jednání. Soudy obou stupňů se nevypořádaly se všemi okolnostmi významnými pro jejich rozhodnutí. Neoprávněný převod finančních prostředků mohla vedle obviněného realizovat odkudkoliv i jiná osoba, zatímco z počítače obviněného nebylo možno příslušné soubory odeslat. Obviněný pouze disponoval finančními prostředky, které se na jeho účet dostaly omylem a nebo jinak bez přivolení osoby oprávněné. Protože nebylo jednoznačně a nepochybně prokázáno, že by se obviněný dopustil jednání, jímž by byla naplněna objektivní stránka trestného činu krádeže, měla být jednání obviněného kvalifikována pouze jako trestný čin zatajení věci podle §254 odst. 1, 2 tr. zák. Proto navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí nalézacího i odvolacího soudu a vrátil věc Městskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.
Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé a směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest.
Dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., proto bylo třeba posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Dovolání z citovaného důvodu je tedy určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Nejvyšší soud je povinen zásadně vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního, resp. druhého stupně učiněného ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit. Dovolání je totiž specifický mimořádný opravný prostředek, který je určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., takže Nejvyšší soud v řízení o dovolání není a ani nemůže být další (v pořadí již třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři. V takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je soudem jak zákonem určeným, tak nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci, popř. do pozice soudu druhého stupně, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. musí být v dovolání skutečně tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotně právní posouzení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění. V žádném případě nelze postupovat opačně, neboť pak by ve skutečnosti nebyl uplatněn důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, ale důvod jiný, a to pochybnosti o správnosti skutkových zjištění. Takový dovolací důvod však v ustanovení §265b tr. ř. pro podání dovolání uveden není.
Jak bylo uvedeno výše, dovolatel vyjádřil přesvědčení, že žalované jednání mělo být posouzeno jako trestný čin zatajení věci podle §254 odst. 1, 2 tr. zák. Na podporu tohoto tvrzení uvedl, že v dané trestní věci neexistuje jediný přímý důkaz o jeho aktivní účasti na žalovaném jednání, když neoprávněný převod finančních prostředků mohla realizovat i jiná osoba, zatímco obviněný pouze disponoval finančními prostředky, které se na jeho účet dostaly neobjasněným způsobem. Jedná se o námitky nedostatků ve skutkových zjištěních majících svůj původ v hodnocení důkazů. V rámci řízení o dovolání však nemůže být prováděn přezkum těchto skutkových vad, jak je vysvětleno shora. Dovolací námitky svým obsahem neodpovídají deklarovanému dovolacímu důvodu a dovolání bylo proto podáno z jiného důvodu než důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř.
S přihlédnutím ke skutečnostem rozvedeným v předcházejících odstavcích dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolací námitky uplatněné obviněným v podaném dovolání mají svůj původ v hodnocení důkazů, tedy ve skutkových vadách. Podle názoru Nejvyššího soudu musí dovolatel na jedné straně v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř.
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud v posuzovaném případě shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. června 2003
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová