ECLI:CZ:NS:2003:3.TDO.691.2003.1
sp. zn. 3 Tdo 691/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 13. srpna 2003 dovolání podané obviněným P. B., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 3. 2003, sp. zn. 4 To 16/2003, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 1 T 24/2000, a rozhodl takto:
Dovolání P. B. se podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 14. 11. 2002, sp. zn. 1 T 24/2000, byl obviněný P. B. uznán vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákona ve znění zákona č. 265/2001 Sb. Za tento trestný čin a sbíhající se dvojnásobný trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákona ve znění zákona č. 290/93 Sb., jimiž byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 25. 1. 1999 č. j. 3 T 64/97-424, byl podle §148 odst. 3 tr. zákona ve znění zákona č. 265/2001 Sb., za použití §35 odst. 2 tr. zákona odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 4,5 roku. Podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zákona byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu, který mu byl uložen rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 25. 1. 1999, č. j. 3 T 64/97-424, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále podle §§49 odst. 1, 50 odst. 1 tr. zákona mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu živnosti s předmětem podnikání nákup zboží za účelem jeho dalšího prodeje, prodej a zprostředkovatelská činnost na dobu 3 roků.
Podkladem výroku o vině se stalo zjištění soudu prvního stupně, že obviněný jako soukromý podnikatel registrovaný rozhodnutím Okresního živnostenského úřadu u Městského úřadu v B. ze dne 11. 12. 1992 pod č. j. ŽUB – 11088 s obchodním jménem P. B. B. CO. zakoupil dne 19. 3. 1993 od J. Z., P., celkem 45.790 litrů ropného derivátu 27100059 za částku 689.139,50 Kč, dne 8. 4. 1993 zakoupil od obchodní společnosti R. spol. s.r.o. P., pobočka M., 190,7 tuny ropného derivátu 27100071 za částku 2.275.241,70 Kč, dne 3. 5. 1993 zakoupil od M. Z., B. 94,1 tuny ropného derivátu 27100074 za částku 1.071,900,- Kč, které vzápětí v době od 22. 3. 1993 do 10. 5. 1993 prodal jako deklarovanou motorovou naftu M. K., S., v množství 131,65 tuny za částku 1.890.659,- Kč a obchodní společnosti A. spol. s.r.o. . M. B. v množství 150,65 tun za částku 2.046.921,- Kč, v důsledku čehož mu vznikla daňová povinnost odvést Finančnímu úřadu B. spotřební daň ve výši 2.328.975,- Kč a daň z přidané hodnoty ve výši 1.271.959,90 Kč, kterou však neodvedl, shora uvedené transakce jako plátce DPH řádně nezaevidoval a neuvedl v daňových přiznáních, čímž zkrátil vůči České republice, zastoupené Finančním úřadem B., daně v úhrnné hodnotě 3.600.934,90 Kč.
Uvedený rozsudek bezprostředně nenabyl právní moci, neboť proti němu obviněný podal odvolání, kterým se zabýval ve veřejném zasedání dne 18. 3. 2003 Vrchní soud v Olomouci. Ten svým rozsudkem sp. zn. 4 To 16/2003 podle §258 odst. 1 písm. b), d), tr. řádu napadený rozsudek zrušil a podle §259 odst. 3 tr. řádu nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákona ve znění zák. č. 265/2001 Sb. Za tento trestný čin a sbíhající se dvojnásobný trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákona ve znění zákona č. 290/93 Sb., jimiž byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 25. 1. 1999, č. j. 3 T 64/97-424, jej podle §250 odst. 3 tr. zákona ve znění zák. č. 290/93 Sb., za použití §35 odst. 2 tr. zákona obviněnému uložil souhrnný trest odnětí svobody v trvání 4 roky. Podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zákona byl obviněný pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §35 odst. 2 tr. zákona byl zrušen výrok o trestu, který mu byl uložen rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 25. 1. 1999, č. j. 3 T 64/97-424, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §49 odst. 1, §50 odst. 1 tr. zákona mu byl rovněž uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu živnosti s předmětem podnikání nákup zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej a zprostředkovatelská činnost na dobu 3 roků.
Podkladem výroku odvolacího soudu o vině se stalo zjištění, že obviněný jako soukromý podnikatel registrovaný rozhodnutím Okresního živnostenského úřadu u Městského úřadu v B. ze dne 11. 12. 1992 pod č. j. ŽUB – 11088 s obchodním jménem P. B. B. CO.
1/ v úmyslu zkrátit daň z přidané hodnoty, dne 19. 3. 1993 zakoupil od J. Z., P., celkem 37 tun ropného derivátu K4 27100059 (ostatní benziny) za částku 689.139,50 Kč, který následně při prodeji dne 22. 3. 1993 M. K., S., za částku 550.671,- Kč deklaroval jako motorovou naftu,
2/ v úmyslu zkrátit spotřební daň a daň z přidané hodnoty, přesně nezjištěného dne koncem měsíce března 1993 zakoupil od M. Z., B. 94,1 tuny ropného derivátu 27100074 (topné oleje s obsahem síry) za částku 1.071,900,- Kč a dne 3. 5. 1993 zakoupil od obchodní společnosti R. spol. s.r.o. P., pobočka M., 190,7 tuny ropného derivátu 27100071 (topné oleje určené pro specifické zpracování) za částku 2.275.241,70 Kč, přičemž tentýž ropný produkt při prodeji dne 1. 4. 1993 a 4. 5. 1993 M. K., S., v celkovém množství 94,65 tuny za částku 1.339.988,- Kč a při prodeji dne 2. 4. 1993 a 10. 5. 1993 obchodní společnosti A. spol. s.r.o., M. B. v celkovém množství 150,65 tun za částku 2.046.921,- Kč deklaroval jako motorovou naftu,
tyto transakce jako plátce spotřební daně a jako registrovaný plátce daně z přidané hodnoty řádně nezaevidoval a neuvedl v daňových přiznáních, ač to bylo jeho povinností, vyplývající z §3 odst. 1 a §15 odst. 1 zák. č. 587/92 Sb., o spotřební dani a z §3 odst. 1, §10 odst. 1, §11 a §38 zák. č. 588/92 Sb., o dani z přidané hodnoty, čímž zkrátil spotřební daň (v bodě 2) ve výši 2.023.725,- Kč a daň z přidané hodnoty (v bodě 1, 2) ve výši 1.201.752,30 Kč a způsobil tak Českému státu škodu v celkové částce 3.225.477,30 Kč.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně podal obviněný prostřednictvím svého obhájce ve lhůtě uvedené v §265e tr. řádu dovolání. V něm napadá rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci v celém rozsahu, přičemž se odkazuje na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. d) a písm. g) tr. řádu. V odůvodnění svého dovolání uvádí, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) spatřuje v tom, že odvolací soud konal veřejné zasedání v jeho nepřítomnosti, i když on se řádně a včas písemně omluvil z neúčasti na veřejném zasedání a současně navrhl, aby veřejné zasedání bylo odročeno. V tomto postupu odvolacího soudu spatřuje porušení práva na obhajobu.
V rámci uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu pak obviněný namítá, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde. K tomu uvádí, že skutek, který je mu vytýkán, v rozhodné době nebyl upraven zákonem, ale až následně s časovým odstupem byla věc právně regulována dopisem náměstka ministra financí adresovaným finančním úřadům, tedy tzv. interní instrukcí a nikoli úpravou zákonnou. Obdobnou námitku formuluje i ve vztahu ke dvěma nálezům Ústavního soudu, které nelze aplikovat retroaktivně na skutky, které se dle obžaloby měly uskutečnit před řádným zveřejněním těchto nálezů a před řádnou předmětnou zákonnou právní úpravou. Zdůrazňuje, že nevytýká soudu nesprávnost skutkových zjištění, nežádá o jejich přezkoumání, ale domáhá se přezkumu správnosti právního posouzení věci s ohledem na výše uvedené námitky.
V petitu svého dovolání navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil rozsudek odvolacího soudu a na něj navazující rozsudek Krajského soudu v Brně a aby věc přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci k novému projednání a rozhodnutí.
K podanému dovolání podala písemné vyjádření státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. Ta považuje dovolání obviněného za zjevně neopodstatněné, a to pokud jde o oba uplatněné dovolací důvody. K dovolacímu důvodu dle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu uvádí, že soud nemohl omluvu obviněného akceptovat jako dostatečnou a řádnou s ohledem na její obsah a dospívá k závěru, že odvolací soud postupoval v souladu s ustanovením §264 odst. 4 tr. řádu. Pokud jde o uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství konstatuje, že obviněný byl registrovaným plátcem daně z přidané hodnoty a plátcem spotřební daně a uskutečňoval zdanitelná plnění, přičemž obecné vymezení pojmu plátce daně nedoznalo od vyhlášení zákona č. 587/1992 Sb., o spotřební dani, tedy od 1. 1. 1993 do současné doby změny. V daňových přiznáních obviněný některé obchodní transakce neuvedl, ač to bylo jeho povinností a řádně je nezaevidoval ani jako plátce DPH. V rozsahu, v němž mu byla DPH doměřena a v rozsahu nepravdivých, resp. neúplných daňových přiznání, v jejichž důsledku mu byla vyměřena nižší daň, zkrátil spotřební daň a naplnil skutkovou podstatu trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné dávky podle §148 odst. 1, 3 tr. zákona účinného v době spáchání trestného činu. S ohledem na novelu ustanovení §89 odst. 11 tr. zákona, významnou pro posouzení škody jako kvalifikační okolnosti, byl ve smyslu ustanovení §16 tr. zákona posouzen jako pro obviněného příznivější a aplikován zákon č. 265/2001 Sb., tedy nikoliv proto, že by dřívější zákonná úprava trestný čin podle §148 tr. zákona neznala.
S ohledem na výše uvedené stanovisko státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství navrhuje, aby dovolání obviněného P. B. bylo odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda jsou v dané věci splněny podmínky přípustnosti podle §265a tr. řádu a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. řádu, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé a směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání.
Dále se Nejvyšší soud zabýval otázkou, zda je dovolání podáno v souladu s dovolacími důvody podle §265b tr. řádu a v této věci shledal, že obsah dovolání je s oběma uplatněnými dovolacími důvody, tedy podle §265b odst. 1 písm. d), g) tr. řádu v souladu.
Pokud jde o důvodnost námitek uplatněných v dovolání, Nejvyšší soud považuje dovolání P. B. za zjevně neopodstatněné, a to u obou dovolacích důvodů.
K porušení práva na obhajobu porušením ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání ve smyslu §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu zjevně nedošlo, když v posuzovaném případě je zcela evidentní, že obviněný byl včas a řádně soudem o termínu konání veřejného zasedání vyrozuměn a jeho omluva s ohledem na její obsah nemohla a nemůže být považována za omluvu řádnou. Podávání trestních oznámení na kohokoliv a podávání podnětů k různým řízením ze strany obviněného nemůže být považováno za důvod nekonání veřejného zasedání. Pokud by odvolací soud obviněnému vyhověl, v takovém případě by naopak sám postupoval v rozporu se zákonem. Akceptování podobných „omluv“ jako důvodů neúčasti obviněného na úkonech trestního řízení a jeho návrhů na odročení řízení na neurčito by v konečném důsledku mohlo vést k neodůvodněným průtahům v soudním řízení. Navíc je nutné uvést, že z protokolu o veřejném zasedání vyplývá, že odvolacímu řízení byl přítomen obhájce obviněného P. B., který v dostatečné šíři zajišťoval jeho práva na obhajobu.
Nejvyšší soud se neztotožnil ani s námitkami obviněného, pokud jde o údajně nesprávné právní posouzení skutku. Z obsahu dovolání je zřejmé, že námitkami obviněného v tomto směru se dostatečně zabýval již Vrchní soud v Olomouci a řádně se s nimi vypořádal. V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu nechybí příslušné vysvětlení platné právní úpravy a je řádně reagováno na pochybnosti, které vznesl obviněný v rámci svého řádného opravného prostředku. Je zcela zřejmé, že jednání obviněného bylo právně posouzeno zcela v souladu s platnou právní úpravou jako jednání trestné, tedy jednání v rozporu s platnými právními předpisy a že námitky dovolatele nemají opodstatnění. Soud správně vyhodnotil jak objektivní, tak subjektivní stránku jednání obviněného a nepochybil ani ve výroku o trestu.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud v projednávaném případě oba dovolací důvody shledal zjevně neopodstatněnými, rozhodl v souladu s výše citovaným ustanovením zákona tak, že dovolání obviněného P. B. odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 13. srpna 2003
Předseda senátu:
Mgr. Josef H e n d r y c h