ECLI:CZ:NS:2003:3.TDO.77.2003.1
sp. zn. 3 Tdo 77/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 4. února 2003 o dovolání podané obviněným MUDr. I. P., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 10. 4. 2002, sp. zn. 9 To 124/2002, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 2 T 504/2000, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Nymburce ze dne 4. 12. 2001, sp. zn. 2 T 504/2000 byl obviněný MUDr. I. P. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák., který po skutkové stránce spočíval v tom, že „dne 16. 3. 1995 kolem 14.30 hodin v domě v L. n. L., po předchozí slovní a fyzické potyčce 2x vystřelil z brokovnice, kterou vzal v bytě otce, na svého bratra ing. E. P.a a tak mu způsobil tříštivou otevřenou zlomeninu bércových kostí, vyžadující léčení, které trvalo ještě v době vyhlášení 1. rozsudku dne 18. 6. 1996.“ Za tento trestný čin byl podle §222 odst. 1 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků. Podle §58 odst. 1 písm. a) tr. zák. v tehdy platném znění a §59 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný povinen uhradit poškozené H. z. po. – M., pracoviště P., škodu v částce 8.240,- Kč.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze usnesením ze dne 10. 4. 2002, sp. zn. 9 To 124/2002, tak, že je podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozhodnutí soudu prvního stupně tak nabylo právní moci dne 10. 4. 2002 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Obviněný MUDr. I. P. podal prostřednictvím svého obhájce ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. dovolání, jímž napadl shora citované usnesení Krajského soudu v Praze, přičemž uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku vyslovil dovolatel názor, že nesprávné právní posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení ve smyslu výše uvedeného dovolacího důvodu je třeba spatřovat v tom, že Krajský soud v Praze posoudil jeho jednání jako trestný čin, ačkoliv naplňovalo znaky nutné obrany podle §13 tr. zák. V uvedeném směru poukázal zejména na to, že podle zjištění krajského soudu došlo mezi ním a poškozeným Ing. E. P. ke slovnímu a později i fyzickému konfliktu, který se odehrál v rodinném domku jejich rodičů. Poškozený jej posléze pronásledoval až k bytu, v němž se dovolatel před ním uzamkl, a poté se snažil za pomoci násilí (páčením dveří) dostat dovnitř. K tomu dovolatel dále uvedl, že v obavě před poškozeným, který byl ozbrojen perkusním revolverem (a podle znaleckého posudku je osobou s rysy explozivity a vyšším agresivním potenciálem), se zmocnil lovecké brokovnice svého otce, aby mohl bránit sebe a případně i členy své rodiny. Když následně otevřel dveře bytu, poškozený po něm opakovaně vystřelil z revolveru, o čemž svědčí stopy v zárubních dveří. Jestliže za této situace dovolatel dvakrát vystřelil z brokovnice a poškozeného zasáhl do nohou, nelze pochybovat o tom, že jednal za podmínek nutné obrany, neboť útok ze strany poškozeného trval a hrozil až do okamžiku, než mu svědek MUDr. E. P. odebral zbraň z jeho ruky. Podle přesvědčení dovolatele nelze přijmout závěr krajského soudu, že pokud vystřelil podruhé, stalo se tak nad rámec nutné obrany, protože poškozený v té době již ležel na zemi, když pro takovou úvahu soudu chybí přesvědčivý důkaz. Dovolatel dále namítl, že odvolací soud se blíže nezabýval jeho výpovědí ani v tom směru, že se v inkriminované době nacházel ve stavu silného rozrušení a v psychickém šoku. V dané souvislosti dovolatel rovněž odkázal na výklad podmínek nutné obrany v rozhodnutí č. 16/1994/I SbRt.
Vzhledem k shora konstatovaným skutečnostem obviněný v petitu svého dovolání navrhl, aby dovolací soud podle §265m odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 10. 4. 2002, sp. zn. 9 To 124/2002 a podle §226 písm. b) tr. ř. jej obžaloby zprostil, nebo aby podle §265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení zrušil a podle §265l odst. 1, 3 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Praze věc znovu projednat a rozhodnout v jiném složení senátu.
K dovolání obviněného se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství v Brně (dále jen „státní zástupkyně“) a s odkazem na obsah důkazů provedených ve věci uvedla, že je třeba souhlasit se skutkovými a právními závěry soudů obou stupňů též v tom, že dovolatel v inkriminovanou dobu nejednal v nutné obraně a nebyly tudíž v daném případě splněny podmínky pro aplikaci ustanovení podle §13 tr. zák. Za popsané situace pak státní zástupkyně dovodila, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné. Navrhla proto, aby je dovolací soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a toto rozhodnutí učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Obviněný MUDr. I. P. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání současně splňuje náležitosti předpokládané v ustanovení §265d odst. 2 věta první tr. ř. Z hlediska podmínek obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř. nelze přehlédnou, že dovolatel ve svém podání neoznačil, který výrok rozhodnutí napadá. Poněvadž však dovolání směřuje proti rozhodnutí, jež obsahuje pouze jediný výrok (jímž bylo zamítnuto odvolání jako řádný opravný prostředek), lze mít za to, že rozhodnutí je napadáno právě v tomto výroku. Konstatovaná formální vada není proto závažná do té míry, aby byla relevantním důvodem pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. d) tr. ř. vzhledem k nedostatku jeho obsahových náležitostí.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle ustanovení §265a tr. ř. a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, bez jehož existence (jako základní podmínky) nelze přistoupit k provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst.1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst.1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Skutkové vady totiž nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru. Nesprávné zjištění skutkového stavu má, aplikuje-li soud důsledně hmotné právo, samozřejmě vždy vliv i na nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné relevantní hmotně právní otázky. Poněvadž, jak je uvedeno výše, nelze se v řízení o dovolání domáhat přezkoumání skutkových zjištění, nelze v něm ani odstranit případnou právní vadu, je-li nesprávným skutkovým zjištěním podmíněna. Je-li pravomocné rozhodnutí založeno na zásadních nedostatcích ve skutkových zjištěních, umožňuje zákon dosáhnout nápravy takových vad ostatními mimořádnými opravnými prostředky, zvláště pokud k pochybení došlo v neprospěch obviněného.
Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. bude především popis skutku obsažený v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé, popř. i další okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V projednávaném případě dovolatel nenamítá rozpor mezi popisem skutku a soudem užitou právní kvalifikací. Vadné hmotně právní posouzení věci (tzv. jiné nesprávné hmotně právní posouzení) opřel o názor, že v inkriminovanou dobu jednal ve stavu nutné obrany podle §13 tr. zák. vylučujícím nebezpečnost činu pro společnost i jeho nedovolenost (protiprávnost), což znamená, že čin provedený v nutné obraně není trestným činem. Existenci podmínek nutné obrany dovolatel spatřuje v konkrétních skutkových okolnostech, na něž v dovolání odkazuje, a které podle jeho přesvědčení z provedených důkazů reálně vyplývaly. Jestliže pak oběma soudy nebyly vzaty v úvahu, je podle dovolatele nepochybné, že (hmotně právní) otázka nutné obrany byla posouzena vadně.
Právnímu závěru o splnění či nesplnění podmínek nutné obrany podle §13 tr. zák. musí předcházet postup podle §2 odst. 5, 6 tr. ř., tzn. že soud na základě vyhodnocení provedených důkazů zjišťuje skutkový stav v rozsahu potřebném pro posouzení otázky, zda v konkrétním případě obviněný jednal ve stavu vylučujícím nedovolenost (protiprávnost) činu, což by znamenalo, že jeho jednání nelze posuzovat jako trestný čin. Z odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Nymburce jako soudu prvního stupně je zřejmé, že jím učiněná skutková zjištění zcela vylučovala právní závěr o tom, že by dovolatel jednal v mezích nutné obrany podle §13 tr. zák. Krajský soud v Praze jako soud odvolací se v napadeném rozhodnutí zcela ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně, zejména pak v tom směru, že s ohledem na výsledky dokazování nebylo možno obhajobu obviněného MUDr. I. P. akceptovat. Rovněž podle jeho zjištění učiněného v rámci odvolacího přezkumu „bylo provedenými důkazy vyloučeno, že by se věc stala tak, jak ji obviněný popisuje“ (str. 2 napadeného rozhodnutí). Je tedy námitkou skutkovou a nikoliv právní, tvrdí-li dovolatel, že podmínky pro použití ustanovení §13 tr. zák. byly splněny, a že odvolací soud rozhodl vadně, pokud jejich existenci nezjistil a následně nepostupoval podle §226 písm. b) tr. ř. a nezprostil jej obžaloby.
Na shora uvedeném základě proto Nejvyšší soud dovodil, že námitky uplatněné obviněným MUDr. I. P. v předmětném dovolání jako dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se ve skutečnosti ovšem týkají vad ve skutkových zjištěních (tj. v porušení zásad vyplývajících z ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř.) jako důvodů, které měly mít vliv na navazující hmotně právní posouzení věci. Takové důvody však zákon v taxativním vymezení dovolacích důvodů (§265b odst. 1 tr. ř.) neuvádí. Podle názoru Nejvyššího soudu musí dovolatel na jedné straně v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. v dovolání odkázat jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1, písm. a) – l) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody uvedené v §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení v dovolání formálně odkazováno.
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Poněvadž Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 4. února 2003
Předseda senátu :
JUDr. Eduard T e s c h l e r