ECLI:CZ:NS:2003:3.TDO.79.2003.1
sp. zn. 3 Tdo 79/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. dubna 2003 o dovolání podaném obviněným V. Š., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 5. 2002, sp. zn. 4 To 25/02, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 3 T 10/2000, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 12. 2001, sp. zn. 3 T 10/2000, byl obviněný V. Š. uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 4 tr. zák., a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání osmi a půl roku, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Dále mu byl podle §49 odst. 1 tr. zák. uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu soukromého podnikání v předmětu podnikání nákup zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej, zahrnující především nákup, prodej i zprostředkování koupě a prodeje všech motorových vozidel na dobu 7 let.
O odvolání obviněného rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 5. 2002, sp. zn. 4 To 25/02, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), d), e) tr. ř. byl napadený rozsudek soudu I. stupně zrušen v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 písm. a) tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že obviněný V. Š. byl uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 4 tr. zák. ve znění zák. č. 265/2001 Sb., kterého se dopustil celkem 86 útoky popsanými pod body 1. – 86. výroku citovaného rozsudku, spočívajícími v podstatě v tom, že obviněný uzavřel v 86 případech kupní a zprostředkovatelskou smlouvu o prodeji ve výroku specifikovaných vozidel, za dohodnuté ceny, tato vozidla, popř. další věci prodal a získané peníze zčásti nebo zcela použil pro svoji potřebu, přičemž svým jednáním způsobil škodu v celkové výši nejméně 18.442.845,- Kč. Za tento trestný čin mu byl podle §248 odst. 4 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání sedmi roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Dále mu byl podle §49 odst. 1 tr. zák. uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu soukromého podnikání v předmětu podnikání nákup zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej a zprostředkování obchodu a služeb na dobu 7 let.
Shora citovaný rozsudek Vrchního soudu v Praze ve všech jeho výrocích napadl obviněný V. Š. dovoláním podaným prostřednictvím obhájce ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. Tento svůj mimořádný opravný prostředek opřel o důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Ve svém mimořádném opravném prostředku dovolatel v podstatě vymezil rozsah dovolání na případy, kdy hodnota obviněným převzatých automobilů byla poškozeným částečně vyplacena, dále na automobily prodávané poškozenými na protiúčet a na vozidla, která byla poškozeným vrácena. Vyslovil přesvědčení, že tato jednání obviněného nemohla naplňovat zákonné znaky trestného činu zpronevěry, a to především díky neexistenci úmyslu obviněného ponechat si převzatá vozidla nebo peníze získané z jejich prodeje. Uvedl, že soudy obou stupňů nepovažovaly za nutné seznámení se s účetnictvím společnosti, které mělo být významným důkazem ve prospěch obviněného. K úpadku společnosti mělo dle dovolatele dojít vlivem nesprávného manažerského vedení, resp. určitým naivním způsobem podnikání a dále působením vymahačských firem. Soudy obou stupňů se rovněž podle jeho názoru řádným způsobem nevypořádaly s ustanovením §88 tr. zák., neboť dle jeho tvrzení, pokud v některých případech jednal protiprávně, mělo být jeho jednání posouzeno jako trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 tr. zák., nikoli podle odst. 4 citovaného ustanovení. V petitu svého dovolání navrhl, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí a přikázal odvolacímu soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva podle §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřit se písemně k dovolání a uvedl, že ve většině uplatňovaných námitek obviněný zpochybňuje úplnost skutkových zjištění. Námitky, kterým lze přiznat hmotně právní charakter, nejsou podle názoru státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství důvodné. V případě tzv. vyplacených vozidel byl trestný čin zpronevěry dokonán již použitím výtěžku z prodeje pro jiný účel, zatímco v případě tzv. prodeje na protiúčet byl obviněný minimálně srozuměn s tím, že osobám, od kterých převzal vozidla k prodeji, vznikne škoda. Za nedůvodnou považoval státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství i námitku neexistence podmínek stanovených v §88 odst. 1 tr. zák., neboť skutečnost, že se obviněný trestné činnosti dopustil v souvislosti se svojí podnikatelskou činností, nelze považovat za okolnost, která by stupeň společenské nebezpečnosti jeho jednání snižovala pod úroveň společenské nebezpečnosti běžně se vyskytujících případů daného trestného činu. V petitu svého vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, a učinil tak podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé a směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest. Obsah podaného dovolání obviněného splňuje náležitosti vyjmenované v §265f odst. 1 tr. ř.
Dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř. Proto bylo dále třeba posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody odpovídají důvodům uvedeným v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je základní podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem ve smyslu §265i odst. 3 tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., uplatněný v posuzované trestní věci obviněného, je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Institut dovolání je tedy určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoli majících původ v porušení procesních předpisů. Nemohou jím tudíž být vytýkány vady ve skutkovém zjištění, na němž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je v případě rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze přezkoumávat správnost a úplnost skutkových zjištění ani hodnocení provedených důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. Skutkové vady nejsou totiž důsledkem nesprávného hmotně právního názoru a v dovolacím řízení se nelze domáhat jejich odstranění.
Pokud v posuzované věci dovolatel namítl neprovedení důkazu doklady o vedení účetnictví ve firmě obviněného, jedná se o vadu, spočívající v neúplnosti dokazování soudy obou stupňů a tím nedostatečně zjištěného skutkového stavu. Ze shora uvedených důvodů však nelze takto vymezený obsah dovolání považovat za relevantní důvodům dovolání vyjmenovaných v §265b tr. ř., a bylo by třeba takové dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b), jako podané z jiného důvodu. Část námitek uplatněných dovolatelem v posuzované věci však směřuje proti vadám, jež předpokládá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť tyto vytýkají napadenému rozhodnutí nesprávné právní posouzení skutku, proto se jimi Nejvyšší soud musel zabývat.
V této části je ale třeba předeslat, že veškeré relevantní dovolací námitky byly obviněným uplatněny již v řízení o odvolání, a jsou v dovolacím řízení pouze opakovány. Jedná se o případy, kdy poškozeným byla částečně vyplacena částka, získaná prodejem jejich vozu, případy, kdy obviněný prodával vozidla poškozených na protiúčet dalším osobám a dále případy, kdy poškozeným byla jimi svěřená vozidla následně vrácena. Podle dovolatele nelze tyto útoky považovat za protiprávní ve smyslu naplnění skutkové podstaty trestného činu zpronevěry. Další námitku opakující se z odvolání tvoří pak vytýkaná nesprávná aplikace ustanovení §88 tr. zák. (správně §88 odst. 1 tr. zák.).
Z odůvodnění rozhodnutí Vrchního soudu v Praze je zcela zřejmé, že veškerými námitkami, uplatněnými v dovolání obviněného, se podrobným způsobem zabýval již soud II. stupně v řízení o odvolání, neboť se kryjí s důvody odvolacími a tvoří i základ obhajoby obviněného od počátku trestního řízení, tudíž se s nimi vypořádal i soud I. stupně. Dostatečným a správným postupem vysvětlil Vrchní soud v Praze svůj postup ohledně jednání obviněného v případech vozidel částečně vyplacených, vrácených i vozidel prodávaných na protiúčet. U prvních dvou případů není pochyb o přijatém právním názoru ohledně posouzení těchto způsobů jednání obviněného jako protiprávních v souladu s §248 tr. zák., neboť k dokonání tohoto trestného činu došlo ještě před vrácením převzatých vozidel i před vyplacením části dohodnuté prodejní ceny. Správným shledal Nejvyšší soud i závěr vrchního soudu v případech prodeje svěřených vozidel na tzv. protiúčet, kdy rovněž v důsledku tohoto jednání obviněného nebyla poškozeným vyplacena dohodnutá cena za jejich prodej, učiněný v rozporu s účelem, pro který mu byla vozidla svěřena. Nedostatky ve skutkových zjištěních soudu I. stupně mohly být z důvodu respektování zásady trestního řízení – zákazu reformace in peius napraveny pouze v omezeném rozsahu, což dostatečným způsobem vysvětlil odvolací soud v napadeném rozhodnutí.
Zcela v souladu s novelou trestního zákona učiněnou zákonem č. 265/2001 Sb. a §16 odst. 1 tr. zák. pak Vrchní soud v Praze po zrušení rozsudku soudu I. stupně, rozhodl znovu tak, že uznal obviněného vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 4 tr. zák. ve znění účinném od 1. 1. 2002. Při rozhodování o trestu zohlednil všechny okolnosti pro použití vyšší trestní sazby ve smyslu §88 odst. 1 tr. zák., a to nikoli pouze z hlediska formálního naplnění jejich znaků, ale z pohledu okolností podstatně zvyšujících typový stupeň nebezpečnosti činu pro společnost. V této části odůvodnění napadeného rozhodnutí v podstatě vycházel z hodnocení, jež ve věci učinil již soud I. stupně, přičemž při novém uložení trestu zohlednil citovanou novelu trestního zákona, jež novým způsobem vymezila hranice výše jednotlivých škod (§89 odst. 11 tr. zák.). Podstatné zvýšení stupně nebezpečnosti trestného činu pro společnost spatřoval správně již soud I. stupně jednak v četnosti útoků spáchaných obviněným, dále pak v delší době páchání trestné činnosti a ve výši škody jí způsobené, která i podle citované novely tr. zákona téměř čtyřnásobně překračuje hranici škody velkého rozsahu, jako formálního znaku přísnější trestní sazby §248 odst. 4 tr. zák. V tomto smyslu je možné odkázat na běžnou praxi soudů, podle níž již stanovením určité okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby zákon předpokládá, že při jejím naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla podstatně zvýšen. K okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby se proto nepřihlédne jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti činu pro společnost v konkrétním případě nebude odpovídat ani nejlehčím, běžně se vyskytujícím případům trestného činu dané kvalifikované skutkové podstaty (viz R 26/1994, R 34/1976 Sb. rozh. tr.).
Obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku neuvedl žádné jiné skutečnosti, které by měnily nebo rozšiřovaly námitky proti napadenému rozhodnutí od těch, jež byly uplatněny již v řízení o řádném opravném prostředku - odvolání. Vzhledem k tomu, že vrchní soud ve svém rozhodnutí správným a přesvědčivým způsobem vysvětlil svůj jednoznačný závěr o vině obviněného žalovaným skutkem, vypořádal se náležitě se všemi námitkami obviněného, nebylo nutné v řízení o dovolání podrobněji opakovat argumenty tvořící součást jeho obhajoby, a to především z toho důvodu, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání neprováděl přezkum napadeného rozhodnutí podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ze všech shora stručně uvedených důvodů (srov. §265i odst. 2 tr. ř.) vyplývá, že skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku napadeného rozhodnutí odpovídají všem znakům rozhodným z hlediska naplnění objektivní i subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 4 tr. zák. a dovolání je tedy zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud proto v projednávané věci rozhodl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., a dovolání obviněného V. Š. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud tak učinil v neveřejném zasedání za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 16. dubna 2003
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová