ECLI:CZ:NS:2003:3.TDO.80.2003.1
sp. zn. 3 Tdo 80/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. ledna 2003 o dovolání podaném obviněným V. T., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 10. 2002, sp. zn. 3 To 489/2002, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 7 T 392/2001, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 27. 3. 2002, sp. zn. 7 T 392/2001, byl obviněný V. T. uznán vinným trestným činem lichvy podle §253 odst. 1 tr. zák. ve fázi pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. , kterého se podle výroku rozsudku dopustil tím, že „ dne 6. 11. 2000 v T., využil časové tísně a hrozby propadnutí nemovitosti v J. H., jenž je ve vlastnictví P. P., ve prospěch věřitele J. U. a půjčil P. P. na zaplacení dluhu částku 160.000,- Kč s dobou splatnosti na 3 měsíce, přičemž ale měla být vrácena částka 256.000,- Kč, a dále přiměl P. P. uzavřít zástavní smlouvu v jeho prospěch na nemovitost v J. H., která má hodnotu 598.610,- Kč, a nechal jej podepsat i kupní smlouvu na tuto nemovitost, a to za kupní cenu pouhých 256.000,- Kč s tím, že návrh na vklad této kupní smlouvy u příslušného katastrálního úřadu může být učiněn po 8. 2. 2001, pokud dluh P. P. mu nebude uhrazen již dne 9. 2. 2001, po neuhrazení dluhu doručil na Katastrální úřad v J. H. návrh na vklad této kupní smlouvy, a až dne 30. 4. 2001 vzal tento návrh zpět. “
Za to byl podle §253 odst. 1 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody na 14 měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 písm. a) tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu 2 roků.
Proti tomuto rozsudku podali odvolání obviněný a státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Jindřichově Hradci. O těchto odvoláních rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 16. 10. 2002, sp. zn. 3 To 489/2002, tak, že zatímco odvolání obviněného jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítl, k odvolání státního zástupce podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. sám znovu rozhodl tak, že uznal obviněného vinným tímtéž skutkem jako soud prvního stupně, který kvalifikoval jako trestný čin lichvy podle §253 odst. 1 tr. zák., a za to obviněnému uložil podle §253 odst. 1 tr. zák. trest odnětí svobody na 14 měsíců, jehož výkon podmíněně odložil podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. na zkušební dobu 2 roků, a podle §53 odst. 1 tr. zák. peněžitý trest 80.000,- Kč, přičemž podle §54 odst. 3 tr. zák. pro případ, že peněžitý trest nebude ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil náhradní trest odnětí svobody na 3 měsíce. Předmětný rozsudek nabyl právní moci dne 16. 10. 2002 (§139 odst. 1 písm.a/ tr. ř.)
Citovaný rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích napadl obviněný V. T. dovoláním podaným prostřednictvím svého obhájce ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. Dovolání směřuje proti všem výrokům napadeného rozhodnutí, přičemž uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ust. §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku poukázal dovolatel na to, že trestný čin lichvy podle §253 tr. zák. je trestným činem úmyslným, přičemž úmysl pachatele se musí vztahovat ke všem znakům skutkové podstaty a všem podmínkám trestnosti činu. V daném případě však lze mít podle názoru dovolatele z výpovědi poškozeného a svědka J. U. za prokázané, že svědek J. U. jako věřitel nabízel poškozenému jako dlužníkovi vypořádání své pohledávky převodem vlastnického práva k nemovitosti v J. H. za cenu podstatně převyšující zjištěnou hodnotu předmětných nemovitostí. Za tohoto stavu nemohl být poškozený v tísni a dovolatel subjektivně nemohl hodnotit situaci na straně poškozeného jako stav tísně. Výslechem svědka JUDr. P. Ř. je podle přesvědčení dovolatele prokázáno, že se – dovolatel – nikterak nepodílel na tvorbě obsahu smluv uzavíraných v souvislosti s půjčkou a jeho úmysl nesměřoval k tomu, aby si dal poskytnout či slíbit plnění, jehož hodnota je v nepoměru k hodnotě vzájemného plnění. K tomu dovolatel dodal, že skutečnost, že jeho úmysl nesměřoval k převzetí předmětných nemovitostí za neodpovídající cenu, vyplývá i z jeho chování na katastrálním úřadě a jednání s poškozeným po podání návrhu na vklad práva vlastnického do katastru nemovitostí prokázaného svědecky i listinami. V návaznosti na to zdůraznil, že provedenými důkazy nebyl prokázán jeho úmysl dopustit se uvedeného trestného činu, a to jednak z hlediska stavu tísně na straně poškozeného, jednak z hlediska slíbení vzájemného plnění. Stav tísně u poškozeného nebyl naplněn ani objektivně. Dále dovolatel označil za důležité posouzení toho, jakou částku půjčil poškozenému a jakou si nechal slíbit vrátit. Pokud je mu kladeno za vinu, že půjčil poškozenému toliko částku 160.000,- Kč a nechal si slíbit vrácení částky 256.000, - Kč, jde též o nesprávnost v právním posouzení věci. K tomu uvedl, že v řízení bylo prokázáno, že poškozený svůj dluh vůči němu písemně uznal co do důvodu i výše 256.000,- Kč. V souvislosti s tím odkázal na ust. §588 obč. zák. a dodal, že soud při hodnocení výše půjčky toto zákonné ustanovení, v jehož důsledku by nemělo být sporu o tom, jaká částka byla dovolatelem poškozenému půjčena, opomněl aplikovat. Shrnul pak, že „při správném právním posouzení skutku potom vyplývá, že půjčená částka činila 265.000 Kč, poškozený nebyl objektivně ve stavu tísně a u obviněného nebyl prokázán úmysl ve vztahu k trestnému činu lichvy.“
V petitu dovolání dovolatel navrhl, aby dovolací soud „napadené rozhodnutí zrušil a věc přikázal Krajskému soudu v Českých Budějovicích, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, popř. aby Nejvyšší soud České republiky při zrušení napadeného rozhodnutí sám ve věci rozhodl rozsudkem tak, že obžalovaného zprostí obžaloby.“
Nejvyšší státní zástupkyně nevyužila do dne vydání tohoto usnesení svého zákonného práva písemně se k podanému dovolání obviněného V. T. vyjádřit (§265h odst. 2 tr. ř.).
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda dovolání obsahuje všechny obsahové a formální náležitosti, zda bylo podáno oprávněnou osobou a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Obviněný V. T. je podle §256d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ust. §265d odst. 2 tr. ř.
Dále Nejvyšší soud shledal, že dovolání je z hlediska ust. §265a tr. ř. přípustné, neboť bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směruje proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Dovolání současně splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ust. §265b tr. ř., bylo dále, jak již naznačeno, zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení, jehož existence je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoli z hlediska procesních předpisů. Vzhledem k uvedenému není možné se s poukazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno (na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř.). To ostatně platí i pro další dovolací důvody. Dovolání totiž ani prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu nenahrazuje jiné mimořádné opravné prostředky (stížnost pro porušení zákona, obnovu řízení), jejichž uplatněním lze řešit některé nedostatky ve skutkových zjištěních.
Jinak řečeno, dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.).
Proto při posuzování oprávněnosti tvrzení o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně.
Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
Případy, na které dopadá ust. §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Skutkové vady nejsou totiž důsledkem nesprávného hmotně právního názoru. Nesprávné (nepřesné, neúplné) zjištění skutkového stavu má, aplikuje-li soud důsledně hmotné právo, samozřejmě vždy vliv i na nesprávné právní posouzení skutku. Poněvadž, jak uvedeno výše, nelze se v řízení o dovolání domáhat přezkoumání skutkových zjištění, nelze v něm ani odstranit případnou právní vadu, je-li nesprávným skutkovým zjištěním podmíněna.
Ve věci obviněného V. T. však dovolací námitky, byť označené jako výhrady hmotně právní, ve skutečnosti svojí podstatou a povahou směřují do oblasti skutkových zjištění. Dovolatel totiž hodnotí provedené důkazy, přičemž činí odlišné skutkové závěry nežli napadené rozhodnutí či závěry jdoucí nad rámec skutkových zjištění soudu druhého a ostatně i prvého stupně, a teprve v návaznosti na to vytýká nesprávné právní posouzení skutku. Fakticky tak, ač formálně deklaruje jinou argumentaci, spatřuje vady v procesním postupu soudu (nevyhodnotil všechny podstatné důkazy a skutkové okolnosti), který podle jeho přesvědčení nezjistil řádně a úplně skutkový stav věci. Na tomto vadném skutkovém základě pak mělo dojít k nesprávnému právnímu posouzení, jestliže byl obviněný uznán vinným trestným činem lichvy podle §253 odst. 1 tr. zák.
Je tedy zřejmé, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dovolatelem spatřován ve skutkových vadách (tj. v porušení zásad vyplývajících z ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř.), jejichž důsledkem mělo být následné vadné hmotně právní posouzení věci.
Nejvyšší soud, jak již shora podrobně uvedeno, je ovšem vázán skutkovým zjištěním soudu druhého (příp. prvního) stupně, přičemž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemůže být spatřován ve vadách procesní povahy, byť by mohly mít i hmotně právní důsledky.
Nejvyšší soud tak konstatuje, že v posuzovaném dovolání sice byl citován zákonný důvod podmiňující podání tohoto mimořádného opravného prostředku, a to podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak konkrétní argumenty obsažené v dovolání vycházejí z důvodů jiných, které v zákoně jako dovolací důvody uvedeny nejsou. K tomu je třeba zdůraznit, že obsah konkrétně uplatněných námitek, tvrzení i právních názorů, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na ně v dovolání formálně odkazováno.
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Obviněný V. T. v rámci podaného dovolání též navrhl, aby předseda senátu Nejvyššího soudu odložil výkon napadeného rozhodnutí. Návrh na odklad výkonu rozhodnutí může ovšem podat pouze předseda senátu soudu prvního stupně (§265h odst. 3 tr. ř.). Ze strany dovolatele se proto jedná o podnět k rozhodnutí předsedy senátu Nejvyššího soudu podle §265o odst. 1 tr. ř. Jestliže předseda senátu Nejvyššího soudu důvody pro odklad výkonu rozhodnutí neshledal, nebylo zapotřebí o podnětu dovolatele k předmětnému postupu rozhodnout samostatným (negativním) výrokem.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. ledna 2003
Předseda senátu :
JUDr. Eduard Teschler
Vypracoval :
JUDr. Vladimír Veselý