ECLI:CZ:NS:2003:30.CDO.1057.2002.1
sp. zn. 30 Cdo 1057/2002
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci žalobce M. B., správce konkursní podstaty veřejné obchodní společnosti M. J., s.r.o., se sídlem v J. H., zast. advokátem, proti žalované I. S., zast. advokátem, o určení neúčinnosti právního úkonu, vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 5 C 480/98, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. listopadu 2001, č.j. 5 Co 2062/2001-100, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. listopadu 2001, č.j. 5 Co 2062/2001-100, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Písku rozsudkem ze dne 28. června 1999, č.j. 5 C 480/98-54, zamítl návrh na určení, že dohoda o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů uzavřená mezi manžely I. S. a žalovanou a vložená do katastru nemovitostí pod č.j. V 7 977/95 a právními účinky vkladu ke dni 1.6.1995, kterou je zkrácena vymahatelná pohledávka navrhovatele (žalobce), je vůči němu neúčinná, a rozhodl
o náhradě nákladů účastníků. Vycházel ze zjištění, že mezi manžely S. existovala půjčka, kdy žalovaná půjčila svému manželu částku 700.000,- Kč, a právě tato skutečnost byla důvodem, pro který byla mezi manžely S. uzavřena dohoda o částečném vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví, týkající se nemovitosti. Usoudil, že tato dohoda nemohla být právním úkonem, jejž by dlužník I. S. učinil v úmyslu zkrátit věřitele (§42a odst. 2 obč. zák.), byť jeho pohledávka (543.000,- Kč a náklady řízení 33.780,-Kč) v té době již existovala, když krom toho měl I. S. již v r. 1994 pohledávku za jiným dlužníkem ve výši 5,000.000,- Kč, ohledně níž byl vydán Obvodním soudem pro Prahu 6 platební rozkaz.
K odvolání žalobce Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne
8. prosince 1999, č.j. 5 Co 3177/99-77, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil
a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Na rozdíl od něj dospěl k závěru, že žaloba byla podána po uplynutí prekluzivní tříleté lhůty, takže žalobcovo odpůrčí právo zaniklo. Z tohoto důvodu shledal výrok napadeného rozsudku soudu prvního stupně správným, byť z jiných důvodů, a nezabýval se již žalobcovými námitkami
a nepovažoval proto za potřebné ani doplnění dokazování.
K ústavní stížnosti žalobce Ústavní soud rozsudkem ze dne 9. listopadu 2000, sp. zn. III. ÚS 210/2000, rozsudek odvolacího soudu zrušil. Dospěl k závěru, že tím, že odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, ač jej nepovažoval za věcně správný (poté, co se neztotožnil s právní kvalifikací věci soudem nalézacím a nahradil ji kvalifikací odlišnou), došlo k porušení §219 o.s.ř. a též k odnětí reálné a efektivní možnosti účastníku řízení jednat před soudem, spočívající v oprávnění právně
i skutkově argumentovat, a tím i k porušení základního práva plynoucího z čl. 36, odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem v záhlaví označeným rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že určil, že označená dohoda o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů je vůči žalobci neúčinná, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Skutková zjištění soudu prvního stupně shledal úplnými a správnými; nepovažoval proto doplnění skutkového stavu ve smyslu důkazních návrhů za potřebné. Shodně se soudem prvního stupně nyní usoudil, že žaloba byla podána v zákonné tříleté lhůtě. Soudu prvního stupně však vytkl, že další otázky, týkající se možnosti věřitele odporovat právním úkonům dlužníka ve smyslu §42a odst. 2 obč. zák. posoudil nesprávně. Odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaná vynaložení náležité pečlivosti neprokázala, když podle vlastních tvrzení věděla, v jakém oboru její manžel podniká a tuto činnost považovala tak trochu za rizikovou. Proto chtěla uchránit majetek, který nabyli ze společného. I když tvrdí, že o obchodních záležitostech manžela příliš mnoho nevěděla, bylo na ní, aby se při právních úkonech, které činil v její prospěch, přesvědčila, že jimi nezkracuje dlužníka. Musela být srozuměna i s tím, že věřitel může požadovat uspokojení své pohledávky i z majetku, který na základě takového právního úkonu od dlužníka nabyla. Odlišně od soudu prvního stupně odvolací soud uzavřel, že jsou splněny zákonné podmínky pro určení neúčinnosti předmětného právního úkonu.
V podaném dovolání žalovaná především namítá, že ze skutkových zjištění nelze dovodit, že jde o dlužníkův právní úkon, který zkracuje uspokojení vymahatelné pohledávky věřitele, jak plyne z dohody napadené žalobou, která je dohodou jen
o částečném vypořádání BSM, a to ohledně nemovitostí náležejících do BSM žalované a jejího manžela, a jíž se stala výlučnou vlastnicí tam specifikovaných nemovitostí. V souvislosti s tímto právním úkonem nutno posoudit i dohodu o vypořádání BSM z téhož data (30.5.1995), kterou si účastníci vypořádali BSM ohledně veškerých dalších společných movitých věcí, práv a závazků. Z této listiny jednoznačně plyne, že
do výlučného vlastnictví manžela žalované I. S. připadla majetková hodnota v nominální výši 700.000,- Kč, když se jednalo o pohledávku žalované za jmenovaným a žalovaná mu citovanou dohodou dluh prominula. V sumě celého vypořádávaného BSM je pak zjevné, že manželu žalované se dostalo majetkové hodnoty výrazně převyšující hodnotu věcí a práv, jejichž výlučnou vlastnicí se stala žalovaná. Krom toho z uvedeného vyplývá, že nelze dovodit ani úmysl dlužníka zkrátit věřitele při uzavírání napadené dohody. Žalovaná i její manžel prokázali, že dlužníku se uzavřením uvedených dohod dostalo majetkových hodnot vyšších než žalované. Za tohoto stavu je nadbytečným zkoumání, zda mohla žalovaná neexistující úmysl dlužníkův zkrátit věřitele poznat. Žalovaná dále namítá, že v petitu žaloby je nedostatečně určitě
a srozumitelně specifikován právní úkon, jež je žalobou napadán. Konečně žalovaná namítá, že podmínka pro úspěšné uplatnění odpůrčího práva není splněna, neboť k uspokojení věřitelovy vymahatelné pohledávky lze použít jiný majetek dlužníka, jímž je jeho vymahatelná pohledávka za třetí osobou – M. T. – ve výši 4,917.305,- Kč s příslušenstvím, vyplývající z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 27.7.1999, sp.zn. 19 C 376/97, který nabyl právní moci dne 30.9.1999, a jejíž existence byla v řízení prokázána; odvolacímu soudu vytýká, že se hodnocením tohoto důkazu ve vztahu k institutu odporovatelnosti nezabýval vůbec. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení části dvanácté, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., jímž byl změněn a doplněn občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb.), podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem účinnosti tohoto zákona nebo vydaným
po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu
ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas osobou oprávněnou - účastníkem řízení zastoupeným advokátem (§240 odst. 1 o.s.ř.) a že je přípustné podle §238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, věc projednal bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně. Odvolací soud může opakovat dokazování nebo je i doplnit, nejde-li o rozsáhlejší doplnění a lze-li je provést bez průtahů. Dokazování doplní buď sám nebo prostřednictvím soudu prvního stupně, anebo soudu dožádaného (§213 o.s.ř.).
Odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně, když na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl ke skutkovému i právnímu závěru, že v řízení žalovaná neprokázala vynaložení náležité pečlivosti, takže jsou splněny podmínky pro určení neúčinnosti předmětného právního úkonu ve smyslu §42a odst. 2 obč. zák. Odvolací soud však plně nedocenil skutečnost, že ustanovení §213 odst. 1 o.s.ř. o tom, že odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně, neznamená - zejména s přihlédnutím k zásadě přímosti a ústnosti - že by se odvolací soud mohl bez dalšího odchýlit od skutkového zjištění, jež soud prvního stupně čerpal z výpovědí účastníků řízení a z výpovědí svědků především proto, že při hodnocení těchto důkazů spolupůsobí vedle věcného obsahu výpovědí i další skutečnosti, které - ač nejsou bez vlivu na posouzení věrohodnosti výpovědi - nemohou být vyjádřeny v protokolu o jednání (srovnej např. rozhodnutí č. 92/1968 Sb. soudních rozhodnutí
a stanovisek). Proto - chtěl-li se odvolací soud odchýlit od skutkového zjištění, které učinil soud prvního stupně na základě v řízení provedených důkazů výpovědí účastníků řízení a svědků - bylo nutno, aby takové důkazy sám opakoval a zjednal si tak rovnocenný podklad pro případné odlišné zhodnocení těchto důkazů (obdobně srovnej rozhodnutí č. 64/1966 Sb. soudních rozhodnutí a stanovisek). Jak však vyplývá z obsahu protokolu o jednání odvolacího soudu ze dne 14. 11. 2001, při němž nebyl žádný důkaz proveden., odvolací soud naznačeným způsobem nepostupoval.
Řízení před odvolacím soudem tak trpí vadou ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 věta druhá o.s.ř., která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a k níž dovolací soud přihlédne, i když nebyla v dovolání uplatněna.
Dovoláním žalované napadené rozhodnutí odvolacího soudu tedy trpí vadou
ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto podle ustanovení §243b odst. 1, 2 a 5 o.s.ř. toto rozhodnutí zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení. V něm se vypořádá s námitkami žalované vyjádřenými v dovolání, včetně toho, že k uspokojení vymahatelné pohledávky věřitele lze použít jiný majetek dlužníka – přisouzenou pohledávku za třetí osobou ve výši 4,917.305,- Kč s příslušenstvím; žalované třeba přisvědčit, že se touto okolností odvolací soud nezabýval, ačkoli soud prvního stupně založil své rozhodnutí o tom, že nejsou splněny podmínky §42a odst. 2 obč. zák. pro vyhovění m.j. také na tomto skutkovém zjištění a jeho právním posouzení. Rozsudek odvolacího soudu je proto v této části pro nedostatek důvodů nepřezkoumatelný.
Právní názor dovolacího soudu je pro další řízení závazný (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta třetí o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. prosince 2003
JUDr. Karel Podolka,v. r.
předseda senátu