ECLI:CZ:NS:2003:30.CDO.1073.2002.1
sp. zn. 30 Cdo 1073/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobců A/ A. B., B/ A. N. a C/ J. B., všech zastoupených advokátkou, proti žalovanému F. G., zastoupenému advokátem, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 12 C 86/2000, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. října 2001, č. j. 19 Co 84/2001-135, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit na náhradu nákladů dovolacího řízení žalobců částku 3.075,- Kč jejich zástupkyni, advokátce, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ústí nad Orlicí rozsudkem ze dne 3. října 2000, č. j. 12 C 86/2000-94, určil, že A. B. a J. B., bytem v Jamném Nad Orlicí č. 182, byli ke dni úmrtí J. B. dne 25. ledna 2000 spoluvlastníky nemovitostí - domu čp. 182 na stavební parcele č. 48 a stavební parcely č. 48, pozemkové parcely č. 547/5 a pozemkové parcely č. 547/7, všech v katastrálním území J. n. O., zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v Ú. n. O. na listu vlastnictví č. 197. Rozhodl též o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 18. října 2001, č. j. 19 Co 84/2001-135, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé potvrdil. Dále zrušil výrok o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a v této části věc vrátil uvedenému soudu k dalšímu řízení. Současně zamítl návrh žalovaného, aby proti tomuto rozsudku bylo připuštěno dovolání.
Odvolací soud vycházel především ze zjištění, že kupní smlouva ze dne 14. září 1998 byla uzavřena ve stejný den, kdy byla mezi žalovaným a A. a J. B., zastoupených Ing. J. B., uzavřena smlouva o zřízení zástavního práva ke sporným nemovitostem a dohoda o zřízení předkupního práva k těmto nemovitostem a zároveň smlouva o půjčce mezi žalovaným a Ing. J. B. Půjčka byla uzavřena podle pravidel zastavárenského řádu, které vydal žalovaný v rámci své zastavárenské činnosti. Soud dovodil, že účelem zmíněné kupní smlouvy nebyla koupě předmětných nemovitostí žalovaným, ale úhrada pohledávky ze smlouvy o půjčce pro případ, že pohledávka nebude Ing. J. B. řádně a včas uspokojena. Skutečným smyslem této kupní smlouvy tak bylo sjednání tzv. propadné zástavy.
Odvolací soud v této souvislosti připomněl, že smlouva, jejímž skutečným smyslem je sjednání tzv. propadné zástavy, je v rozporu s účelem zástavního práva tak, jak jej stanoví zákon (§151a odst. 1 a §151f občanského zákoníku) a je proto neplatná podle ustanovení §39 uvedeného zákoníku. Nebyly přitom případně naplněny předpoklady zajišťovacího převodu práva ve smyslu ustanovení §533 občanského zákoníku.
Nadto důvodem pro zamítnutí žaloby byla i skutečnost, že provozování zastavárenské činnosti neopravňuje podnikatele k tomu, aby poskytování půjček v rámci této činnosti bylo zajišťováno zástavním právem na nemovitostech. Právním následkem takové činnosti je pak opět neplatnost příslušných právních úkonů (§39 občanského zákoníku).
Návrhu na připuštění dovolání odvolací soud nevyhověl s odůvodněním, že otázky, které byly v předmětné věci řešeny, a které žalovaný považoval za otázky zásadního významu, byly již řešeny v rámci judikatury Nejvyššího soudu České republiky.
Toto rozhodnutí krajského soudu nabylo právní moci dne 16. listopadu 2001.
Proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové podal žalovaný dne 11. prosince 2001 včasné dovolání. Přípustnost tohoto dovolání odůvodňuje odkazem na ustanovení §239 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen \"o. s. ř.\"). Jako důvod dovolání uvádí odkaz na ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. Žalovaný především nesouhlasí s tím, jak odvolací soud vymezil zastavárenskou činnost. Žalovaný má přitom zato, že jde o otázku zásadního právního významu, judikaturou dosud neřešenou. Současně trvá na tom, že kupní smlouva ze dne 14. září 1998 není ujednáním o propadné zástavě. Skutečným smyslem kupní smlouvy byla koupě nemovitostí, nikoliv zajištění závazku. Kupní cena pak byla stanovena jako cena tržní, a proto se odlišuje od ceny stanovené znaleckým posudkem. Navrhl, aby dovoláním napadený rozsudek byl zrušen, a aby věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobci se k podanému dovolání vyjádřili podáním na č. l. 151 spisu, v němž navrhli jeho zamítnutí.
S přihlédnutím k části dvanácté, hlavě první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým byl novelizován mimo jiné též občanský soudní řád, Nejvyšší soud České republiky, jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal a rozhodl podle dosavadních právních předpisů, když dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu byl vydán po řízení provedeném podle dosavadních předpisů (odvolání směřovalo proti rozsudku soudu prvního stupně, vydanému přede dnem nabytí účinnosti této novely občanského soudního řádu - část dvanáctá, hlava první, bod 15. zmíněné novely). Uvedený procesní předpis je proto v tomto rozhodnutí užit ve znění účinném do 31. prosince 2000.
Dovolací soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 a 2 o. s. ř.) a splňuje formální i obsahové znaky uvedené v §241 odst. 2 o. s. ř. Poté se zabýval otázkou přípustnosti podaného dovolání žalovaného.
Podle §236 odst. l o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Nejde-li o případ vad řízení uvedených v ustanovení §237 o. s. ř., je třeba, je-li dovoláním napaden rozsudek odvolacího soudu, zkoumat otázku přípustnosti dovolání proti takovému rozhodnutí podle ustanovení §238 odst. 1 o. s. ř. a §239 odst. 1 a 2 téhož zákona.
V posuzované věci odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé. Ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. však dopadá pouze na případy, kdy byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé změněn. Není proto zde možno dovodit důvod přípustnosti dovolání podle zmíněného ustanovení.
Jak vyplývá z obsahu spisu, odvolacím soudem potvrzenému rozsudku soudu prvního stupně případně nepředcházel jiný (a následně zrušený) rozsudek téhož soudu. Ve věci proto nejsou naplněny předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Podle tohoto ustanovení je totiž dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak, než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.
Soud druhého stupně též ve výroku nevyslovil, že je proti tomuto jeho rozsudku dovolání přípustné, kdy naopak návrh žalovaného, učiněný v tomto smyslu, dokonce výslovně zamítl. Ve věci tedy není dán ani případ přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §239 odst. 1 o. s. ř.
Založena však není ani přípustnost dovolání podle ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř., na níž dovolatel ve svém dovolání výslovně odkazuje.
Podle zmíněného ustanovení, nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Citované ustanovení takto svěřuje dovolacímu soudu oprávnění posoudit možnost přípustnosti dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž by jinak dovolání nebylo přípustné. Jde o řešení, které umožňuje v konkrétní věci zvážit, zda význam rozhodnutí vyžaduje jeho přezkoumání v dovolacím řízení. Jde o výjimečné opatření, které je vyhrazeno jen pro řešení závažných právních otázek, přičemž je nezbytné, aby šlo o takové otázky, které se staly vlastním právním podkladem rozhodnutí odvolacího soudu. Musí se současně jednat o takové právní otázky, jejichž právní význam se vztahuje ne toliko úzce k vlastní projednávané věci, ale jejichž právní dopad je obecný. K naplnění tohoto předpokladu proto dochází především tehdy, jde-li o řešení právních otázek v právní teorii a praxi dosud sporných a judikaturou dovolacího soudu, resp. vyšších soudů zatím neřešených, eventuálně je-li právní otázka řešena v rozporu s hmotným právem. Z koncepce úpravy přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §239 o. s. ř., kdy podstatným je ověření toho, zda rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé je možno kvalifikovat jako rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, vyplývá, že v těchto případech je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu toliko z dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř.
Při úvahách, zda je proti rozsudku odvolacího soudu v této věci přípustné dovolání podle ustanovení §239 o. s. ř., již odvolací soud poukázal na rozsáhlou judikaturu Nejvyššího soudu České republiky, která se této problematiky týká, když výslovně zmínil rozsudek ze dne 5. června 2000, sp. zn. 22 Cdo 241/99, rozsudek ze dne 5. září 2000, sp. zn. 21 Cdo 2204/99 a rozsudek ze dne 18. prosince 2000, sp. zn. 29 Cdo 2280/99. Skutečností tak je, že daná právní problematika není (z hlediska předpokladů ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř.) nová, přičemž odvolacím soudem byla řešena souladně s tehdejší (avšak i současnou) judikaturou Nejvyššího soudu. Již z tohoto důvodu proto není možno uzavřít, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo z hlediska ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam. Z vyložených důvodů je proto třeba uzavřít, že předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř. v této věci naplněny nejsou.
Povinností dovolacího soudu je ovšem dále s přihlédnutím k ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. zabývat se otázkou, zda dovoláním napadené rozhodnutí nebylo poznamenáno některou z vad uvedených v označeném ustanovení. Sám dovolatel ve svém dovolání žádnou z takovýchto možných vad výslovně neuvádí, přičemž ani z obsahu spisu a ani z napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se pak nepodává žádná případná vada podřaditelná pod citované ustanovení. Přípustnost dovolání proti napadenému rozsudku proto není založena ani z tohoto důvodu.
Protože tedy v této věci nebyl naplněn žádný z případů přípustnosti dovolání, dovolacímu soudu nezbylo, než podané dovolání žalovaného odmítnout jako nepřípustné podle §243b odst. 4 věta prvá o. s. ř. ve spojení s §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř., takže se proto nemohl zabývat věcnou správností napadeného rozhodnutí. Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 4 věta prvá o. s. ř. ve spojení s §224 odst. 1, §150 a §142 odst. 1 o. s. ř., když v dovolacím řízení úspěšným žalobcům vznikly náklady spojené s jejich zastoupením v dovolacím řízení. Konkrétně jde o jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 10. zákona č. 30/2000 Sb. platí, že odměna za zastupování advokátem nebo notářem v řízeních v jednom stupni, která byla zahájena přede dnem účinnosti tohoto zákona, se stanoví podle dosavadních právních předpisů. V intencích §82 odst. 1 a §243c o. s. ř. je dovolací řízení zahájeno dnem, kdy soudu dojde návrh na jeho zahájení, tedy dnem, kdy soudu dojde dovolání. Protože dovolání v této věci došlo soudu dne 12. prosince 2001 a dovolací řízení tak bylo zahájeno po prvním lednu roku 2001, určuje se výše odměny za zastupování advokátem podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení, a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen \"vyhláška\").
Podle §2 vyhlášky se sazby a odměny stanoví pro řízení v jednom stupni z peněžité částky, která je předmětem řízení, nebo podle druhu projednávané věci (odstavec 1). V sazbě podle prvního odstavce uvedeného ustanovení jsou zahrnuty všechny úkony právní služby provedené advokátem nebo notářem, s výjimkou odměny za úkony, které patří k nákladům řízení, o jejichž náhradě soud rozhoduje podle §147 o. s. ř. (odstavec 2).
Podle ustanovení §15 vyhlášky, rozhodne-li soud o odmítnutí dovolání nebo o zastavení dovolacího řízení, platí obdobně §14 vyhlášky. Ustanovení §14 odst. 1 vyhlášky určuje, že rozhodne-li soud o odmítnutí odvolání nebo o zastavení odvolacího řízení, činí sazba odměny 50 % sazby stanovené podle §10 odst. 3, nejméně však 400,- Kč a nejvýše 15.000,- Kč. Podle §10 odst. 3 vyhlášky pak ve věcech odvolání a dovolání se sazba odměny posuzuje podle sazeb, jakými se řídí odměna pro řízení před soudem prvního stupně, není-li stanoveno jinak. Protože podle §5 písm. b/ vyhlášky činí sazba odměny ve věci určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, jde-li o právní vztah nebo právo k nemovitosti, 10.000,- Kč, náležela by zástupci žalobců jako odměna za dovolací řízení částka 5.000,- Kč (představující 50 % výše uvedené sazby). Protože však byl učiněn v tomto případě pouze jediný úkon právní služby, bylo nutno s přihlédnutím k §18 odst. 1 této vyhlášky takto určenou výši odměny snížit opět o 50 %, tj. na částku 2.500,- Kč. Protože však v tomto případě šlo v této věci o společné zastoupení více osob (žalobců), bylo nezbytné takto určenou sazbu odměny naopak zvýšit ve smyslu ustanovení §17 odst. 2 cit.vyhlášky o 20 %, (tj. o 500,- Kč) - tedy na částku 3.000,- Kč.
Vyhláška č. 484/2000 Sb. upravuje pouze paušální sazby odměny za zastupování účastníka advokátem, a nikoliv tedy již nároky advokáta na náhradu hotových výdajů a na náhradu za promeškaný čas, jež stojí vedle odměny (§2 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb.). K nákladům řízení na straně žalobců proto patří též paušální náhrada hotových výloh advokáta v částce 75,- Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.). Celkem tak výše přisouzené náhrady nákladů dovolacího řízení činí 3.075,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. května 2003
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu