ECLI:CZ:NS:2003:30.CDO.1299.2002.1
sp. zn. 30 Cdo 1299/2002
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobce A., a. s. , zastoupeného advokátem., proti žalovaným 1) S. l., spol. s r. o., 2/ D. D. I., s. r. o., zastoupenému advokátem, o určení neexistence zástavního práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 170/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. září 2001, č. j. 22 Co 333/2001-134, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit na náhradu nákladů dovolacího řízení druhého žalovaného částku 5.075,- Kč jeho zástupci, advokátu, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
III. Ve vztahu mezi žalobcem a prvním žalovaným nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 25. dubna 2001, č. j. 23 C 170/99-110, ve výroku I. rozhodl o připuštění změny žaloby, výrokem II. určil, že zástavní právo k pozemku č. p. 664 a budově č. p. 796 v katastrálním území V., zapsaných v katastrálním území a obec P. ve prospěch druhého žalovaného jako zástavního věřitele k zajištění pohledávky 5,900.000,- Kč, neexistuje. Konečně výrokem III. rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání druhého žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne
27. září 2001, č. j. 22 Co 333/2001-134, v napadeném výroku o věci samé (výrok II.) rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení §220 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen \"o. s. ř.\") změnil tak, že žalobu zamítl. Rozhodl též o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně provedl správná
a postačující skutková zjištění, ale věc však neposoudil správně po stránce právní. Napadené rozhodnutí bylo založeno na závěru, že předmět smlouvy o postoupení pohledávky uzavřené mezi žalovanými je neurčitý a nejasný, protože jednak neobsahuje přesné označení výše postupované pohledávky v době postoupení, jednak smlouvy,
z nichž vyplývala uvedená pohledávka zajištěná zástavním právem, neměly stejné číselné označení nebo se lišily datem jejich uzavření oproti smlouvám označeným ve smlouvě o zřízení zástavního práva. Odvolací soud zde připomněl, že ze znění ustanovení §524 odst. 1 a 2 občanského zákoníku (dále jen \"o. z.\") vyplývá, že
k platnému postoupení pohledávky se vyžaduje pod sankcí neplatnosti (§40 odst. 1
o. z.) písemná forma (která byla zachována) a z hlediska náležitostí projevu vůle (§37 o. z.) se musí jednat o pohledávku určitou (dostatečně individualizovanou) a existující. Vznikne-li pochybnost o obsahu vůle, platí výkladové pravidlo ve smyslu ustanovení
§35 odst. 2 o. z. Z těchto hledisek je možno vůli žalovaných při uzavření smlouvy
o postoupení pohledávky ze dne 6. června 1997 zcela jednoznačně dovodit. Předmět smlouvy je v (jejím) čl. I. až čl. III. označen naprosto jednoznačně, srozumitelně
a určitě. Z obsahu článků vyplývá že první žalovaný jako postupitel postupuje veškeré pohledávky včetně jejich příslušenství druhému žalovanému jako postupníkovi, v čl. I. je jednoznačně stanoveno, že tyto pohledávky vyplývají z konkrétních tam uvedených leasingových smluv, že tyto smlouvy jsou zajištěny vkladem zástavního práva na nemovitosti pro pohledávku prvního žalovaného jako zástavního věřitele ve výši 5,900.000,- Kč, vůči zástavnímu dlužníkovi H. K. Podmínkou platnosti postoupení pohledávky nemusí být označení její konkrétní přesné výše v době postoupení. V daném případě byla postupovaná pohledávka, stejně jako v případě jejího zajištění zástavním právem na nemovitosti, vymezena jako pohledávka z leasingových smluv označených jejich číslem a datem uzavření. Soud prvního stupně provedl důkazy k tomu, že v případě tří leasingových smluv došlo u původního zástavního věřitele (prvního žalovaného) k jejich přečíslování. Po přečíslování jsou pak označeny shodně jako ve smlouvě o postoupení pohledávky. Z toho se dovozuje, že pokud pohledávky
z těchto smluv vyplývající a zajištěné zástavním právem na předmětné nemovitosti, byly převedeny zástavním věřitelem S. l., s. r. o. (prvním žalovaným) na druhého žalovaného, muselo ve smyslu ustanovení §524 odst. 2 o. z. dojít také
k přechodu tohoto zástavního práva jako vlastnosti převáděných pohledávek. Nebylo proto možno dospět (jak to učinil soud prvního stupně) k závěru, že zástavní právo ve prospěch druhého žalovaného neexistuje. To bez ohledu na skutečnost, že zbylé leasingové smlouvy se nepodařilo ztotožnit. Žalobní petit byl totiž formulován jako požadavek na určení neexistence zástavního práva ve prospěch druhého žalovaného bez (případného) rozlišení k jednotlivým leasingovým smlouvám. Na neexistenci zástavního práva pak není možno usuzovat ani z prohlášení prvního žalovaného o tom, že závazky z leasingových smluv jsou ve vztahu k němu vyrovnány, protože podle druhého žalovaného je v souvislosti s postoupením pohledávky vypořádal prvnímu žalovanému on sám, avšak vůči tomuto žalovanému tyto pohledávky vypořádány nebyly (což v žalobě ani nebylo tvrzeno).
Rozhodnutí odvolacího soudu nabylo právní moci dne 13. listopadu 2001, když dovolateli bylo doručeno téhož dne.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dne 19. prosince 2001 včasné dovolání, doplněné podáním ze dne 30. května 2002. Přípustnost dovolání opírá
o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., přičemž výslovně uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241 odst. 2 písm. b) o. s. ř. Vytýká tak odvolacímu soudu, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatel polemizuje se závěry odvolacího soudu, pokud dovodil, že smlouva
o postoupení pohledávek ze dne 6. června 1997 je platná, neboť její předmět je vymezen způsobem dostatečně určitým, a dále, že nebylo prokázáno, že pohledávka zajištěná zástavním právem zanikla, protože prohlášení prvního žalovaného v tomto smyslu není dostatečné. Dovolatel v tomto smyslu především připomíná, že smlouva o postoupení pohledávky neobsahuje údaje o leasingových smlouvách, které by umožňovaly ztotožnit s konkrétními leasingovými smlouvami. Smlouva též neobsahuje žádné určení výše postupovaných pohledávek. V daném případě není ani projev vůle účastníků dostatečně určitý, protože za situace prokázané nejistoty o počtu leasingových smluv existuje zřejmá nejistota o tom, jaké pohledávky a z jakých leasingových smluv měly být postoupeny, neboť všechny leasingové smlouvy zmíněné ve spisu se neshodují
s identifikací v článku I. smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 6. června 1997, a to buď datem uzavření nebo číselným označením. Druhý žalovaný tak dle smlouvy ze dne 6. 6. 1997 platně nenabyl pohledávky vůči paní H. K., jež by byly zajištěny zástavním právem specifikovaným v žalobním návrhu.
Dovolatel konečně poukazuje na to, že první žalovaný v průběhu roku 1999 informoval žalobce o tom, že všechny pohledávky, které měl z titulu uzavřených leasingových smluv za paní H. K., byly zaplaceny, a tudíž, že
i fakticky zaniklo zástavní právo k nemovitému majetku společnosti A., a. s.
Dovolatel proto navrhl, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno, a aby věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
K podanému dovolání se vyjádřil druhý žalovaný písemným podáním ze dne
14. února 2002, když se plně ztotožnil s napadeným rozsudkem. Navrhl proto zamítnutí tohoto dovolání.
Dovolací soud uvážil, že dovolání žalobce bylo podáno oprávněnou osobou - účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem podle ustanovení §241 odst. 1
o. s. ř., stalo se tak ve lhůtě určené ustanovením §240 odst. 1 o. s. ř., je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř. V otázce přípustnosti pak dovolání vychází z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Dovolací soud poté přezkoumal napadený rozsudek Městského soudu v Praze
v souladu s ustanovením §242 odst. 1 až 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu je třeba z hlediska výtek obsažených v podaném dovolání považovat za správný (§243b odst. 2 o. s. ř.).
Z ustanovení §242 o. s. ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu rozsahem dovolacího návrhu. Dovolací soud je však přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně je však v případech, je-li dovolání přípustné, povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání. Jak vyplývá z obsahu spisu, žádná z takovýchto vad řízení nepoznamenala.
Jak již bylo uvedeno, dovolatel uplatňuje dovolací důvod ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., reagující na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. je poznamenáno nesprávným právním posouzením. Jde tedy o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ jde tehdy, pokud soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo jestliže sice aplikoval správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyložil. Přitom nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Aby podané dovolání mohlo mít úspěch, muselo být ověřeno naplnění předpokladů zmíněného dovolacího důvodu. Jde tak především o zjištění omylu soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav.
Jak již bylo naznačeno, podstatou učiněných skutkových zjištění, z nichž odvolací soud vycházel, byla skutečnost, že při uzavření smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 6. června 1997 je možno vůli žalovaných zcela jednoznačně dovodit. Předmět smlouvy je v jejím čl. I. až čl. III. označen jednoznačně, srozumitelně a určitě. Ze smlouvy vyplývá, že první žalovaný jako postupitel postupuje veškeré pohledávky včetně jejich příslušenství druhému žalovanému jako postupníkovi. V čl. I. je jednoznačně stanoveno, že tyto pohledávky vyplývají z konkrétních tam uvedených leasingových smluv, že tyto smlouvy jsou zajištěny vkladem zástavního práva na nemovitosti pro pohledávku prvního žalovaného jako zástavního věřitele ve výši 5,900.000,- Kč, vůči zástavnímu dlužníkovi H. K. V daném případě byla takto postupována pohledávka, stejně jako v případě jejího zajištění zástavním právem na nemovitosti, vymezena jako pohledávka z leasingových smluv označených jejich číslem a datem uzavření. V řízení bylo prokázáno, že v případě tří leasingových smluv došlo u původního zástavního věřitele (prvního žalovaného) k jejich přečíslování. Po přečíslování jsou pak označeny shodně jako ve smlouvě o postoupení pohledávky.
Podle ustanovení §524 o. z. může věřitel svou pohledávku postoupit písemnou smlouvou jinému, a to i bez souhlasu dlužníka. S postoupenou pohledávkou přechází
i její příslušenství a všechna práva s ní spojená.
Právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně, neboť jinak je neplatný. Právní úkon, jehož předmětem je plnění nemožné, je neplatný. Právní úkon není neplatný pro chyby v psaní a počtech, je-li jeho význam nepochybný (§37
o. s. ř.)
Právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejen podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle
v rozporu s jazykovým projevem (§35 odst. 2 o. z.).
Ač v posuzovaném případě dovolatel v dovolání tvrdí, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, dovolání fakticky neuvádí nic, co by zpochybňovalo způsob, jakým odvolací soud aplikoval výše uvedená ustanovení občanského zákoníku, která byla pro posouzení dané věci určující. Z obsahu spisu též nevyplývá, že by se odvolací soud při svém rozhodování dostal při aplikaci těchto ustanovení do interpretačních obtíží nebo, že by tato ustanovení vyložil v rozporu se stávající judikaturou Nejvyššího soudu.
Je proto zřejmé, že z pohledu dovolatelem uplatněného dovolacího důvodu je třeba napadené rozhodnutí odvolacího soudu hodnotit jako správné (§243b odst. 2
o. s. ř.). Proto podané dovolání jako nedůvodné zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení mezi žalobcem a druhým žalovaným je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta prvá o. s. ř. ve spojení s §224 odst. 1,
§151 a §142 odst. 1 o. s. ř., když v dovolacím řízení úspěšnému druhému žalovanému vznikly náklady spojené s jeho zastoupením v dovolacím řízení. Konkrétně jde o jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Výše odměny za zastupování advokátem se určuje podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování
o náhradě nákladů v občanském soudním řízení, a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen \"vyhláška\").
Podle §2 vyhlášky se sazby a odměny stanoví pro řízení v jednom stupni
z peněžité částky, která je předmětem řízení, nebo podle druhu projednávané věci (odstavec 1). V sazbě podle prvního odstavce uvedeného ustanovení jsou zahrnuty všechny úkony právní služby provedené advokátem nebo notářem, s výjimkou odměny za úkony, které patří k nákladům řízení, o jejichž náhradě soud rozhoduje podle §147 o. s. ř. (odstavec 2).
Podle §10 odst. 3 vyhlášky pak ve věcech odvolání a dovolání se sazba odměny posuzuje podle sazeb, jakými se řídí odměna pro řízení před soudem prvního stupně, není-li stanoveno jinak. Protože podle §5 písm. b/ vyhlášky činí sazba odměny ve věci určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, jde-li o právní vztah nebo právo
k nemovitosti 10.000,- Kč, avšak v daném případě byl učiněn pouze jeden úkon právní služby, náleží zástupci druhého žalovaného jako odměna za dovolací řízení
s přihlédnutím k ustanovení §18 odst. 1 citované vyhlášky částka 5.000,- Kč, představující 50 % výše uvedené sazby.
Vyhláška č. 484/2000 Sb. upravuje pouze paušální sazby odměny za zastupování účastníka advokátem, a nikoliv tedy již nároky advokáta na náhradu hotových výdajů
a na náhradu za promeškaný čas, jež stojí vedle odměny (§2 odst. 1 vyhlášky
č. 177/1996 Sb.). K nákladům řízení proto patří též paušální náhrada hotových výloh advokáta v částce 75,- Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.). Celkem tak výše přisouzené náhrady nákladů dovolacího řízení činí 5.075,- Kč.
Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení mezi žalobcem a prvním žalovaným je odůvodněno skutečností, že dovolatel neměl se svým dovoláním úspěch, zatímco tomuto žalovanému zde žádné náklady nevznikly (§243b odst. 5 o. s. ř. ve spojení
s §224 odst. 1, §142 a §151 odst. 1 téhož zákona).
Dovolací soud ve věci rozhodoval, aniž ve věci nařídil jednání (§243a odst. 1
o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. prosince 2003
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu