ECLI:CZ:NS:2003:30.CDO.1304.2002.1
sp. zn. 30 Cdo 1304/2002
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Karla Podolky, v právní věci žalobce J. W., zastoupenému advokátkou, proti žalované obchodní společnosti S. s. a m., a.s., o určení neplatnosti právních úkonů, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 15 C 522/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 29. ledna 2002, č. j. 36 Co 415/2001-94, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne
29. ledna 2002, č. j. 36 Co 415/2001-94, pokud jím byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v České Lípě ze dne 18. září 2001, č. j. 15 C 522/2001-73, ve výroku, kterým byla zamítnuta žaloba na určení, že smlouva o nájmu pozemků, staveb a souboru věcí movitých, uzavřená dne 4. února 1998, ve znění pozdějších dodatků, účinná od 1. dubna 1998, kterou žalovaný uzavřel se společností R., spol. s r. o., je vůči žalobci právně neúčinná, a ve výroku o náhradě nákladů řízení, se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
II. Dovolání žalobce proti ostatním výrokům rozsudku odvolacího soudu se odmítá s tím, že v této souvislosti nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v České Lípě rozsudkem ze dne 18. září 2001, č. j. 15 C 522/2001-73, zamítl žalobu na určení, že smlouva o věcném břemeni chůze a jízdy a provozní činnosti ve prospěch S. s. a m., a. s., ze dne 1. dubna 1998 s právními účinky vkladu ke dni 1. dubna 1998 na sporem dotčených parcelách je vůči žalobci právně neúčinná. Soud prvního stupně současně zamítl žalobu na určení, že smlouva o nájmu pozemků, staveb a souboru věcí movitých, uzavřená dne 4. února 1998 ve znění dodatku č. 01 ze dne 5. března 1998, účinná od 1. dubna 1998, včetně dodatku č. 02 ze dne
28. prosince 1998 a dodatku č. 03 ze dne 17. prosince 1999, kterou žalovaný uzavřel se společností R., spol. s r. o., je vůči žalobci právně neúčinná. Rozhodl též
o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 29. ledna 2002, č. j. 36 Co 415/2001-94, rozsudek soudu prvního stupně ve smyslu ustanovení §219 občanského soudního řádu (dále jen \"o. s. ř.\") potvrdil a současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud své rozhodnutí odůvodnil především konstatováním, že se soud prvního stupně správně s pozitivním závěrem zabýval otázkou, zda je žalobce ve sporu aktivně legitimován k podání předmětné žaloby. Dále pak posoudil obě listiny jako právní úkony z hlediska naplnění předpokladů obsažených v ustanovení §42a občanského zákoníku (dále jen \"o.z.\"). Nejprve se takto zaměřil na otázku, zda předmětná žaloba byla žalobcem uplatněna v běhu tímto ustanovením stanovené tříleté lhůty.
Zde u první z listin ze dne 4. února 1998, nazvané Smlouva o nájmu pozemků, staveb a souborů věcí movitých, odvolací soud poukázal na to, že ke zkracujícímu právnímu úkonu dlužníka vůči věřiteli mělo dojít (právě) uvedeného dne 4. února 1998, kdy byla tato listina jako platná nájemní smlouva podepsána. Při posouzení, zda právo žalobce bylo uplatněno v běhu přijaté zákonné tříleté lhůty, je třeba podle soudu druhého stupně vycházet z uvedeného původního data uzavření smlouvy o nájmu. Zákonná lhůta k podání této žaloby tak počala běžet dne 4. února 1998 a (proto) uplynula dne 5. února 2001. K tomuto datu se právo žalobce odporovat tomuto právnímu úkonu dlužníka, jímž zkracuje vymahatelnou pohledávku, prekludovalo,
a tedy zaniklo, když v daném případě bylo řízení v této věci zahájeno podáním žaloby teprve dne 26. března 2001. Již z tohoto důvodu se proto odvolací soud nezabýval posouzením dalších předpokladů vyplývajících z ustanovení §42a o. z., ve vztahu
k uvedené smlouvě o nájmu.
Ve vztahu k druhé listině, označené jako smlouva o zřízení věcného břemene, odvolací soud shledal, že byla podána ještě v běhu zákonné lhůty, když k tomuto odporovatelnému právnímu úkonu došlo dne 1. dubna 1998, kdy nastaly právní účinky vkladu do katastru nemovitostí (přitom - jak již bylo uvedeno, žaloba byla podána dne 26. března 2001).
Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 9. dubna 2002, přičemž žalobci (dovolateli) bylo toto rozhodnutí doručeno téhož dne.
Proti všem výrokům uvedeného rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dne
5. června 2002 včasné dovolání.
V souvislosti s řešením otázky přípustnosti dovolání proti uvedenému rozhodnutí žalobce uvádí, že v odvolacím řízení navrhl, aby soud druhého stupně pro případ, že potvrdí rozsudek soudu prvního stupně, proti tomuto svému rozhodnutí dovolání připustil. Odvolací soud tomuto návrhu pak podle dovolatele vyhověl.
V dovolání výslovně uplatňuje dovolací důvod ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Pokud se týče první ze smluv - tedy smlouvy nájemní, pak R., spol.
s r. o., při jejím uzavírání se žalovaným sjednal odkládací podmínku pro platnost této smlouvy v části X. odstavec 5. tak, že smlouva nabude účinnosti v okamžiku, kdy bude vloženo právo z věcného břemene (zřízení smlouvou č. 2) do katastru nemovitostí. Právní účinky vkladu smlouvy č. 2 do katastru nemovitostí nastaly dnem 1. dubna 1998 a v tento den nastaly právní účinky i první smlouvy (tj. smlouvy o nájmu). Přesto odvolací soud hodnotil žalobu vůči této smlouvě jako žalobu podanou po lhůtě určené
v §42a odst. 2 o. z.
Dovolatel navrhl, aby byl napadený rozsudek odvolacího soudu (a stejně tak
i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně) zrušen, a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání žalobce nevyjádřil.
Dovolací soud uvážil, že dovolání žalobce bylo podáno oprávněnou osobou - účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem podle ustanovení §241 odst. 1 o. s. ř., stalo se tak ve lhůtě určené ustanovením §240 odst. 1 o. s. ř., je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř.
Dovolatel se mýlí, že by přípustnost dovolání byla v této věci založena rozhodnutím odvolacího soudu. Především je třeba poukázat na skutečnost, že úprava přípustnosti dovolání tak, jak ji obsahovalo o. s. ř. ve znění do 31. prosince 2000 ve svém ustanovení §239 odst. 2, tento procesní předpis po novele provedené s účinností od 1. ledna 2001 neobsahuje. Ostatně samo napadené rozhodnutí ve skutečnosti takovýto výrok neobsahuje (což nelze směšovat s obsahem příslušného poučení v závěru tohoto rozhodnutí).
Při úvaze o tom, zda je v daném případě dovolání přípustné, je nezbytné diferencovat mezi jednotlivými výroky napadeného rozsudku odvolacího soudu.
Jak vyplývá z obsahu spisu, dovolání žalobce, pokud směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, který se dotýkal smlouvy o věcném břemeni chůze a jízdy a provozní činnosti, není
v označené věci přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř.
Protože takto by přípustnost dovolání proti uvedenému výroku rozhodnutí odvolacího soudu mohla být založena pouze již jen ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., avšak dovolací soud neshledal, že by v tomto případě k naplnění předpokladů daného ustanovení došlo (dovoláním napadené rozhodnutí v této části nebylo shledáno po právní stránce zásadně významným, když jeho základem byla
v zásadě pouze konkrétní skutková zjištění, přičemž ani sám dovolatel neuvádí nic, co by mohlo svědčit pro takový případný závěr), rozhodnutí dovolacího soudu u tohoto výroku, kterým bylo v uvedené části odmítnuto dovolání žalobce, neobsahuje v souladu s ustanovením §243c odst. 2 o. s. ř. odůvodnění.
Pokud se pak týče napadeného výroku, kterým odvolací soud potvrdil výrok rozsudku soudu prvního stupně, který se dotýká již zmíněné smlouvy o nájmu pozemků, staveb a souboru věcí movitých, pak dovolací soud dospěl k závěru, že v této části je třeba napadený rozsudek kvalifikovat jako rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam, když předmětná otázka byla odvolacím soudem řešena v rozporu
s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.). Dovolání proti tomuto výroku rozsudku odvolacího soudu je proto přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) téhož zákona.
Dovolací soud poté přezkoumal napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci v uvedeném výroku v souladu s ustanovením §242 odst. 1 až 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu nelze v této části považovat za správný (§243b odst. 2 o. s. ř.).
Z ustanovení §242 o. s. ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu rozsahem dovolacího návrhu. Dovolací soud je však přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně je však v případech, je-li dovolání přípustné, povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání. Z obsahu spisu je pak možno zjistit, že žádná z takovýchto případných vad rozhodnutí odvolacího soudu nezatížila. Opačná je však situace u dovolatelem v dovolání uplatněného dovolacího důvodu ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Zmíněný dovolací důvod ve smyslu uvedeného ustanovení reaguje na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. je poznamenáno nesprávným právním posouzením. Jde tedy o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ jde tehdy, pokud soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo jestliže sice aplikoval správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyložil. Přitom nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Věřitel se může domáhat, aby soud určil, že dlužníkovi právní úkony, pokud zkracují uspokojení jeho vymahatelné pohledávky, jsou vůči němu právně neúčinné. Toto právo má věřitel i tehdy, je-li nárok proti dlužníkovi z jeho odporovatelného úkonu již vymahatelný anebo byl-li již uspokojen. Odporovat je možné právním úkonům, které dlužník učinil v posledních třech letech v úmyslu zkrátit své věřitele, musel-li být tento úmysl druhé straně znám a právním úkonům, kterými byli věřitelé dlužníka zkráceni
a k nimž došlo v posledních třech letech mezi dlužníkem a osobami jemu blízkými, nebo které dlužník učinil v uvedeném čase ve prospěch těchto osob, s výjimkou případu, když druhá strana tehdy dlužníkův úmysl zkrátit věřitele i při náležité pečlivosti nemohla poznat (§42a odst. 1 a 2 o. z.).
Odvolací soud posuzovaný výrok odůvodnil - jak již bylo uvedeno - především tím, že v tomto případě ke zkracujícímu právnímu úkonu dlužníka vůči věřiteli došlo dne 4. února 1998, kdy byla předmětná nájemní smlouva podepsána. Soud pak vycházel z uvedeného data uzavření této smlouvy. Z toho dovodil, že zákonná lhůta k podání této žaloby tak proto uplynula dne 5. února 2001, avšak příslušná žaloba byla v této věci podána teprve dne 26. března 2001 (tedy poté, co již právo žalobce odporovat tomuto právnímu úkonu dlužníka, jímž zkracuje vymahatelnou pohledávku, zaniklo).
Zde však odvolací soud přehlédl skutečnost, že již soud prvního stupně
(a v tomto případě zcela případně - jak bude rozvedeno posléze) např. ve výroku svého rozhodnutí konstatoval účinnost této smlouvy od data 1. dubna 1998. Jestliže se vyjde
z této skutečnosti, pak podle ustanovení §44 odst. 1 věty první o. z. je smlouva uzavřena okamžikem, kdy přijetí návrhu na uzavření smlouvy nabývá účinnosti. Je skutečností, že podle ustanovení §36 odst. 1 věty první o. z. lze vznik, změnu nebo zánik práva či povinnosti vázat na splnění podmínky. Podmínka je odkládací, jestliže na jejím splnění závisí, zda právní následky úkonu nastanou a podmínka je rozvazovací, jestliže na jejím splnění závisí, zda následky již nastalé pominou (§36 odst. 2 věta první o. z.). Právní následky (účinky) právního úkonu tak mohou být učiněny závislými na konkrétní skutečnosti (podmínce), o které subjekty právního úkonu v době jeho vzniku nevědí, zda se vůbec splní, resp. kdy se splní. Podmínka je tak vedlejším ustanovením
v právním úkonu, kterým se účinnost právního úkonu, tj. skutečný vznik, změna či zánik subjektivních občanských práv a povinností činí závislým na skutečnosti, která je subjektům právního úkonu neznámá, resp. je pro ně nejistá.
Odkládací podmínka je pak taková, kde právní účinky právního úkonu (tj. subjektivní občanská práva a povinnosti) nastanou až splněním dané podmínky.
Do splnění, nesplnění či zmaření podmínky proto existuje stav nejistoty, kdy není známo, zda učiněný právní úkon, který je jinak platný a závazný - avšak není dosud účinný - vůbec právní účinky nabude. Splněním odkládací podmínky právní úkon nabude právní účinky, a to od doby splnění podmínky (to za předpokladu, že stranami nebylo dojednáno něco jiného). Tehdy je teprve naplněna vůle zamýšlená účastníky právního úkonu.
Z uvedených úvah však odvolací soud nevycházel, pokud v posuzovaném případě při stanovení počátku běhu lhůty podle ustanovení §42a odst. 2 o. z., bral toliko v úvahu datum uzavření smlouvy o nájmu a nikoliv to, že účinnost této smlouvy byla vázána na odkládací podmínku. Tou pak byl okamžik vkladu druhé ze smluv
(tj. smlouvy o zřízení věcného břemene) do katastru nemovitostí (konkrétně právě již výše zmíněným dnem 1. dubna 1998). Nebylo proto důvodu při úvahách o počátku uvedené lhůty vycházet - jak to učinil odvolací soud - z data, kdy byla příslušná listina, jako platná nájemní smlouva, podepsána, ale z data, kdy tato smlouva nabyla účinnosti (zde je nepochybně třeba porovnat ujednání obsažené v této smlouvě o nájmu ze dne
4. února 1998 zejména pod jejím bodem VII. odst. 2 ve spojení s bodem X. odst. 5 smlouvy). Tato okolnost pak zapříčinila i skutečnost, že se odvolací soud (aniž by pro to byly skutečně také dány předpoklady) již nezabýval posouzením dalších předpokladů vyplývajících z ustanovení §42a o. z., ve vztahu k uvedené smlouvě o nájmu.
Za situace, kdy je dovolací soud vázán - jak již bylo vyloženo - obsahem podaného dovolání, je zřejmé, že tento dovoláním napadený výrok rozsudku odvolacího soudu nelze z uvedených důvodů pokládat za správný (§243b odst. 2 o. s. ř.). Nejvyšší soud České republiky proto v tomto rozsahu toto rozhodnutí, včetně souvisejícího výroku o nákladech řízení zrušil a vrátil věc uvedenému soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2 a 3 o. s. ř.). K projednání věci nebylo nařízeno jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.).
Odvolací soud (soud prvního stupně) je vázán právním názorem dovolacího soudu (§243d odst. 1 věta první o. s. ř. ve spojení s §226 odst. 1 téhož zákona).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. listopadu 2003
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu