ECLI:CZ:NS:2003:30.CDO.152.2003.1
sp. zn. 30 Cdo 152/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobce V. T., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému K. M., zastoupenému advokátem, o určení společné domácnosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp.zn. 10 C 171/2001, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. října 2002, č.j. 62 Co 406/02-53, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobním návrhem podaným dne 5.9.2001 u Obvodního soudu pro Prahu 9 se žalobce domáhal vydání rozsudku, kterým by bylo určeno, že „žil se zůstavitelkou M. J., zemřelou dne 18.2.2000 v P., Ústavu radiační onkologie, ve společné domácnosti nejméně po dobu jednoho roku před její smrtí, a z tohoto důvodu pečoval o společnou domácnost“.
Podáním ze dne 23.4.2002 žalobce žalobu ze dne 5.9.2001 „upřesnil“ a navrhl, aby soud určil, že žalobce je dědicem po M. J., zemřelé 18.2.2000.
Podáním ze dne 27.5.2002 pak žalobce navrhl, aby soud určil, že „závěť zůstavitelky M. J., zemřelé 18.2.2000, ve formě notářského zápisu čj.
N 442/99, NZ 411/99, sepsaná notářem JUDr. I. E., notářem v P., je neplatná“ a aby určil, že žalobce je dědicem po M. J., zemřelé 18.2.2000.
Usnesením ze dne 28.5.2002, č.j. 10 C 171/2001-40, opraveným usnesením
ze dne 20.8.2002, č.j. 10 C 171/2001-49, Obvodní soud pro Prahu 9 rozhodl, že „změna žaloby, doručená soudu dne 23.4.2002 a doplněná dne 27.5.2002, se nepřipouští“.
Rozsudkem ze dne 28.5.2002, č.j. 10 C 171/2001-38, opraveným usnesením
ze dne 20.8.2002, č.j. 10 C 171/2001-49, Obvodní soud pro Prahu 9 zamítl žalobu, „kterou se určuje, že žalobce žil se zůstavitelkou M. J., zemřelou dne 18.2.2000 v P., Ústavu radiační onkologie, ve společné domácnosti nejméně po dobu jednoho roku před její smrtí, a z tohoto důvodu pečoval o společnou domácnost“, a uložil žalobci „zaplatit“ žalovanému náklady řízení 7.854,80 Kč do patnácti dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho „právního zástupce“. Vycházel ze závěru, že žalobce nemá naléhavý právní zájem na požadovaném určení.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16.10.2002, č.j.
62 Co 406/02-53, rozsudek soudu prvního stupně ze dne 28.5.2002, č.j. 10 C 171/2001-38, opravený usnesením ze dne 20.8.2002, č.j. 10 C 171/2001-49, jako věcně správný potvrdil (výrok I.) a žalobci uložil nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení
ve výši 3.175,- Kč k rukám advokáta. Shodně se soudem prvního stupně vycházel ze závěru, že žalobci nesvědčí naléhavý právní zájem na požadovaném určení, neboť skutečnost, jejíhož určení se domáhal, nebyla žalovaným popírána.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Přípustnost dovolání dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.. Namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, pokud jde o řešení otázky zásadního právního významu „zda lhůta pro podání žaloby na určení, že je žalobce dědicem po zemřelé M. J., je splněna podáním žaloby či nikoliv, a zda je lhůtou soudcovskou či prekluzívní“. Dále namítá, že skutková zjištění nemají oporu v obsahu spisu, že soudy „nevysvětlily“, o co opírají závěr o nedostatku naléhavého právního zájmu na požadovaném určení. Vytýká odvolacímu soudu, že se nezabýval jeho tvrzeními o „spornosti závěti“. Poukazuje také na to, že řízení trpí i jinými vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, když soud prvního stupně
ve věci jednal a rozhodl v nepřítomnosti žalobce a jeho zástupce, ač tito byli „z jednání řádně omluveni“. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudky odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1.1.2001 (dále též jen „o.s.ř.“), neboť dovoláním je napadeno rozhodnutí odvolacího soudu vydané po 1.1.2001
a po řízení provedeném podle Občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.1.2001 (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po přezkoumání věci dospěl k závěru, že dovolání žalobce proti usnesení odvolacího soudu není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst.1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm.b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má
ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst.1 písm.c) o.s.ř.].
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu
s hmotným právem.
Protože - jak vyplývá z uvedeného - dovolání může být podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu především z důvodu uvedeného
v ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.; z důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy. Těmito dovolacími důvody vymezené právní otázky současně musí mít zásadní význam a musí být pro rozhodnutí věci určující; za otázku určující přitom nelze považovat otázku, jejíž posouzení samo o sobě nemá na konečné rozhodnutí soudu o věci samé žádný vliv. Dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. již neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení, spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování; přípustnost dovolání
k přezkoumání rozsudku odvolacího soudu z tohoto důvodu tedy nemůže být založena podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má
po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.
V posuzovaném případě odvolací soud - jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku - založil své rozhodnutí o neopodstatněnosti uplatněné žaloby na závěru, že žalobci nesvědčí naléhavý právní zájem na požadovaném určení, neboť skutečnost, jejíhož určení se domáhal, nebyla žalovaným popírána; uvedený závěr byl
pro rozhodnutí odvolacího soudu určující. Spatřuje-li proto žalobce zásadní právní význam ve způsobu, jakým odvolací soud řešil otázku posouzení „zda lhůta pro podání žaloby na určení, že je žalobce dědicem po zemřelé M. J., je splněna podáním žaloby či nikoliv, a zda je lhůtou soudcovskou či prekluzívní“, dovolává se přípustnosti dovolání z důvodu, který nemá bezprostřední vztah k napadenému rozhodnutí. Dovolací soud proto nemohl dovodit, že by rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam.
Žalobce v dovolání dále namítá, že skutková zjištění nemají oporu v obsahu spisu, že soudy „nevysvětlily“, o co opírají závěr o nedostatku naléhavého právního zájmu na požadovaném určení, že se odvolací soud nezabýval jeho tvrzeními
o „spornosti závěti“ a že řízení trpí i jinými vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, když soud prvního stupně ve věci jednal a rozhodl v nepřítomnosti žalobce a jeho zástupce, ač tito byli „z jednání řádně omluveni“. Správnost rozsudku odvolacího soudu z hledisek těchto dovolacích důvodů však nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť tyto důvody, nemohou - jak uvedeno výše – založit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o.s.ř., neboť žalobce, který neměl v řízení úspěch, na náhradu nákladů řízení nemá právo a žalovanému žádné účelně vynaložené náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. února 2003
JUDr. Karel Podolka
předseda senátu