ECLI:CZ:NS:2003:30.CDO.1716.2002.1
sp. zn. 30 Cdo 1716/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci dědictví po Ing. F. H., za účasti D. H., vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. D 1374/2000, o dovolání V. F., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. května 2001, č. j. 24 Co 122/2001-204, takto:
Dovolání se zamítá.
Odůvodnění:
Rozhodnutím (správně usnesením) ze dne 5. 12. 1994, č. j. 6 D 994/91-127, Obvodní soud pro Prahu 6 určil obecnou cenu majetku Ing. F. H., zemřelého dne 14. 4. 1991 (dále též jen „zůstavitel“), částkou 273.862,30 Kč, výši dluhů částkou 5.512,- Kč a čistou hodnotu dědictví částkou 268.350,30 Kč. Rozhodnutím (správně usnesením) ze dne 27. 3. 1995, č. j. 6 D 994/91-131, pak Obvodní soud pro Prahu 6 vypořádal dědictví po zůstaviteli mezi jeho dědice a rozhodl o odměně
a náhradě hotových výdajů notáře. Při posouzení dědického práva vycházel ze závěru, že dědicem zůstavitele je ze zákona jeho manželka D. H. a podle závěti pořízené zůstavitelem dne 12. 3. 1974 synovec zůstavitele V. F., který byl uvedenou závětí povolán k dědění ideální jedné poloviny domu č. p. 451 v katastrálním území S.
Usnesením ze dne 25. 7. 2000, č. j. D 1344/99-176, Obvodní soud pro Prahu 6 určil „obecnou cenu majetku zůstavitele částkou 455.044,62 Kč, nově najevo vyšlý majetek částkou 181.182,32,- Kč, výši dluhů částkou 5.512,- Kč a čistou hodnotu dědictví částkou 449.532,62 Kč“; potvrdil, že „nově najevo vyšlý majetek“ nabyla manželka zůstavitele D. H. a rozhodl o odměně a náhradě hotových výdajů notáře.
Podáním ze dne 9. 8. 2000 „požádal“ V. F. o dodatečné projednání dědictví po zůstaviteli.
Usnesením ze dne 6. 12. 2000, č. j. D 1374/2000-186, Obvodní soud pro Prahu 6 zastavil řízení o dědictví po zůstaviteli a rozhodl o odměně a náhradě hotových výdajů notářky JUDr. N. A. Vycházel ze závěru, že nebyl zjištěn žádný zůstavitelův majetek, který by dosud nebyl v dědickém řízení po zůstaviteli projednán.
Proti tomuto usnesení soudu prvního stupně podali V. F. a S. F. odvolání.
Usnesením ze dne 31. 5. 2001, č. j. 24 Co 122/2001-204, Městský soud v Praze odvolání V. F. a S. F. odmítl. Vycházel přitom ze závěru, že „V. F. ani S. F. nejsou účastníky dědického řízení a nejsou tedy oprávněni podat odvolání“.
Proti usnesení odvolacího soudu podal V. F. dovolání. Namítá, že žádal o „otevření dědictví po H. H. roz. D. sp. zn. 6 D 390/74, protože zde došlo k úmyslným podvodům“ a že soud prvního stupně “záměrně projednával jen následující dědictví po Ing. arch. F. H.“. „Má za to“, že napadené usnesení proto spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Navrhuje „otevření dědictví po H. H. roz. D.; výpověď svědků; výsledek šetření uvést do právního stavu, jelikož zde došlo k úmyslnému podvodu, obohacení se na úkor spoludědice; akceptovat poslední vůle vlastníků“. Současně navrhuje, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil.
Vzhledem k tomu, že pro postup soudu prvního i druhého stupně v řízení
o dědictví je určující okamžik smrti zůstavitele (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 12.
a 15. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dále jen „zákon č. 30/2000 Sb.“)
a zůstavitel F. H. zemřel dne 14. 4. 1991, tedy před 31. 12. 2000, je třeba dovolání v posuzovaném případě i v současné době projednat a rozhodnout (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb.) podle „dosavadních právních předpisů“, tj. podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 (dále jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o usnesení, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení §238a odst. 1 písm. e) o. s. ř., přezkoumal napadené usnesení bez jednání (§243a odst. 1, věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Postup soudu v občanském soudním řízení (včetně řízení odvolacího) je upraven tak, aby byla zajištěna spravedlivá ochrana práv a oprávněných zájmů účastníků (§1
o. s. ř.) a aby ochrana práv byla rychlá a účinná (§6 o. s. ř.). Součástí práva na soudní ochranu (§3 o. s. ř.) je právo podat za stanovených podmínek proti rozhodnutí soudu prvního stupně odvolání a požadovat, aby odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně přezkoumal. Aniž by zkoumal věcnou stránku napadeného rozhodnutí, je odvolací soud povinen odvolání odmítnout v případech, které jsou taxativně uvedeny
v ustanovení §218 odst. 1 písm. a) až c) o. s. ř.
Podle ustanovení §218 odst. 1 písm. b) o. s. ř. odvolací soud odmítne odvolání, které bylo podáno někým, kdo k odvolání není oprávněn.
Podle ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. K vadám uvedeným v §237, a pokud je dovolání přípustné, i k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, však dovolací soud přihlédne, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Pro rozhodnutí, kterým odvolací soud odmítl odvolání podle ustanovení §218 odst. 1 písm. b) o. s. ř., je určující závěr o tom, že odvolání podala osoba, která není účastníkem řízení, a která proto není ve smyslu ustanovení §201 o. s. ř. k tomuto procesnímu úkonu oprávněna. Dovolání proti usnesení odvolacího soudu o odmítnutí odvolání podle ustanovení §218 odst. 1 písm. b) o. s. ř. proto může být důvodné jen tehdy, není-li závěr odvolacího soudu o legitimaci k odvolání správný, tedy jestliže ve skutečnosti odvolatel byl k odvolání oprávněn, nebo trpí-li usnesení odvolacího soudu některou z vad uvedených v ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř., popřípadě má-li jiné vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí o věci (o odmítnutí odvolání);
k vadám uvedeným v ustanovení §237 odst. 1 nebo k jiným vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je přitom dovolací soud povinen přihlédnout,
i když nebyly v dovolání uplatněny.
V. F. ve svém dovolání - jak vyplývá z jeho obsahu - nenamítá, že by byl nesprávný závěr odvolacího soudu, podle kterého není osobou oprávněnou podat odvolání proti usnesení soudu prvního stupně, neboť nebyl účastníkem řízení o dědictví po Ing. F. H. Dovolatel nenamítá ani to, že by usnesení odvolacího soudu bylo postiženo vadou uvedenou v ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. nebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí v dané věci (o odmítnutí odvolání).
Vzhledem k tomu, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. výše citované ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř.), nemohl se dovolací soud za této situace zabývat posouzením, zda je správný závěr odvolacího soudu o tom, že V. F. nebyl účastníkem řízení o dědictví po zůstaviteli a zda proto nebyl oprávněn podat proti usnesení soudu prvního stupně odvolání. Dovolatel tím, jak vymezil dovolací důvody, zabránil dovolacímu soudu přezkoumat správnost závěru, na němž je usnesení odvolacího soudu založeno. Důvody, které ve svém dovolání uplatnil, pak k závěru o nesprávnosti usnesení odvolacího soudu nemohou vést. Za tohoto stavu nemohl dovolací soud učinit závěr, že by usnesení odvolacího soudu bylo z hlediska ustanovení §218 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nesprávné.
Protože ani z obsahu spisu nevyplývá, že by usnesení odvolacího soudu bylo postiženo některou z vad uvedených v ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř., nebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání V. F. podle ustanovení §243b odst. 1, části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. prosince 2003
JUDr. Roman Fiala, v. r.
předseda senátu