ECLI:CZ:NS:2003:30.CDO.176.2002.1
sp. zn. 30 Cdo 176/2002
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci žalobce R. R., s.r.o., zast. advokátem, proti žalované A. J., zast. advokátkou, o určení neúčinnosti právního úkonu, vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 10 C 214/2000, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. září 2001, č.j. 42 Co 662/2001-87, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. září 2001, č.j. 42 Co 662/2001-87, se zrušuje a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Bruntále rozsudkem ze dne 3. dubna 2001, č.j. 10 C 214/2000-60, zamítl návrh na určení, že dohoda o částečném vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví ze dne 29.9.1997 s právními účinky vkladu k tomuto dni, na jejímž základě se stala žalovaná výlučnou vlastnicí domu č.p. 216 na zastavěné ploše parcely č. 5 a zastavěné plochy parcely č. 5 v katastrálním území R. s právními účinky vkladu k témuž dni, je vůči žalobci právně neúčinná a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vycházel ze zjištění, že mezi dlužníkem žalobce E. J. a žalovanou došlo k uzavření dohody o částečném vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví ze dne 29.9.1997, kterou došlo ke zkrácení věřitele – žalobce. Ten na základě pravomocného rozhodnutí Krajského obchodního soudu v Ostravě ze dne 17.4.1997, sp.zn. 1 Sm 69/97, podal u Okresního soudu v Bruntále dne 9.12.1997 návrh na nařízení výkonu rozhodnutí, vedeném pod sp. zn. 1 E 1315/97, prodejem nemovitostí pro částku 1,138.530,- Kč s příslušenstvím a náklady řízení 57.932,- Kč; povinný v tomto řízení však namítl, že již není vlastníkem nemovitostí. Ve smyslu §42a odst. obč. zák. ovšem nelze dospět k závěru, že žalovaná mohla dlužníkův úmysl zkrátit věřitele při náležité pečlivosti poznat, když prokázala, že její manžel v řízení o zrušení bezpodílového spoluvlastnictví tvrdil, že sice žalobci dluží kolem 1,000.000,- Kč, ale jde o druhotnou platební neschopnost, neboť mu jeho klienti dluží kolem 2,000.000,- Kč, a kdy krom toho dohodou účastníků přešly do vlastnictví manžela žalované osobní automobily značné hodnoty, jak bylo v řízení prokázáno, takže se právem domnívala, že případné dluhy manžela tím budou zcela pokryty. Souhlas s uzavřením dohody o částečném vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví žalobce zdůvodňoval zájmem na udržení rodiny.
Krajský soud v Ostravě k odvolání žalobce rozsudkem v záhlaví označeným změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že dohoda o částečném vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví ze dne 29.9.1997 s právními účinky vkladu ku dni 29.9.1997, na jejímž základě se stala žalovaná výlučnou vlastnicí domu č.p. 216
na zastavěné ploše p.č. 5 a zastavěné plochy č. 5 v katastrálním území R., je vůči žalobci právně neúčinná, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Shledal, že soud prvního stupně provedl poměrně rozsáhlé dokazování a jeho skutková zjištění lze v podstatě jako správná převzít. Jde především o zjištění učiněná z výpovědi žalované, svědecké výpovědi jejího manžela E. J. a příslušného soudního spisu, o tom, že žalovaná podala u okresního soudu v lednu 1997 návrh
na zrušení bezpodílového spoluvlastnictví, aby v případě, že se její manžel dostane
do finančních potíží v souvislosti s podnikáním, tím rodina nebyla poškozena, že žalovaná v průběhu tohoto řízení byla informována a měla poznatky o tom, že její manžel má v souvislosti s podnikáním dluhy, přičemž sama, ač také podnikala, dluhy neměla, a že její manžel v tomto řízení výslovně potvrdil, že žalobci dluží kolem 1,000.000,- Kč; návrhu na zrušení bezpodílového spoluvlastnictví bylo vyhověno rozsudkem, který nabyl právní moci dne 16.9.1997. Odvolací soud dále převzal skutková zjištění soudu prvního stupně učiněná z týchž výpovědí a z dohody, kterou žalovaná a její manžel bezprostředně po právní moci uvedeného rozsudku uzavřeli dne 29.9.1997 a jíž se žalovaná stala výlučným vlastníkem nemovitostí – domu č.p. 216
na parcele p.č. 5, jakož i této parcely, v katastrálním území R., jakož i veškerého zařízení bytu nacházejícího se v této nemovitosti. Konečně jako správné převzal
i zjištění učiněné ze směnečného platebního rozkazu ve věci sp.zn. 1 Sm 69/97, který nabyl právní moci v dubnu 1997, jímž bylo manželu žalované uloženo zaplatit žalobci částku 1,041.663,- Kč s 6% úrokem od 28.12.1996 do zaplacení a náklady řízení 57.932,- Kč, vše do patnácti dnů od právní moci rozhodnutí, a z usnesení sp.zn.
1 E 1315/99, že k návrhu oprávněného (žalobce) byl proti povinnému manželu žalované nařízený výkon rozhodnutí prodejem předmětných nemovitostí, a proti němuž povinný podal odvolání s odůvodněním, že ke dni podání návrhu nebyl vlastníkem těchto nemovitostí.
Odvolací soud pak dále ze spisu Okresního soudu v Bruntále sp. zn.
1 T 142/2001 zjistil, že manžel žalované dne 2.11.1998 uzavřel kupní smlouvu, jíž prodal L. a O. K. nemovitosti – obytný dům č.p. 2 na parcele č. 45/1 – nabyté kupní smlouvou ze dne 20.5.1996 – v D. za dohodnutou cenu 280.000,- Kč, zaplacenou před podpisem smlouvy, a že dne 2.2.2001 manžel žalované obviněný pro trestný čin poškozování věřitele při výslechu m.j. uvedl, že částka 1,041.663,- Kč je konečnou částkou, kterou už neměl z čeho uhradit, že jeho firma ukončila činnost
pro nesplnění podmínek pro provozování stavební činnosti již někdy v r. 1997, že žalovaná o dluhu věděla, aniž však znala podrobnosti, neboť jí nechtěl svými problémy zatěžovat.
Odvolací soud shledal, že soud prvního stupně dospěl ke správnému závěru, že jsou dány podmínky užití §42a obč. zák., že žalobce je aktivně legitimován k podání tzv. odpůrčí žaloby a že faktickým důsledkem dohody žalované a jejího manžela
o částečném vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví bylo zkrácení věřitele žalobce, který podal návrh na soudní výkon rozhodnutí prodejem předmětných nemovitostí, přičemž povinný poukázal na skutečnost, že vlastníkem těchto nemovitostí není.
Na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaná neprokázala, že úmysl dlužníka svého manžela – zkrátit věřitele nemohla i při náležité pečlivosti poznat. Nade vší pochybnost bylo totiž zjištěno, že již návrh na zrušení bezpodílového spoluvlastnictví podávala proto, aby v případě, že se manžel dostane
do potíží s podnikáním, tím nebyla poškozena rodina a že již v průběhu tohoto řízení věděla, že se její manžel do těchto potíží dostal a že má dluh vůči žalobci ve výši asi 1,000.000,- Kč. Pokud za tohoto stavu uzavřela s manželem dohodu, jíž se stala výlučnou vlastnicí nemovitostí a bytového zařízení, tedy majetku značné hodnoty, mohla úmysl manžela vyloučit možnost výkonu rozhodnutí prodejem těchto nemovitostí poznat. Na tom nemůže ničeho změnit ani shodné prohlášení žalované a jejího manžela, že důvodem zrušení bezpodílového spoluvlastnictví a jeho následné vypořádání byla snaha zachovat manželství, a že svědkyně, vyslechnuté soudem prvního stupně, potvrdily, že byly informovány o snaze manželů J. manželství zachovat, jakož i o tom, co pro jeho zachování jmenovaní učinili. Jako nelogické a rozporuplné se pak jeví tvrzení žalované, že s manželem od jara 1996 do podzimu 1997 nežila, a proto o jeho úmyslu zkrátit věřitele nemohla nic vědět, když naopak byla velmi dobře informována o jeho údajných pohledávkách a vlastnictví osobních automobilů.
Žalovaná v podaném dovolání namítá, že ani při náležité pečlivosti úmysl manžela zkrátit věřitele nemohla poznat, protože v rozhodné době spolu nežili či vůbec nekomunikovali, nezajímali se o sebe. O jeho dluzích věděla jen obecně, ale nemohla vědět o jeho případném úmyslu je nezaplatit. Naproti tomu věděla, že má majetek,
ze kterého se dají dluhy uspokojit (elektronika, osobní automobily). Krom toho měl
i další nemovitosti, které žalobci nabídl, ale ten je odmítl. Měl tedy snahu dluh uspokojit. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání namítá, že dovolatelčino tvrzení o tom, že údajně odmítl odkoupit nemovitosti manžela žalované v obci D. nebylo zatím doloženo. Její argumentace spíše směřuje ke skutkovým okolnostem, nikoli k právnímu hodnocení věci. Jde vesměs o neprokázané tvrzení. Navrhuje, aby dovolání bylo odmítnuto.
Dovolání bylo podáno oprávněnou osobou - účastníkem řízení, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení §241 odst. 1 o. s. ř., stalo se tak ve lhůtě stanovené ustanovením §240 odst. 1 o. s. ř., je charakterizováno obsahovými
i formálními znaky požadovanými ustanovením §241a odst. l o. s. ř. Dovolání vychází z dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a opírá se
o možný případ přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Dovolací soud poté přezkoumal napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě v souladu s ustanovením §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
S ohledem na znění ustanovení §242 o. s. ř. je nutno konstatovat, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu rozsahem dovolacího návrhu. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně je však
v případech, je-li dovolání přípustné, povinen přihlédnout i k vadám uvedeným
v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož
i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání. O takový případ jde i v projednávané věci.
Odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně. Odvolací soud může opakovat dokazování nebo je i doplnit, nejde-li o rozsáhlejší doplnění a lze-li je provést bez průtahů. Dokazování doplní buď sám nebo prostřednictvím soudu prvního stupně, anebo soudu dožádaného (§213 o.s.ř.).
Odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně, když na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl ke skutkovému i právnímu závěru, že v řízení žalovaná neprokázala vynaložení náležité pečlivosti, takže jsou splněny podmínky pro určení neúčinnosti předmětného právního úkonu ve smyslu §42a odst. 2 obč.zák. Odvolací soud však plně nedocenil skutečnost, že ustanovení §213 odst. 1 o.s.ř. o tom, že odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně, neznamená - zejména s přihlédnutím k zásadě přímosti a ústnosti - že by se odvolací soud mohl bez dalšího odchýlit od skutkového zjištění, jež soud prvního stupně čerpal z výpovědí účastníků řízení a z výpovědí svědků především proto, že při hodnocení těchto důkazů spolupůsobí vedle věcného obsahu výpovědí i další skutečnosti, které - ač nejsou bez vlivu na posouzení věrohodnosti výpovědi - nemohou být vyjádřeny v protokolu o jednání (srovnej např. rozhodnutí č. 92/1968 Sb. soudních rozhodnutí a stanovisek). Proto - chtěl-li se odvolací soud odchýlit od skutkového zjištění, které učinil soud prvního stupně na základě v řízení provedených důkazů výpovědí účastníků řízení a svědků - bylo nutno, aby takové důkazy sám opakoval a zjednal si tak rovnocenný podklad pro případné odlišné zhodnocení těchto důkazů (obdobně srovnej rozhodnutí č. 64/1966 Sb. soudních rozhodnutí a stanovisek). Jak však vyplývá z obsahu protokolu o jednání odvolacího soudu ze dne 17. 9. 2001, při němž krom v něm blíže označených listinných důkazů nebyl jiný důkaz proveden., odvolací soud naznačeným způsobem nepostupoval.
Řízení před odvolacím soudem tak trpí vadou ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 věta druhá o.s.ř., která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a k níž dovolací soud přihlédne, i když nebyla v dovolání uplatněna.
Dovoláním žalované napadené rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud České republiky proto podle ustanovení §243b odst. 1, 2, 3 a 6 o.s.ř. zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení. V něm se vypořádá s námitkami žalované vyjádřenými v dovolání, včetně existence majetku, z něhož je možno dluhy manžela uspokojit; touto skutečností se odvolací soud nezabýval, ačkoli soud prvního stupně založil své rozhodnutí o tom, že nejsou splněny podmínky §42a odst. 2 obč. zák.
pro vyhovění žalobě, m.j. také právě na tomto skutkovém zjištění a jeho právním posouzení. Rozsudek odvolacího soudu je proto v této části pro nedostatek důvodů nepřezkoumatelný.
Právní názor dovolacího soudu je pro další řízení závazný (§243d odst. 1, věta prvá, o.s.ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1. věta druhá, o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. prosince 2003
JUDr. Karel Podolka, v. r.
předseda senátu