ECLI:CZ:NS:2003:30.CDO.1997.2002.1
sp. zn. 30 Cdo 1997/2002
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobce K. b., a. s., proti žalovaným 1) M. N., 2/ L. N., zastoupeného advokátkou, 3/ L. N., zastoupené advokátkou, o zaplacení částky 587.041,10 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 21 Cm 590/96, o dovolání druhého žalovaného a třetí žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. května 2002, č. j. 4 Cmo 200/2000-176, takto:
I. Návrh žalobce, aby na místo něj do řízení vstoupil jako žalobce nabyvatel práva, tj. G. C. B., a. s., se zamítá.
II. Dovolání žalovaných 2/ a 3/ směřující proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně a v této části bylo žalobě vyhověno, se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Bývalý Krajský soud obchodní v Ostravě rozsudkem ze dne 9. prosince 1999,
č. j. 21 Cm 590/96-114, ve výroku I. rozhodl, že první žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 587.041,10 Kč s příslušenstvím, vše do tří dnů od právní moci rozsudku. Výrokem II. zamítl žalobu, podle níž měli být žalovaní 2/ a 3/ uznáni povinnými zaplatit žalobci částku 587.041,10 Kč s příslušenstvím s tím, že povinnost uloženou těmto žalovaným lze v rámci výkonu tohoto rozhodnutí uspokojit pouze z výtěžku prodeje zástavy - objektu bydlení č. p. 651 s pozemky vyjmenovanými ve výroku, vše zapsáno na listu vlastnictví č. 4074 pro katastrální území H. L., obec O.,
u Katastrálního úřadu v K. Konečně výrokem III. a IV. pak rozhodl o nákladech řízení mezi jednotlivými skupinami účastníků.
Soud prvního stupně při rozhodování druhým výrokem dospěl k závěru, že pokud bylo v zástavní smlouvě (ve smyslu ustanovení §151b odst. 1 občanského zákoníku - dále jen \"o. z.\") ze dne 25. února 1992 zástavní právo vymezeno tak, že mělo zajišťovat závazek ze smlouvy o úvěru ze dne 30. března 1992 - tedy závazek, který v době uzavření zástavní smlouvy ještě neexistoval, jednalo se o smlouvu neplatnou podle §37 odst. 1 o. z. Neplatnost této smlouvy soud prvního stupně spatřoval v neurčitosti ujednání o tom, jaký závazek je zajišťován zástavní smlouvou, kdy jde o rozpor mezi tím, co žalobce zamýšlel (tj. zajistit zástavní smlouvou závazek z úvěru), a co skutečně (navenek) učinil (kdy zajistil zástavní smlouvou ještě neexistující závazek z úvěru). Zástavní věřitel totiž v zástavní smlouvě neuvedl, že touto zástavní smlouvou zajišťuje závazek budoucí. Neurčitost tohoto projevu vůle nelze pak odstranit ani výkladem podle ustanovení §35 o. z.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 16. května 2002, č. j. 4 Cmo 200/2000-176, v napadeném výroku II. rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaným 2/ a 3/ uložil povinnost zaplatit žalobci částku 587.041,10 Kč s příslušenstvím s tím, že plněním jednoho ze žalovaných zaniká v rozsahu plnění povinnost ostatních žalovaných a dále s tím, že povinnost uloženou těmto žalovaným lze v rámci výkonu tohoto rozhodnutí uspokojit pouze z výtěžku prodeje zástavy - objektu bydlení č. p. 651 s pozemky vyjmenovanými ve výroku, vše zapsáno na listu vlastnictví č. 4074 pro katastrální území H. L., obec O., u Katastrálního úřadu v K. Současně zamítl odvolání, pokud se žalobce domáhal možnosti uspokojit se též z výtěžku prodeje pozemkové parcely č. 845 o výměře 93 m2 - stavební plocha. Rozhodl též o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud po doplněném dokazování dospěl k závěru, že soud prvního stupně, ač v zásadě správně zjistil skutkový stav věci, ve vztahu k žalovaným 2/ a 3/ věc nesprávně právně posoudil. Na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud shledal uzavřenou zástavní smlouvu platnou. Žalobce a žalovaní 2/ a 3/ svobodně a vážně projevili v této smlouvě vůli zajistit pohledávku žalobce, která vznikne z titulu úvěru poskytnutého první žalované podle již připravené úvěrové smlouvy. Tuto vůli smluvní strany projevily dostatečně určitě a srozumitelně. Tato smlouva splňuje jak obecné náležitosti právních úkonů ve smyslu ustanovení §37 o. z. (odvolací soud však v rozsahu textu svého rozhodnutí nedopatřením většinou užíval nesprávně zkratek \"ObchZ\" nebo dokonce \"o. s. ř.\" - např. §151f odst. 1 o. s. ř., místo správného §151f odst. 1 o. z. apod.), tak i náležitosti zvláštní, tedy náležitosti smlouvy o zřízení zástavního práva ve smyslu ustanovení §151b o. z.
V daném případě byla zabezpečená pohledávka určena zcela jednoznačně jako pohledávka zástavního věřitele vyplývající z úvěrové smlouvy mezi zástavním věřitelem a M. N. dne 30. března 1992 pod reg. 10178/00 na částku 781.000,- Kč. Za situace, kdy zástavní smlouva byla uzavřena dne 25. března 1992, není pochyb o tom, že takto určenou pohledávkou byla jednoznačně projevena vůle stran zajistit konkrétní pohledávku ze závazkového vztahu, který vznikne v budoucnu, resp. vzápětí poté. V době registrace zástavní smlouvy již byla v zástavní smlouvě specifikovaná úvěrová smlouva uzavřena (bylo by zcela formální, aby v zástavní smlouvě bylo i výslovné ujednání o tom, že se zajišťuje závazek budoucí). V zástavní smlouvě pak byl zcela konkrétně vymezen předmět zástavního práva. Právem se proto žalobce domáhá uspokojení své pohledávky z označených nemovitostí (to s výjimkou stavební plochy p. č. 845).
V případě námitek žalovaných 2/ a 3/ týkajících se způsobu uspokojení se zástavního věřitele ze zástavy, odvolací soud mimo jiné poukázal na skutečnost, že dané právo může být v řízení před soudem vyjádřeno jen jako nárok na zaplacení zajištěné pohledávky (popřípadě též jejího příslušenství) s tím, že uspokojení této pohledávky se oprávněný zástavní věřitel může domáhat jen z výtěžku prodeje zástavy. Rozhodnutí, které ukládá povinnému zástavnímu dlužníku povinnost vyjadřující tento nárok zástavního věřitele, je způsobilým podkladem pro nařízení výkonu rozhodnutí prodejem zástavy. Tímto způsobem lze vymáhat splnění povinnosti i po zástavním dlužníkovi, jehož věc je zástavou, avšak který není současně zavázaným z pohledávky, k jejímuž zajištění bylo zástavní právo zřízeno. Zde odvolací soud odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. prosince 1997 sp. zn. 2 Cdon 967/97, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 46/1998.
Odvolací soud dále připomněl, že další obrana žalovaných, totiž, že žalovaná 1/ je schopna sama zaplatit dluh a uplatnění zástavního práva je proto předčasné, je
z hlediska §151a o. z. právně zcela bezvýznamná. Především, i kdyby bylo prokázáno, že úvěrová dlužnice má dostatek prostředků k úhradě dluhu, nezbavilo by to zástavního věřitele možnosti uspokojit se ze zástavy.
Jestliže žalovaní 2/ a 3/ měli námitky proti výši požadovaného příslušenství, pak odvolací soud konstatoval, že tito žalovaní zástavní smlouvou výslovně zajistili též příslušenství pohledávky. Výše požadovaných úroků vyplývá z uzavřené úvěrové smlouvy a z obecných úvěrových podmínek.
Rozhodnutí odvolacího soudu nabylo právní moci dne 21. června 2002.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní 2/ a 3/ dne 16. července 2002 včasné dovolání, jímž napadli měnící výroky tohoto rozhodnutí, a to výslovně potud, pokud je tento rozsudek rozdílný v porovnání s rozsudkem soudu prvního stupně (zde je třeba srovnat část II. a zejména pak část VIII. podaného dovolání) a výroky o náhradě nákladů řízení. Přípustnost dovolání opírají o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen \"o. s. ř.\"), jež odpovídá ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2000. Uplatněné dovolací důvody podřadili pod ustanovení §241 odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř., (správně §241 odst. 3
písm. b/, c/ a d/ o. s. ř. v uvedeném znění). Vytýkají tedy, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dále, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování
a konečně, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
K odůvodnění svých tvrzení dovolatelé především uvedli, že rozsudek soudu prvního stupně je věcně správný, přičemž trvají na tom, že zástavní smlouva, uzavřená mezi žalovanými 2/ a 3/ a žalobcem je absolutně neplatná. Důvody této neplatnosti spatřují v tom, že zástavní smlouva mezi žalobcem a žalovanými 2/ a 3/ byla uzavřena dne 25. února 1992 k zajištění závazku ze smlouvy ze dne 30. března 1992 o poskytnutí úvěru žalobcem žalované 1/. Pouhým srovnáním dat uzavření obou těchto smluv je nesporné, že v době uzavření zástavní smlouvy mezi žalobcem a žalovanými 2/ a 3/ neexistoval závazek žalobce vůči žalované 1/ poskytnout jí žalobcem jakýkoliv úvěr. Neplatnost této smlouvy je též spatřována dovolateli v neurčitosti ujednání o tom, jaký závazek je zástavní smlouvou zajišťován, a to z důvodu vnitřního rozporu mezi zamýšleným účelem žalobce a mezi jeho faktickým počínáním. Žalobce zástavní smlouvu neformuloval jako smlouvu, kterou zajišťuje závazek v budoucnu, tj. závazek z následně uzavřené úvěrové smlouvy mezi žalobcem a žalovanou 1/, nýbrž jako závazek žalovaných 2/ a 3/ k již uzavřené úvěrové smlouvě. Projev vůle není možno
v tomto případě odstranit ani výkladem podle ustanovení §35 o. z., ani podle §266 obchodního zákoníku.
Odvolací soud pochybil, pokud výkladem doplnil jednoznačně provedený právní úkon. Je pak např. zcela nepodstatné, že v době registrace zástavní smlouvy byla již uzavřena úvěrová smlouva, neboť tato skutečnost nemůže zhojit neplatnost zástavní smlouvy podle ustanovení §37 odst. 1 o. z. Dovolatelé se neztotožňují s tvrzením odvolacího soudu, že požadavek na výslovné ujednání v zástavní smlouvě o tom, že touto zástavní smlouvou se zajišťuje závazek budoucí, by byl požadavkem navíc. Nadto předmět zástavního práva byl žalobcem v zástavní smlouvě vymezen nepřesně, když žalobce do zástavní smlouvy nemovitosti zahrnul neurčitě - konkrétně pozemkovou parcelu č. 845 o výměře 93 m2.
Odvolací soud se dále vůbec nezabýval tím, zda obligační dlužnice - žalovaná 1/, byla či nebyla schopna svůj závazek z úvěrové smlouvy splnit. Přitom dovolatelé dokazují, že tato žalovaná byla schopna tento závazek splnit. Odvolací soud se vůbec nezabýval důkazy navrženými žalovanými 2/ a 3/. Tím bylo řízení postiženo vadou ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb.).
Dovolatelé proto navrhli, aby dovolací soud (v dotčené části) napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
K podanému dovolání se ostatní účastníci nevyjádřili. Žalobce však podáním ze dne 11. června 2003 ve smyslu §107a o. s. ř. (ve znění po 31. 12. 2000) navrhl, aby namísto něj do řízení vstoupil nabyvatel práva, kterým se stal na základě smlouvy
o postoupení pohledávky ze dne 28. května 2003, G. C. B., a. s., který se vstupem do řízení vyslovil souhlas podáním ze dne 25. června 2003.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb. občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení, provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů,
tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2000.
V posuzovaném případě bylo napadené rozhodnutí odvolacího soudu vydáno po řízení, provedeném podle dosavadních předpisů, když rozsudek soudu prvního stupně byl vydán již v průběhu roku 1999 (část dvanáctá, hlava první, bod 15. zákona č. 30/2000 Sb.). Bylo proto nezbytné, aby i dovolací soud při svém rozhodnutí vycházel v této věci ze znění o. s. ř., účinného do 31. prosince 2000 a v tomto smyslu též posuzoval jednotlivé procesní úkony účastníků daného řízení (pokud tyto úkony např. nepřiléhavě odkazovaly na znění uvedeného procesního předpisu účinné od 1. ledna 2001).
Dovolací soud především musel reagovat na návrh žalobce odkazující na ustanovení §107a o. s. ř., který však byl do uvedeného procesního předpisu vřazen až
s účinností od 1. ledna roku 2001. I pokud by žalobce v tomto případě býval byl měl na mysli návrh ve smyslu ustanovení §92 odst. 2 o. s. ř., pak není možno pominout, že ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. užití tohoto ustanovení pro řízení u dovolacího soudu vylučuje (ostatně znění tohoto procesního předpisu účinné od 1. ledna 2001 vylučuje pro řízení u dovolacího soudu i užití ustanovení §107a o. s. ř.). Dovolacímu soudu proto nezbylo, než zmíněný návrh žalobce zamítnout.
Dovolací soud poté uvážil, že dovolání žalovaných 2/ a 3/ bylo podáno oprávněnými osobami - účastníky řízení, řádně zastoupenými advokátem podle ustanovení §241 odst. 1 o. s. ř., stalo se tak ve lhůtě stanovené ustanovením §240 odst. 1 o. s. ř., je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením §241 odst. 2 o. s. ř. a opírá se o možný případ přípustnosti dovolání podle §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Dovolání pak vychází z dovolacích důvodů podle ustanovení §241 odst. 3 písm. b), c) a d) o. s. ř.
Dovolací soud za tohoto stavu přezkoumal napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci v části dovoláním dotčené v souladu s ustanovením §242 odst. 1 až 3
o. s. ř. a dospěl k závěru, že však výtkám obsaženým v podaném dovolání nelze v jejich podstatě přisvědčit, takže z tohoto pohledu je nutné toto rozhodnutí považovat za správné (§243b odst. 1 o. s. ř.).
Z ustanovení §242 o. s. ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu rozsahem dovolacího návrhu. Dovolací soud je však přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně je povinen přihlédnout i k vadám uvedeným
v ustanovení §237 o. s. ř., a pokud je dovolání přípustné, pak i k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání. Z podaného dovolání nevyplývá, že by obsahovalo výtky ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř., přičemž existence takových vad se nepodává ani
z obsahu spisu. Pokud se týče případných jiných vad, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř., §241 odst. 3 písm.b/
o. s. ř.), pak ani ty se ze spisu nepodávají (což bude později rozvedeno podrobněji).
Jak již bylo uvedeno, dovolatelé uplatňují výslovně dovolací důvody ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm. b), c) a d) o. s. ř.
Vady podle ustanovení §241 odst. 3 písm. b) o. s. ř. jsou způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, jestliže mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Takovou vadou je v první řadě to, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází z neúplně nebo nesprávně zjištěného skutkového stavu věci. O takové vady jde zejména tehdy, jestliže při provádění dokazování nebylo postupováno v souladu s příslušnými ustanoveními o. s. ř., nebylo postupováno v souladu s ustanovením §120 téhož zákona, resp. v rozporu s ustanovením §120 o. s. ř. nebyly vůbec zjišťovány okolnosti rozhodné pro posouzení věci. Tímto dovolacím důvodem je např. i případ, vycházel-li odvolací soud z jiného skutkového základu, než soud prvního stupně, aniž by postupoval podle ustanovení §213 odst. 2 o. s. ř. Jinou vadou řízení by byla též např. skutečnost, pokud by ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud prvního stupně.
O žádný z těchto, resp. obdobných případů se však v posuzované věci nejedná.
Dovolatelé uvedenou výtku proti napadenému rozhodnutí vznášejí zejména
v souvislosti s tvrzením, že soudy obou stupňů se vůbec nezabývaly tím, zda obligační dlužnice - žalovaná 1/, byla či nebyla schopna svůj závazek z úvěrové smlouvy splnit. Žalovaní 2/ a 3/ k tvrzení, že první žalovaná je schopna tento závazek splnit, nabízeli soudu důkazy. Mají proto zato, že pokud tyto důkazy nebyly v řízení provedeny, bylo řízení zatíženo uvedenou vadou.
Skutečností je, že zástavní právo slouží k zajištění pohledávky a jejího příslušenství tím, že v případě jejich řádného a včasného nesplnění je zástavní věřitel oprávněn domáhat se uspokojení z věci zastavené, přičemž zástavní právo se vztahuje na zástavu, její příslušenství a přírůstky a z plodů jen na ty, které nejsou oddělené (§151a odst. 1 o. z. v tehdejším znění). Je zřejmé, že oprávnění zástavního věřitele domáhat se uspokojení ze zastavené věci zákon spojuje s faktem řádného
a včasného nesplnění zajištěné pohledávky. To pak ostatně vyplývá např. též
z ustanovení §151f o. z. v uvedeném znění (resp. z ustanovení §165 o. z. v platném znění) i z ustanovení §299 obchodního zákoníku ve znění účinném do 31. prosince 2000. Příslušné dokazování proto bylo v tomto sporu soudy správně zaměřeno ke zjištění toho, zda byly naplněny právě tyto uvedené zákonné předpoklady. Výtky dovolatelů v tomto smyslu naopak z uvedené zákonné konstrukce důsledně nevycházejí. Dovolací soud za tohoto stavu neseznal, že by napadené rozhodnutí bylo poznamenáno vadou ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm. b) o. s. ř.
Podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o. s. ř. lze vytýkat pochybení ve zjištění skutkového stavu věci, které spočívá v tom, že skutkové zjištění, které bylo podkladem pro rozhodnutí odvolacího soudu, je vadné. Musí tedy jít o skutkové zjištění, na jehož základě odvolací soud věc posoudil po stránce právní, a které nemá oporu v provedeném dokazování (jde tedy o případ, kdy nesprávné skutkové zjištění bylo příčinou nesprávného rozhodnutí). Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá ustanovení §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesu účastníků nevyplynuly nebo ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo jestliže soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, resp. vyšly za řízení najevo, nebo v hodnocení důkazů popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti, zákonnosti, pravdivosti eventuálně věrohodnosti, je logický rozpor, nebo konečně jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem, vyplývajícím z ustanovení
§133 až 135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování
v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného, resp. procesního práva.
Ani z hlediska tohoto uplatněného dovolacího důvodu nebyly dovolacím soudem zjištěny skutečnosti, které by mohly vést k opodstatněnému závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu
v provedeném dokazování. Zde je třeba konstatovat, že skutkové závěry odvolacího soudu jsou zřetelně z napadeného rozhodnutí seznatelné, což platí i o v rámci důkazního řízení shromážděných a tím zjištěných skutečnostech, které byly pro odvolací soud podkladem těchto závěrů - zejména, pokud dospěl k závěru, že danou zástavní smlouvou bylo zřízeno zástavní právo k zajištění závazku, který měl vzniknout
v budoucnu (ostatně dovolatelé přes obsáhlost podaného dovolání v podstatě neuvádějí nic, čím by zpochybnili závěr, že uzavřeli předmětnou zástavní smlouvu k zajištění zmiňované pohledávky žalobce vůči první žalované vzniklé podle smlouvy o úvěru uzavřené teprve poté, co byla uzavřena mezi žalobcem a žalovanými 2/ a 3/ dotčená zástavní smlouva). Odvolací soud současně logicky vyložil svůj postup, na základě něhož k příslušným skutkovým závěrům podle provedených důkazů dospěl. Uplatnění dovolacího důvodu ve smyslu §241 odst. 3 písm. c) o. s. ř. proto není v souzené věci opodstatněné.
V případě dovolacího důvodu podle ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. je pak dovolatel oprávněn tvrdit, že dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. K naplnění tohoto dovolacího důvodu dochází tehdy, pokud se soud dopustil omylu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav.
O takový případ se jedná, jestliže soud buď použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo soud sice aplikoval správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyložil. Ani v tomto případě však odvolací soud nepostupoval nesprávně, když náležitě vyložil na věc dopadající příslušná ustanovení §151a násl. o. z. (zejména §151a,
§151b odst. 3, §151f o. z.). Jisté je, že odvolací soud správně vyšel především
ze skutečnosti, že příslušná právní úprava umožňuje zřízení zástavního práva
i k zajištění závazku, který vznikne teprve v budoucnu (§151b odst. 5 o. z., §299
odst. 1 obchodního zákoníku, v tehdejším znění). Ani v tomto smyslu proto nebyl naplněn dovolateli uplatněný dovolací důvod (§241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř.).
Jestliže tedy z hlediska výtek dovolatelů obsažených v jejich dovolání, nelze dovodit, že by soud druhého stupně věc neposoudil správně, proto za situace, kdy je dovolací soud vázán obsahem podaného dovolání, bylo třeba, aby z tohoto důvodu klasifikoval napadený rozsudek odvolacího soudu jako správný (§243b odst. 1 o. s. ř.). Proto podané dovolání zamítl.
Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení je odůvodněno skutečností, že dovolatelé neměli se svým dovoláním úspěch, zatímco ostatním účastníkům zde žádné náklady nevznikly (§243b odst. 4 o. s. ř. ve spojení s §224 odst. 1, §142 a §151 odst. 1 téhož zákona).
Dovolací soud ve věci rozhodoval, aniž ve věci nařídil jednání (§243a odst. 1
o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. prosince 2003
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu