ECLI:CZ:NS:2003:30.CDO.205.2003.1
sp. zn. 30 Cdo 205/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce M. K., proti žalovanému Ministerstvu vnitra České republiky, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou č. 3, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 C 154/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. listopadu 2000, č. j. 1 Co 250/2000-70, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 14. listopadu 2000, č. j. 1 Co 250/2000-70, potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. dubna 2000, č. j. 37 C 154/99-33, kterým byla jednak zamítnuta žaloba, podle níž měl být žalovaný uznán povinným zaplatit žalobci náhradu nemajetkové újmy ve výši 50.000,- Kč, kterou mu žalovaný měl způsobit tvrzeným nešetrným postupem při vyšetřování trestného činu, který nespáchal, a jednak žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení. Soud druhého stupně dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Rozsudek soudu druhého stupně nabyl právní moci dne 9. ledna 2001.
Proti uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Praze podal žalobce dne 19. ledna 2001 dovolání, doplněné pozdějším podáním jeho zástupkyně ze dne 28. června 2002. Dovolatel má zato, že v řízení byl vyvozen nesprávný závěr, pokud byl žalovaný posouzen jako hmotně neodpovědný subjekt. Dovolatel zde připomíná, že stát sice odpovídá za škodu způsobenou policií nebo policistou v souvislosti s plněním jejich úkolů, avšak takovou škodou není nemajetková újma vzniklá zásahem do práv na ochranu osobnosti. V tomto případě je proto ve sporu pasivně legitimováno Ministerstvo vnitra České republiky.
Dovolatel navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání žalobce vyjádřil v podání, založeném na čl. 110 spisu, v němž se s napadeným rozhodnutím ztotožnil. Navrhl současně, aby podané dovolání bylo zamítnuto.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. přede dnem 1. ledna 2001) nebo vydaným po řízení, provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právní předpisů, tj. podle občanského soudního řádu (dále jen \"o. s. ř.\") ve znění účinném do 31. 12. 2000.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 a 2 o. s. ř.) a splňuje formální i obsahové znaky uvedené v §241 odst. 2 o. s. ř. Poté se dovolací soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Podle §236 odst. l o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Jde-li, jak je tomu v tomto případě, o rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, je nutno posuzovat přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení §237, §238 odst. 1 písm. b) a §239 odst. l a 2 o. s. ř.
Vady vyjmenované v §237 odst. l o. s. ř., jejichž existence zakládá přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami uvedenými v §237 odst. 2 o. s. ř.), v dovolání namítány nebyly a z obsahu spisu se nepodávají. Odvolacím soudem potvrzenému rozsudku soudu prvního stupně nepředcházel případný jiný (a následně zrušený) rozsudek téhož soudu (§238 odst. 1 písm. b/ o. s. ř). Soud druhého stupně též ve výroku svého rozsudku nevyslovil, že je proti tomuto jeho rozhodnutí dovolání přípustné (§239 odst. 1 o. s. ř.). Žalobce pak ani sám ve smyslu ustanovení §239 o. s. ř. neučinil do doby rozhodnutí odvolacího soudu případný návrh, aby ve věci bylo dovolání připuštěno. Již z tohoto důvodu proto schází naplnění jednoho z předpokladů možnosti, aby přípustnost dovolání v této věci byla založena případně podle ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř.
Z uvedeného je zřejmé, že v posuzované věci není naplněn žádný ze zákonných předpokladů možné přípustnosti dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu.
Při uvážení vyloženého je proto nutno konstatovat, že jestliže v posuzovaném případě nebyly naplněny předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř., §238 odst. 1 o. s. ř. ani podle ustanovení §239 odst. 1 a 2 téhož zákona, dovolací soud z těchto důvodů podané dovolání žalobce odmítl jako nepřípustné podle §243b odst. 4 věta prvá o. s. ř. ve spojení s §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř., aniž se tak mohl zabývat věcnou správností napadeného rozhodnutí. Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§243a odst. l věta první o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 4 věta první o. s. ř. ve spojení s §224 odst. 1, §142 odst. 1 věta první a §151 odst. l věta první o. s. ř., když žalobce neměl se svým dovoláním úspěch, avšak žalovanému v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. února 2003
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu