ECLI:CZ:NS:2003:30.CDO.2114.2002.1
sp. zn. 30 Cdo 2114/2002
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobce J. V., zastoupeného advokátem, proti žalované A. V., zastoupené advokátem, o zaplacení částky 150.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 38 C 170/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. června 2002, č. j. 51 Co 164/2002-58, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. června 2002, č. j. 51 Co 164/2002-58, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 9. ledna 2002, č. j. 38 C 170/2001-46, uložil žalované zaplatit žalobci částku 150.000,- Kč s příslušenstvím a nahradit žalobci náklady daného řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že se žalovaná písemnou smlouvou ze dne 24. března 1998 zavázala zaplatit žalobci dne 25. března téhož roku částku 150.000,- Kč. Tvrzení žalované, že tuto částku žalobci uhradila, vzal soud za neprokázané. Uvedenou smlouvu posoudil ve smyslu ustanovení §51 občanského zákoníku (dále jen \"o. z.\") jako platně uzavřenou inominátní smlouvu
s poukazem na smluvní volnost v občanskoprávních vztazích, když neshledal její případnou absolutní neplatnost. Eventuální relativní neplatnost smlouvy nebyla nikým namítána, přičemž soud neshledal jako opodstatněnou ani námitku promlčení nároku.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. června 2002, č. j. 51 Co 164/2002-58, s odkazem na ustanovení §220 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen \"o. s. ř.\") rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že danou žalobu
v plném rozsahu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud své rozhodnutí odůvodnil především konstatováním, že nepovažuje za správný závěr soudu prvního stupně, že z hlediska ustanovení §34 násl. o. z. jde o platně uzavřenou smlouvu. Při respektování principu smluvní volnosti (§491 o. z.) jsou inominátní smlouvy uzavřené podle §51 o. z. platné (při splnění dalších předpokladů) pouze tehdy, jestliže svým obsahem a účelem neodporují zákonu. Proto
i smluvní volnost vyjádřená v určitém právním úkonu podléhá posouzení podle ustanovení §39 o. z.
Smlouvu uzavřenou dne 24. března 1998 účastníky pak bylo třeba vyložit podle ustanovení §35 odst. 2 o. z., kdy při tomto výkladu je třeba na vůli toho, kdo úkon učinil, usuzovat také s přihlédnutím k následnému chování smluvních stran. V tomto případě odvolací soud předmětnou smlouvu posoudil jako (ve své podstatě) dohodu
o vypořádání dědictví. Z obsahu této smlouvy lze (totiž) usuzovat na vůli stran uzavřít dohodu o rozdělení majetku, resp. majetkových práv, které by byly po smrti rodičů předmětem dědictví a vypořádání účastníků jakožto budoucích dědiců, pokud jde
o rovnost jejich podílů. Taková dohoda je jako dvoustranný právní úkon absolutně neplatná podle ustanovení §39 o. z., neboť svým účelem odporuje ustanovení §460
a násl. o. z. Obchází totiž platnou úpravu institutu dědění, když ještě za života rodičů míní dosáhnout rozdělení majetku, který by jinak připadl do dědictví. Danou smlouvu proto není možno považovat ani za smlouvu inominátní ve smyslu ustanovení §51 o. z.
Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 8. srpna 2002 (když žalobci bylo toto rozhodnutí doručeno téhož dne).
Proti tomuto rozsudku Městského soudu v Praze podal žalobce dne 26. srpna 2002 včasné dovolání. Dovolatel vyslovuje přesvědčení, že právní posouzení věci odvolacím soudem je nesprávné. Fakticky tak uplatňuje dovolací důvod ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolatel má zato, že odvolací soud nepřípustně zasáhl do smluvní volnosti stran, když podle §51 o. z. mohou účastníci uzavřít i smlouvu, která není zvláště tímto zákonem upravena. Je nepřípustně zužujícím výkladem, pokud odvolací soud ze slova dědictví použitého ve smlouvě usuzuje na smluvní typ dědické dohody a vylučuje formu smlouvy inominátní. Smlouva přitom nepochybně vyjadřuje vůli jejích účastníků činit to, co je ve smlouvě ujednáno. Žalovaná se takto zavázala zaplatit žalobci částku 150.000,- Kč. Důvodem tohoto závazku k plnění (§495 o. z.) je pak skutečnost, že majetková hodnota, kterou žalovaná obdržela od rodičů, je výrazně vyšší, než ta, kterou získal žalobce. Odvolací soud též pominul ustanovení §41a o. z.
Dovolatel uzavírá konstatování, že s ohledem na skutečnost, že žalovaná nesplnila svůj platně sjednaný závazek, navrhuje, aby napadený rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc byla vrácena uvedenému soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
Dovolací soud uvážil, že dovolání žalobce bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení §241 odst. 1 o. s. ř., stalo se tak ve lhůtě stanovené ustanovením §240 odst. 1 o. s. ř., je charakterizováno obsahovými
i formálními znaky požadovanými ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř. Dovolání vychází - jak již bylo uvedeno - z možného dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Opírá se o případ přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. a)
o. s. ř.
Dovolací soud poté přezkoumal napadený rozsudek Městského soudu v Praze
v souladu s ustanovením §242 odst. 1 až 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu není možné z pohledu výtek obsažených
v dovolání považovat za správné (§243b odst. 2 o. s. ř.).
Z ustanovení §242 o. s. ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu rozsahem dovolacího návrhu. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně je však v případech, je-li dovolání přípustné, povinen přihlédnout
i k vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229
odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání. Tyto vady však
z obsahu spisu seznány nebyly.
Podané dovolání je však v daném případě způsobilé zpochybnit správnost napadeného rozsudku odvolacího soudu, a to právě z hlediska dovolacího důvodu výslovně v dovolání uplatněného.
Jak již bylo uvedeno, dovolatel uplatňuje dovolací důvod ve smyslu ustanovení
§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., reagující na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. je poznamenáno nesprávným právním posouzením. Jde tedy o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ jde tehdy, pokud soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo jestliže sice aplikoval správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyložil. Přitom nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Aby podané dovolání mohlo mít úspěch, musilo být ověřeno naplnění předpokladů zmíněného dovolacího důvodu. Jde tak především o zjištění omylu soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. Jak již bylo naznačeno, podstatou učiněných skutkový zjištění, z nichž odvolací soud vycházel, byla skutečnost, že se žalovaná písemnou smlouvou ze dne 24. března 1998 zavázala zaplatit žalobci dne
25. března téhož roku částku 150.000,- Kč, přičemž důvodem bylo proporcionální vypořádání majetkových hodnot, které účastníci obdrželi od rodičů. S ohledem na obsah a formulace předmětné písemné smlouvy soud druhého stupně dospěl k závěru, že její charakter ve své podstatě odpovídá dědické dohodě účastníků. To však za situace, kdy jejich rodiče dosud žijí. Proto také posoudil tuto dohodu jako absolutně neplatnou podle ustanovení §39 o. z., neboť svým účelem odporuje ustanovení §460 násl. o. z.
Je třeba připomenout, že skutková zjištění odvolacího soudu nebyla dovoláním napadena, přičemž pro úplnost lze současně konstatovat, že zcela zřetelně odpovídají výsledkům provedeného dokazování.
Neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům (§39 o. z.).
Samotné dovolání ve své podstatě není zaměřeno vůči právním úvahám odvolacího soudu, pokud se týkají výkladu ustanovení §39 o. z., přičemž dovolací soud se v tomto smyslu se závěry odvolacího soudu ztotožňuje, pokud jde o zásadu, že
i smlouvy inominátní podle ustanovení §51 o. z. musí vyhovět předpokladům obsaženým v ustanovení §39 o. z. V dalším však již jeho právní úvahy nemůže akceptovat.
Podstatou rozhodnutí odvolacího soudu pak bylo zjištění a výklad obsahu smlouvy účastníků ze dne 24. března 1998, jejím účelem bylo proporcionálně vypořádat mezi účastníky výši majetkových hodnot, které každý z nich bezplatně obdržel od rodičů, a to ještě za jejich života.
Jistě je skutečností, že uvedené darování by bylo v budoucnu důvodné posoudit ve smyslu ustanovení §484 o. z., pokud by v příslušném dědickém řízení bylo (v rámci dědické dohody ve smyslu ustanovení §482 o. z. nebo v rozhodnutí soudu podle ustanovení §483 téhož zákona) zápočtem přihlédnuto k tomu, co dědic od zůstavitele za jeho života bezplatně od něho obdržel. Přes tuto skutečnost však nelze mít zato, že by zmíněná úprava bránila tomu, aby se osoby, které by později, v případě úmrtí dárce, podléhaly (jako potom již dědicové) režimu zmíněného ustanovení §484 o. z., nemohly se ještě za života dárců v souvislosti s takovýmto darováním majetkově vypořádat
a uzavřít o tom konkrétní inominátní smlouvu ve smyslu ustanovení §51 o. z. Alternativa takového vypořádání zejména v rámci nejužších rodinných vztahů může pro futuro především sloužit k eliminaci eventuálních pozdějších sporů dědiců v otázce započtení těchto darů. Obecně pak není důvodu posuzovat takovouto případnou inominátní smlouvu - tak, jako to učinil odvolací soud - jako dohodu o vypořádání dědictví. Nadto odvolací soud v podstatě nevysvětlil, v čem by měl rozpor takovéto smlouvy se zákonem (konkrétně s ustanovením §460 násl. o. z.) spočívat, když vypořádání účastníků smlouvy se týkalo hodnot získaných bezplatně za života dárců. Ty by tedy nepodléhaly režimu dědění, ale maximálně by je bylo možno započíst podle
§484 o. z., ovšem se současným přihlédnutím k tomu, jak dalece byla již proporcionalita takového darování modifikována předešlou inominátní smlouvou budoucích dědiců.
Z vyloženého je tedy třeba dovodit, že provést takovéto vypořádání mezi budoucími (potencionálními) dědici není ve své podstatě v rozporu se zákonem, resp. bez dalšího zákon neobchází.
Za situace, kdy je dovolací soud vázán - jak již bylo vyloženo - obsahem podaného dovolání, je zřejmé, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu nelze z uvedených důvodů pokládat za správné (§243b odst. 2 o. s. ř.). Nejvyšší soud České republiky proto toto rozhodnutí, včetně souvisejícího výroku o nákladech řízení zrušil a vrátil věc uvedenému soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2 a 3 o. s. ř.).
K projednání věci nebylo nařízeno jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.).
Odvolací soud (soud prvního stupně) je vázán právním názorem dovolacího soudu (§243d odst. 1 věta první o. s. ř. ve spojení s §226 odst. 1 téhož zákona).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.)
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. listopadu 2003
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu