ECLI:CZ:NS:2003:30.CDO.32.2003.1
sp. zn. 30 Cdo 32/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobkyně M. P. – F., zastoupené advokátkou, proti žalované J. T., zastoupené advokátkou, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 31 C 10/97, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. července 2002, č. j. 1 Co 68/2002-116, takto:
I. Dovolání žalované se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. června 1997, č. j. 31 C 10/97-21, uložil žalované povinnost omluvit se veřejně žalobkyni na třídní schůzce, na kterou budou pozváni rodiče žáků, členové pedagogického sboru, kteří byli účastni třídní schůzky dne 23. ledna 1995 a dále žalobkyně a její právní zástupkyně, přičemž text veřejné omluvy zní: \"Dne 23. ledna 1995 jsem na třídní schůzce prvního ročníku Soukromé taneční konzervatoře uvedla nesprávné údaje, které se týkaly především způsobu vedení hodin výuky klasického tance paní M. P. – F. a zdravotních následků, které její výuka měla zanechat na žácích prvního ročníku. Zejména se jednalo o tyto argumenty - špatné držení těla a s tím spojené zdravotní problémy a vzhledem k neodbornému vedení jsou děti pozadu s výukou
a mají zdravotní problémy. Mé vystoupení se nezakládá na pravdě.\". Jinak byla žaloba ohledně dalšího textu žalobou požadované omluvy zamítnuta. Šlo o formulace - \"... a bylo vedeno s úmyslem ovlivnit postoje rodičů žáků prvního ročníku vůči paní
M. P. - F. Znovu zdůrazňuji před všemi přítomnými, že údaje prezentované na třídní schůzce a týkající se osoby paní M. P. – F. jsou nepravdivé a zároveň se touto cestou omlouvám paní M. P. – F. a žádám ji, aby mou omluvu v této formě přijala.\". Žalované bylo dále uloženo zdržet se v této věci jakéhokoliv komentáře s tím, že je povinna vyvěsit písemné znění omluvy veřejně na dobu čtrnáct dní v sídle Soukromé taneční konzervatoře. Dále soud prvního stupně rozhodl o náhradě nákladů tohoto řízení. Své rozhodnutí odůvodnil především tím, že při zjištění skutkového stavu vycházel
z provedených důkazů - výslechu účastníků a svědků a při rozdílných tvrzeních účastníků hodnotil, zda se žalobkyni podařilo prokázat, že o ní byly žalovanou uvedeny skutečnosti tvrzené v žalobě. To má soud za prokázané výpověďmi svědků Dr. Č.
a Mgr. Č. Soud konečně dospěl k závěru, že prohlášení žalované je neoprávněným zásahem do práva na ochranu osobnosti žalobkyně, protože o ní bylo tvrzeno, že v podstatě není schopna pedagogické práce. Tím byla značně zpochybněna odbornost žalobkyně v oblasti, v níž žalobkyně pedagogicky působí. V řízení nebylo tvrzeno a ani prokázáno, že by tvrzení žalované bylo pravdivé. Toto rozhodnutí však bylo k odvolání žalované Vrchním soudem v Praze - poté, co byla připuštěna změna žaloby - změněno rozsudkem uvedeného soudu ze dne 16. července 1998 tak, že byla zamítnuta žaloba, aby žalované bylo uloženo svolat do sídla Soukromé taneční konzervatoře třídní schůzku rodičů žáků prvního ročníku této školy a členů pedagogického sboru, kteří byli účastni na třídní schůzce konané dne 23. ledna 1995, aby na třídní schůzku žalovaná pozvala žalobkyni a její právní zástupkyni a zde se žalobkyni omluvila takto: \"Vážená paní M. P. - F., vážení přítomní, na třídní schůzce konané dne 23. ledna 1995 jsem uvedla, že paní M. P. – F. svým nesprávným a neodborným vedením výuky klasického tance způsobila žákům špatné držení těla a s tím spojené zdravotní potíže. Toto mé tvrzení je nepodložené a nepravdivé a jsem si vědoma, že poškozuje občanskou a pracovní pověst M. P. - F. Proto žádám, aby M. P. – F. přijala za tato tvrzení mou omluvu. J. T.\". Dále byla zamítnuta žaloba, aby písemné vyhotovení této omluvy bylo vyvěšeno na dobu jednoho měsíce na veřejně přístupné desce v sídle Soukromé taneční konzervatoře, a aby žalované bylo uloženo zaslat tuto omluvu doporučeným dopisem žalobkyni a zdržet se nepravdivých tvrzení týkajících se výuky žalobkyně v prvním ročníku Soukromé taneční konzervatoře. Odvolací soud též rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
V odůvodnění tohoto rozsudku odvolací soud především zdůraznil, že předmětem řízení v této věci je zejména ochrana profesní cti a důstojnosti žalobkyně
v souvislosti s výroky žalované, pronesenými za popsaných okolností a specifikovanými v žalobě. Soud druhého stupně vycházel z toho, že jde o posouzení, zda žalovaná tím, že tyto výroky na uvedeném místě pronesla, neoprávněně zasáhla do práv žalobkyně na ochranu osobnosti chráněných ustanovením §11 násl. občanského zákoníku (dále jen \"o. z.\"), a zda tyto výroky byly objektivně způsobilé se zřetelem k tomu, před jakými osobami a za jakým účelem byly proneseny, ohrozit či porušit tato práva žalobkyně. Zde však podle názoru soudu nebyl splněn ani jeden z těchto předpokladů.
Odvolací soud připomněl, že žalovaná měla tyto výroky pronést na třídní schůzce při hodnocení výsledků dosažených jednotlivými žáky ročníku. Pokud přitom poukázala i na nedostatky, jichž se při výuce měla dopustit škola, resp. konkrétně vyučující pedagožka, měl soud zato, že šlo o oprávnění vyplývající z funkce ředitelky školy odpovědné za úroveň výuky. Žalobkyně přitom měla možnost při předchozí třídní schůzce prospěch žáků a jejich perspektivu ze svého hlediska osvětlit, což odmítla. Musela proto počítat s tím, že toto hodnocení za ni bude muset provést jiná oprávněná osoba. Kritická slova na adresu žalobkyně, která žalovaná (při třídní schůzce jako ředitelka školy) pronesla, proto nemohou být posuzována jako neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobkyně, když nadto šlo o subjektivní kritický úsudek. Z tohoto důvodu proto odvolací soud nepokládal za potřebné zabývat se otázkou, zda skutkový závěr soudu prvního stupně, že při předmětné třídní schůzce žalovaná dotčené výroky vyslovila tak, jak tvrdí žalobkyně, což žalovaná popírá, je či není správný.
Odvolací soud též vycházel ze skutečnosti, že žalovaná výroky pronesla na třídní schůzce jedné třídy dané školy a byly adresovány pouze rodičům žáků této třídy. Žalobkyně tak mohla být ohrožena jen ve vztahu k těmto rodičům, kterým ovšem bylo známo, že její pracovní poměr na škole končí a žalobkyně svůj vztah k rodičům dosavadních žáků vyjádřila tím, že je odmítla informovat o výsledcích, jakých její děti pod jejím vedením dosáhly. Odvolací soud uzavřel, že napadenými výroky žalované nedošlo k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv žalobkyně, který by byl objektivně způsobilý porušit, popř. ohrozit tato její práva. Nepovažoval tedy uplatněný požadavek na ochranu proti předmětnému zásahu za opodstatněný.
K dovolání žalobkyně však bylo uvedené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze zrušeno rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. prosince 1999, č. j. 30 Cdo 531/99-58, a vráceno odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dovolací soud mimo jiné připomněl, že v dalším řízení si bližší pozornosti v souzené věci zasluhuje především soudem druhého stupně jen obecně nastíněný závěr, že v případě žalobou dotčeného údajného výroku žalované se jednalo (\"pouze\") o subjektivní kritický úsudek, aniž by v této souvislosti soud provedl jeho bližší rozbor se snahou rozlišit od sebe případné pasáže kritické od částí, jež by případně bylo možno posuzovat jako tvrzení. Bylo nutno důkazně ověřit, zda se žalovaná při třídní schůzce dne 23. ledna 1995 skutečně vyjádřila tak, jak se tvrdí v rámci žalobkyní změněného žalobního petitu. Teprve poté bylo možno zabývat se tím, zda žalobkyní tvrzené jednotlivé zásahy proti její osobnosti - konkrétně proti její profesní cti - naplnily skutečně také předpoklady odpovědnosti žalované podle ustanovení §11 násl. o. z. Nebylo tak zatím možno konstatovat, že v daném případě šlo pouze o kritický subjektivní úsudek žalované, neboť i v jeho případě by bylo nezbytné zabývat se otázkou např. jeho věcnosti
(tj. především, zda vycházel z pravdě odpovídajících skutečností jako podkladů podané kritiky), konkrétnosti i přiměřenosti (zde by bylo možno jen obtížně akceptovat faktický závěr, že by žalovaná byla jen z titulu své funkce ředitelky školy oprávněna ve vztahu k rodičům na třídní schůzce pronášet bez dalšího a bez jakýchkoliv mezí kritické soudy na adresu podřízených pedagogů, aniž by se současně vzaly v úvahu meze vytyčené nutností informovat rodiče žáků o tom, jak tito ve škole prospívají.
Poté, co Vrchní soud v Praze s odkazem na to, že soud prvního stupně náležitě nezjistil skutkový stav věci, zrušil původní rozsudek tohoto soudu, Městský soud
v Praze rozsudkem ze dne 26. září 2001, č. j. 31 C 10/97-101, žalobu v této věci
v plném rozsahu zamítl. Soud prvního stupně vzal v této souvislosti za prokázané, že na zmíněné třídní schůzce vystoupila žalovaná jako ředitelka školy s přednesem
o zlozvycích a návycích dětí a hovořila o žalobkyni a o způsobu její výuky jako profesorky klasického tance.
Soud prvního stupně konstatoval, že základním předpokladem vzniku odpovědnosti je neoprávněný zásah (do osobnostní sféry poškozené) a je na žalobkyni jeho existenci bezpečně a jednoznačně prokázat. V daném případě žalovaná popřela, že by sporný výrok uvedla, a že (by) o zdravotních problémech dětí hovořila v souvislosti s výukou, kterou zajišťovala žalobkyně. Ze slyšených svědků pouze svědkyně Č. a svědek Č. vzpomněli, že takto žalovaná hovořila. Svědkyně U. potvrdila, že na schůzce mělo být řečeno přibližně to, že neodborným a nesprávným vedením žalobkyně dochází k poškozování zdraví dětí. Další v řízení slyšení svědkové si na schůzku (průběh schůzky) nevzpomněli. Svědkyně Ch. naopak tvrdila, že si nepamatuje, že by na schůzce zaznělo negativní hodnocení žalobkyně. Svědkyně měla dojem, že žalobkyně nemá zkušenosti s prací s malými dětmi.
Za tohoto stavu soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno a jednoznačně neprokázala, že k neoprávněnému zásahu skutečně došlo.
Proti tomuto rozsudku Městského soudu v Praze se odvolala žalobkyně. Vrchní soud v Praze pak rozsudkem ze dne 30. července 2002, č. j. 1 Co 68/2002-116, výrokem označeným I. zastavil řízení o odvolání týkající se omluvy, kterou by žalovaná měla přednést na jí svolané třídní schůzce v sídle Soukromé taneční konzervatoře, výrokem označeným II. v dalším rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalované uložil povinnost zaslat do třiceti dnů od právní moci rozsudku doporučeným dopisem žalobkyni na adresu P., omluvu tohoto znění:
\"Vážená paní M. P. – F., na třídní schůzce konané dne 23. ledna 1995 jsem uvedla, že jste svým nesprávným a neodborným vedením výuky klasického tance způsobila žákům špatné držení těla a s tím spojené zdravotní potíže. Toto mé tvrzení je nepodložené a nepravdivé. Proto žádám, abyste přijala za toto tvrzení mou omluvu. J. T.\". Ve zbývající části pak byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen.
Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 11. listopadu 2002, přičemž zástupkyni žalované byl doručen dne 9. září 2002.
Proti tomuto rozsudku Vrchního soudu v Praze podala žalovaná dne 6. listopadu 2002 včasné dovolání, jímž je dotčena jeho část, kterou byl rozsudek soudu prvního stupně změněn. Dovolatelka je přesvědčena, že napadené rozhodnutí v tomto smyslu vycházelo z nesprávného právního názoru, což bylo důsledkem nesprávného posouzení věci, resp. vyhodnocení důkazů, které byly v řízení provedeny. Fakticky tak uplatňuje dovolací důvody ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř. Dovolatelka má zato, že odvolací soud pochybil, když dospěl ke skutkovému závěru, že se žalovaná (na třídní schůzce) vyjádřila tak, jak je uvedeno ve výroku napadeného rozhodnutí. Svědci L. Č. a J. Č. v odvolacím řízení s ohledem na časový posun odkazovali na své výpovědi z předchozího řízení, kdy však tato svědkyně uvedla výroky žalované, z nichž však není možno dovodit existenci zdravotních následků u dětí v důsledku jejich pedagogického vedení žalobkyní. Svědek Dr. Č. uvedl, že si na přesnou citaci nepamatuje. Jediná svědkyně Š. U.
v řízení u Vrchního soudu v Praze potvrdila přesnou formulaci výroků žalované ve shodě s textem žalobního petitu.
Dovolatelka konstatuje, že jakékoliv výroky, které byly z její strany na zmíněné třídní schůzce proneseny, představovaly pouze hodnocení úrovně vyspělosti, znalostí
a dovedností dětí a nikoliv (hodnocení) žalobkyně. Žalovaná na schůzce v žádném případě neuvedla, že děti z důvodů pedagogického vedení žalobkyně mají zdravotní následky.
Pokud by byl odvolací soud náležitě vyhodnotil provedené důkazy, nemohl by vydat napadený rozsudek, který ukládá žalované text omluvy, byť jen formou doporučeného dopisu. Navrhla proto, aby toto rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno, a aby věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Vyjádření k uvedenému dovolání podáno nebylo.
Dovolací soud uvážil, že dovolání žalované bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení §241 odst. 1 o. s. ř., stalo se tak ve lhůtě stanovené ustanovením §240 odst. 1 o. s. ř., je charakterizováno obsahovými
i formálními znaky požadovanými ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř. Dovolání vychází z dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř. Opírá se o případ přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Dovolací soud poté přezkoumal napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze
v části dovoláním dotčené v souladu s ustanovením §242 odst. 1 až 3 o. s. ř. a dospěl
k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu je třeba z hlediska výtek obsažených v dovolání žalované považovat za správné (§243b odst. 2 o. s. ř.).
Z ustanovení §242 o. s. ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu rozsahem dovolacího návrhu. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně je však v případech, je-li dovolání přípustné, povinen přihlédnout
i k vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229
odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání. Tyto vady však
z obsahu spisu seznány nebyly.
Avšak ani samotný obsah podaného dovolání ve své podstatě neuvádí takové případné skutečnosti, které by správnost napadeného rozsudku v dovoláním dotčené části zpochybňovaly.
Jak již bylo uvedeno, dovolatelka uplatňuje dovolací důvod ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř.
První z označených dovolacích důvodů reaguje na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. je poznamenáno nesprávným právním posouzením. Jde tedy o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ jde tehdy, pokud soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo jestliže sice aplikoval správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyložil. Přitom nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Aby podané dovolání mohlo mít úspěch, musí být ověřeno naplnění předpokladů zmíněného dovolacího důvodu. Jde tak především o zjištění omylu soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. Jak již bylo naznačeno, soudy obou stupňů podanou žalobu posuzovaly s přihlédnutím k ustanovení §13 odst. 1 o. z., podle něhož má fyzická osoba právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněného zásahu do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů, a aby bylo dáno přiměřené zadostiučinění. Dovolání žalované však neuvádí nic, co by zpochybňovalo vlastní výklad ustanovení §11 násl. o. z. (zejména pak §13 odst. 1
o. z.) vztahující se k institutu ochrany osobnosti, přičemž ze spisu není zřejmé, že by se odvolací soud dostal do případných interpretačních obtíží, případně že by se odchýlil od ustálené judikatury vztahující se k této právní problematice.
Výtky dovolatelky směřují ve své podstatě k tvrzenému naplnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř.
Podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. lze vytýkat pochybení ve zjištění skutkového stavu věci, které spočívá v tom, že skutkové zjištění, které bylo podkladem pro rozhodnutí odvolacího soudu, je vadné. Musí tedy jít o skutkové zjištění, na jehož základě odvolací soud věc posoudil po stránce právní, a které nemá oporu v provedeném dokazování (jde tedy o případ, kdy nesprávné skutkové zjištění bylo příčinou nesprávného rozhodnutí). Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá ustanovení §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesu účastníků nevyplynuly nebo ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo jestliže soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, resp. vyšly za řízení najevo, nebo v hodnocení důkazů popřípadě poznatků, které vyplynuly
z přednesů účastníků, nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti, zákonnosti, pravdivosti eventuálně věrohodnosti, je logický rozpor, nebo konečně jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím
z ustanovení §133 až 135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného, resp. procesního práva.
S přihlédnutím k vyloženému je třeba konstatovat, že skutkové závěry odvolacího soudu jsou zřetelně z napadeného rozhodnutí seznatelné, což platí
i o v průběhu důkazního řízení shromážděných, resp. zjištěných skutečnostech, které byly pro odvolací soud podkladem těchto závěrů. Odvolací soud současně logicky vyložil svůj postup, jímž k příslušným skutkovým závěrům na základě provedených důkazů dospěl. Uplatnění dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 3 o. s. ř. proto není v souzené věci opodstatněné. Ostatně, ani v tomto případě dovolání žalované neuvádí, v čem by odvolací soud býval měl pochybit, když v podstatě uvádí pouze vlastní interpretaci některých v řízení uskutečněných svědeckých výpovědí.
Jestliže tedy z hlediska výtek dovolatelky, obsažených v jejím dovolání, nelze dovodit, že by soud druhého stupně věc neposoudil správně, proto za situace, kdy je dovolací soud vázán obsahem podaného dovolání, bylo třeba, aby z tohoto důvodu klasifikoval napadený rozsudek odvolacího soudu v dovoláním napadeném výroku ve věci samé jako správný (§243b odst. 2 o. s. ř.). Proto dovolání žalované zamítl.
Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení je odůvodněno skutečností, že dovolatelka neměla se svým dovoláním úspěch, zatímco žalobkyni zde žádné náklady nevznikly
(§243b odst. 5 o. s. ř. ve spojení s §224 odst. 1, §142 a §151 odst. 1 téhož zákona).
Dovolací soud ve věci rozhodoval, aniž ve věci nařídil jednání (§243a odst. 1
o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. prosince 2003
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu