ECLI:CZ:NS:2003:30.CDO.359.2003.1
sp. zn. 30 Cdo 359/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Romana Fialy v právní věci žalobkyně M. N., zastoupené advokátem, proti žalované Z. K., zastoupené advokátkou, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 5 C 351/99, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. října 2002, č. j. 5 Co 2452/2002-235, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit na náhradu nákladů dovolacího řízení žalované částku 2.575,- Kč její zástupkyni, advokátce, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Strakonicích rozsudkem ze dne 31. května 2002, č. j. 5 C 351/99-208, zamítl žalobu, aby bylo určeno, že S. C. byl ke dni 18. května 1999 vlastníkem ve výroku vyjmenovaných nemovitostí v B. Rozhodl též o náhradě nákladů řízení.
O odvolání žalobkyně proti rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 30. října 2002 pod č. j. 5 Co 2452/2002-235 tak, že tento rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Toto rozhodnutí nabylo právní moci, přičemž žalobkyni bylo doručeno dne 22. listopadu 2002.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dne 20. ledna 2003 včasné dovolání, v němž především uvádí, že je podáváno s přihlédnutím k ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen \"o. s. ř.\") a ustanovení §231 odst. 2 písm. a/ a b/ o. s. ř. (dovolatelkou zde bylo zřejmě míněno ustanovení §241a odst. 2 písm. a/ a b/ o. s. ř.). Podle dovolatelky závěry, k nimž v této věci dospěly soudy obou stupňů, nejsou v souladu s rozumným a logickým myšlením. Žalobkyně je jednoznačně přesvědčena, že závěry znaleckého posudku nejsou správné a znalecké posudky tak, jak byly podávány a doplňovány, si odporují. Znalci se nevypořádali se závěry, jak vyplynuly ze svědeckých výpovědí. Dovolatelka proto navrhuje, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc byla vrácena k dalšímu řízení.
K tomuto dovolání žalobkyně se písemně vyjádřila žalovaná, která vyslovila přesvědčení, že toto dovolání není přípustné. Navrhla proto, aby bylo odmítnuto.
Dovolání žalobkyně není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen \"o. s. ř.\") lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání je podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu
- jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.),
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak, než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.),
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle poslední z již uvedených možností, a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
S ohledem na zjištění obsahu spisu je třeba dovodit, že v této věci není přípustnost dovolání založena ustanovením §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., neboť napadeným rozsudkem nebyl změněn rozsudek soudu prvního stupně, resp. rozsudku soudu prvního stupně nepředcházel jiný, a později zrušený rozsudek téhož soudu.
Z uvedeného tedy vyplývá, že přípustnost dovolání v označené věci by při splnění zákonných předpokladů mohla být založena jedině v případě, pokud by dovolací soud zde skutečně dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.). Tak tomu však v posuzované věci ve skutečností není. Je nutno zdůraznit, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.). Tyto předpoklady však v souzeném případě naplněny nejsou, přičemž ani sama dovolatelka ve svém dovolání neuvádí nic, co by takový případný závěr mohlo eventuálně podporovat.
Již zmíněným ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. procesní předpis umožňuje dovolacímu soudu uvážit, zda význam rozhodnutí vyžaduje v konkrétní věci jeho přezkoumání v dovolacím řízení. Přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu tímto způsobem má přesto v zásadě povahu výjimečného opatření, a je vyhrazeno jen pro řešení závažných právních otázek, přičemž je nezbytné, aby šlo o takové otázky, které se staly vlastním právním podkladem rozhodnutí odvolacího soudu.
Jestliže zákon uděluje toto oprávnění za výslovného předpokladu, že jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, pak přípustnost dovolání v těchto případech může přicházet v úvahu jen v souvislosti s řešením právních otázek. Z této zákonné zásady je proto třeba dovodit, že dovolatel je oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu za podmínek ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Pokud pak se týče samotného dovolacího důvodu zmíněného v předchozím odstavci, pak je třeba zkoumat, zda rozhodnutí skutečně spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Tím pak se především míní, že soudem byl aplikován nesprávný právní předpis, případně, že sice soud užil odpovídající předpis, avšak nepřiléhavě jej na daný případ vyložil. Jak však vyplývá z obsahu spisu, o žádný z takových případů se v souzené věci nejedná. Nadto sama dovolatelka ve svém dovolání soudům obou stupňů fakticky vytýká pouze nedostatky ve skutkových zjištěních a nikoliv tedy vady podřaditelné pod ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. Při současné vázanosti dovolacího soudu obsahem podaného dovolání (§242 o. s. ř.) tak není možno uzavřít, že ve věci je dána přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve spojení s §237 odst. 3 téhož zákona.
Protože tedy v případě dovolání žalobkyně nebyly dány předpoklady jeho přípustnosti, dovolací soud podané dovolání odmítl jako nepřípustné podle §243b odst. 5 věta prvá o. s. ř. ve spojení s §218 písm. c) o. s. ř., a nemohl se tak zabývat věcnou správností napadeného rozhodnutí. Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§243a odst. l věta první o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta prvá o. s. ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto, zatímco úspěšné žalované vznikly náklady spojené s jejím zastoupením v dovolacím řízení advokátem. Konkrétně jde o jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů.
Podle ustanovení §15 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení, a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen \"vyhláška\"), rozhodne-li soud o odmítnutí dovolání nebo o zastavení dovolacího řízení, platí obdobně §14 vyhlášky. Ustanovení §14 odst. 1 vyhlášky určuje, že rozhodne-li soud o odmítnutí odvolání nebo o zastavení odvolacího řízení, činí sazba odměny 50 % sazby stanovené podle §10 odst. 3, nejméně však 400,- Kč a nejvýše 15.000,- Kč. Podle §10 odst. 3 vyhlášky pak ve věcech odvolání a dovolání se sazba odměny posuzuje podle sazeb, jakými se řídí odměna pro řízení před soudem prvního stupně, není-li stanoveno jinak. Protože podle §5 písm. b/ vyhlášky činí sazba odměny ve věci určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, jde-li o právní vztah nebo právo k nemovitosti 10.000,- Kč, náležela by zástupci žalované jako odměna za dovolací řízení částka 5.000,- Kč (představující 50 % výše uvedené sazby). Protože však učinil v tomto případě pouze jediný úkon právní služby, bylo nutno s přihlédnutím k §18 odst. 1 této vyhlášky takto určenou výši odměny snížit opět o 50 %, tj. na částku 2.500,- Kč.
Vyhláška č. 484/2000 Sb. upravuje pouze paušální sazby odměny za zastupování účastníka advokátem, a nikoliv tedy již nároky advokáta na náhradu hotových výdajů a na náhradu za promeškaný čas, jež stojí vedle odměny (§2 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb.). K nákladům řízení na straně žalované proto patří též paušální náhrada hotových výloh advokáta v částce 75,- Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.). Celkem tak výše přisouzené náhrady nákladů dovolacího řízení činí 2.575,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. března 2003
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu