ECLI:CZ:NS:2003:30.CDO.575.2003.1
sp. zn. 30 Cdo 575/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce J. K., proti žalovaným 1/ J. J., 2/ V. J. a 3/ V. d. S. P., o určení neplatnosti kupní smlouvy a o vyklizení nemovitosti, vedené u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 13 C 327/98, o dovolání žalovaných 1/ a 2/ proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 8. června 2000, č. j. 10 Co 1143/99-114, takto:
I. Dovolání prvního žalovaného a druhé žalované se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Plzeň - město rozsudkem ze dne 7. září 1999, č. j. 13 C 327/98-71, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 27. října 1999, č. j. 13 C 327/98-80, vyhověl žalobě na určení neplatnosti sporem dotčené kupní smlouvy ze dne 24. srpna 1987, zamítl žalobu na vyklizení domu čp. 627 v P., na stavební parcele č. 1051 a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 8. června 2000, č. j. 10 Co 1143/99-114, rozsudek soudu prvého stupně potvrdil ve výrocích I. a III., odvolání třetího žalovaného odmítl a rozhodl též o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Tento rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci s vyznačením jejího data ke dni 17. dubna 2001.
Proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Plzni podali žalovaní 1/ a 2/ dne 15. srpna 2001 dovolání (datované dne 9. srpna téhož roku), v němž vyslovují nesouhlas s napadeným rozhodnutím odvolacího soudu, žádají o zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a o vrácení věci k dalšímu řízení soudu prvního stupně. Současně požadují, aby byla odložena vykonatelnost napadeného rozhodnutí. Pokud se týče otázky zachování dovolací lhůty, dovolatelé poukazují na skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu neobsahovalo poučení o dovolání.
K uvedenému dovolání nebylo podáno případné vyjádření.
Podané dovolání, předložené dovolacímu soudu spolu s procesním spisem dne 20. března 2003 k rozhodnutí o něm, je opožděné.
S přihlédnutím k části dvanácté, hlavě první, bodu 15. a 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým byl novelizován mimo jiné též občanský soudní řád, Nejvyšší soud České republiky, jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal a rozhodl podle znění občanského soudního řádu účinného do 31. prosince 2000. Důvodem je skutečnost, že sám odvolací soud ve věci napadeným rozsudkem rozhodl ještě před účinností zmíněné novely.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Účastník může podat dovolání do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni (§240 odst. 1 věta prvá o. s. ř.). Zmeškání této lhůty nelze prominout, avšak lhůta je zachována, bylo-li dovolání podáno ve lhůtě u odvolacího nebo dovolacího soudu (§240 odst. 2 o. s. ř.).
Jak již bylo uvedeno, rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 17. dubna 2001. Lhůta k podání dovolání tak končila v pátek dne 17. května téhož roku (§57 odst. 2 o. s. ř.). Jestliže však první žalovaný a druhá žalovaná dovolání podali teprve dne 15. srpna 2001, učinili tak výrazně po uplynutí stanovené dovolací lhůty. Za tohoto stavu proto dovolacímu soudu nezbylo, než podané dovolání žalobců odmítnout pro opožděnost podle ustanovení §218 odst. 1 písm. a) o. s. ř. ve spojení s §243b odst. 4 o. s. ř.
Pro úplnost dovolací soud dodává, že jestliže dovolatelé zmiňují skutečnost, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu neobsahovalo případné poučení o možnosti (a předpokladech) dovolání, pak tato okolnost nemá pro učiněný závěr o opožděnosti uvedeného dovolání praktický význam.
Je sice nepochybné, že soudy mají povinnost poskytovat účastníkům řízení ve smyslu ustanovení §5 o. s. ř. poučení o jejich procesních právech a povinnostech za situace, kdy občanské soudní řízení je jednou ze záruk zákonnosti. Skutečností však zůstává, že v posuzovaném případě odvolací soud případnou povinnost poskytnout účastníku řízení poučení o možnosti dovolání v daném případě neměl, neboť takováto případná povinnost v žádném ustanovení procesního předpisu v tehdejším znění stanovena nebyla. Je totiž třeba rozlišit mezi odvoláním jako řádným opravným prostředkem a dovoláním jako opravným prostředkem mimořádným. Možnost užití tohoto posledně uvedeného opravného prostředku závisí na tom, zda jsou splněny zákonné předpoklady pro podání dovolání. Proto ze skutečnosti, že rozhodnutí odvolacího soudu neobsahovalo poučení o možnosti podat dovolání, nelze vyvozovat, že šlo o postup nesprávný, který by mohl mít za následek odepření soudní ochrany účastníkovi (obdobně srovnej usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. III. ÚS 312/97 - Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 9, str. 463 a násl.).
Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 4 ve spojení s §224 odst. 1, §142 odst. 1 a §151 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy dovolatelé neměli se svým dovoláním úspěch, avšak ostatním účastníkům v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. dubna 2003
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu