ECLI:CZ:NS:2003:30.CDO.780.2001.1
sp. zn. 30 Cdo 780/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci žalobkyně M. S., zastoupené advokátem, proti žalovanému J. S., zastoupenému advokátkou, o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 7 C 234/93, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. června 2000, č.j. 39 Co 648/99-213, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na nákladech dovolacího řízení 2.800,- Kč k rukám advokáta do tří dnů od právní moci rozsudku.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 15.10.1999, č.j. 7 C 234/93-182, vypořádal společné jmění manželů, správně bezpodílové spoluvlastnictví, po rozvodu účastníků tak, že věci vedené v odst. I. rozsudečného výroku v hodnotě 1900,- Kč přikázal žalobkyni, věci uvedené v odst. II., včetně hodnoty vozidla Fiat Uno v ceně 80.000,- Kč přikázal žalovanému a uložil mu, aby žalobkyni zaplatil na vyrovnání podílu 64.250,- Kč (odst. III. výroku). Řízení o vypořádání mimo jiné položky č. 29
a další zastavil (odst. IV.) a žalobu o vypořádání položek uvedených v odst. V. rozsudečného výroku, včetně pol. č. 15 a č. 50 zamítl. Při rozhodování vycházel soud
ze zjištění, že manželství účastníků bylo rozvedeno ku dni 7.4.1993. V průběhu dlouholetého řízení se účastníci dohodli na vypořádání toliko některých věcí, včetně pol. 29 (automobil Polský Fiat 126 E), označených v odst. III. rozsudku. Ohledně věcí, na jejichž vypořádání se účastníci nedohodli, když vznášeli námitky převážně zpochybňující důvod na zařazení věcí do bezpodílového spoluvlastnictví manželů, provedl soud obsáhlé dokazování. Na jeho podkladě učinil závěr, že věci uvedené v odst. V. rozsudečného výroku a označené číslem položky, m. j. Tesla Color (pol. 15)
a zůstatek vkladu u Ž. b. a. s. na devizovém účtu č. 3427-64385/1 (pol. 50) nejsou předmětem bezpodílového spoluvlastnictví účastníků a žalobu v tomto rozsahu zamítl. Věci, které podle závěru soudu patřily do bezpodílového spoluvlastnictví účastníků, rozdělil mezi účastníky podle toho, který z nich si věci ponechal a užíval. Z těchto věcí v celkové hodnotě 132.000,- Kč přikázal žalobkyni věci za 1.900,- Kč, žalovanému věci v hodnotě 130.400,- Kč; při rovnosti podílů účastníků žalovanému uložil, aby žalobkyni zaplatil na vyrovnání 64.250,- Kč. Soud v odůvodnění uvedl m. j. k televizoru Tesla Color (pol. 15), že se žalobkyni nepodařilo prokázat, že televizor byl koupen ze společných prostředků, rovněž tak ve vztahu ke vkladu
u Ž. b. a. s. (pol. 50), že ani v tomto případě se žalobkyni nepodařilo prokázat, že tento vklad pochází ze společných prostředků. Zprávou Ž. b. a. s. ze dne 23.10.1996 vzal za prokázáno, že vklady na depozitním devizovém účtu č. 3427-64385/1, se zůstatkem 96.986,42 DEM ku dni rozvodu jsou výlučným majetkem žalovaného, majícím původ jednak v prostředcích poskytovaných žalovanému jeho sestřenicí žijící v U., jinak ve výtěžku z prodeje nemovitostí žalovaného. Vklady
na devizovém účtu proto k vypořádání nezařadil. Ohledně automobilu Fiat Uno (pol. 48) vycházel ze zjištění, že automobil koupili účastníci za manželství, prodali P. K. za 80.000,- Kč a tyto peníze převzal a ponechal si žalovaný. Žalobkyně uváděla, že kupní cenu 140.000,- Kč zaplatili účastníci částečně z prostředků žalobkyně a částečně ze společných prostředků, oproti tomu žalovaný, že na kupní cenu za automobil použil výlučně vlastní finanční prostředky získané před manželstvím účastníků. Při nedostatku důkazů, jimiž by účastníci prokázali správnost svých tvrzení o původu peněz použitých na koupi automobilu, soud uznal, že automobil Fiat Uno koupený za manželství účastníků byl v jejich bezpodílovém spoluvlastnictví a žalovanému přikázal částku 80.000, - Kč, za kterou účastníci automobil prodali a peníze si ponechal žalovaný.
Věcí se z podnětu odvolání obou účastníků zabýval Městský soud v Praze. Rozsudkem ze dne 21.6.2000, č.j. 39 Co 648/99-213, rozsudek soudu prvního stupně
ve výroku, kterým byly přikázány věci do výlučného vlastnictví žalobkyně, a ve výroku, kterým bylo řízení zastaveno, vyjma pol. č. 29, a v zamítavém výroku, vyjma pol. č. 15 a č. 50, jakož i ve výrocích o nákladech řízení státu a nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky navzájem potvrdil (odst. I.). Ve výroku, kterým byly přikázány věci
do výlučného vlastnictví žalovaného rozsudek soudu prvního stupně změnil jen tak, že do výlučného vlastnictví žalovaného přikázal dále barevný televizor Tesla Color v ceně 9.000,- Kč a zůstatek devizového účtu č. 3427-64385 vedeného u Živnostenské banky
a. s., pobočka Praha, ve výši 5.400 DEM a nebyla mu přikázána hodnota vozidla Fiat Uno ve výši 80.000,- Kč, tedy do výlučného vlastnictví žalovaného byly přikázány věci v celkové hodnotě 155.520,- Kč, jinak byl rozsudek soudu prvního stupně v tomto výroku potvrzen (odst. II.). Ve výroku o povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni
na vyrovnání podílu byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žalovanému bylo uloženo, aby zaplatil žalobkyni z tohoto důvodu částku 99.760,- Kč do tří dnů
od právní moci rozsudku (odst. III.). Jinak byl rozsudek soudu prvního stupně změněn ve výroku IV. a V. tak, že se ohledně pol. č. 29 řízení nezastavuje a ohledně pol. č. 15
a č. 50 se návrh nezamítá. V dalším bylo rozhodnuto o výši soudního poplatku (odst. V.) a o náhradě nákladů odvolacího řízení (odst. VI.). Odvolací soud na základě zjištění z doplňující výpovědi žalobkyně a žalovaného, svědka Z. M. a opakování důkazu písemným prohlášením Z. W. z 28.5.1999 shledal výpověď žalovaného ohledně původu prostředků na devizovém účtu co do částky 5.400 DEM
za nevěrohodnou. Žalovaný původně vůbec popíral existenci jakéhokoli devizového účtu, přiznal jej teprve po jeho prokázání správnou Ž. b. a. s. Z celkového zůstatku na devizovém účtu č. 3427-64385/1 Ž. b. a. s.
ku dni zániku BSM ve výši 96.986,42 DEM pocházejí vklady 36.635 DEM, 24.950,50 DEM a 30.000 DEM, připsané na účet 29.12.1992, podle výsledku dokazování prokazatelně z prodeje nemovitostí žalovaného. Ohledně zbytku ve výši 5.400 DEM se žalovanému nepodařilo prokázat, že na účtu založeném za manželství účastníků byly uloženy prostředky v této výši, patřící výlučně žalovanému. Odvolací soud odkázal
na obsah prohlášení Z. W., podle nějž jmenovaná žalovanému žádné peněžní prostředky darem nevěnovala. Důvodnou shledal námitku žalovaného, podle níž nelze částku získanou z prodeje automobilu Fiat Uno za manželství účastníků přikázat, nicméně v rámci finančního vypořádání k této částce přihlédl. Ani po doplnění řízení dalšími výpověďmi účastníků neshledal důvod pro jiné skutkové závěry ohledně prostředků, za které byl automobil koupen a okolnosti jeho prodeje, než učinil soud prvního stupně. Obdobně byla zohledněna i hodnota videokamery Philips, videorekorderu JVC a mikrovlnné trouby, které žalovaný prodal bez souhlasu žalobkyně. Odvolací soud rovněž vypořádal hodnotu automobilu Polský Fiat 126E, který si ponechala žalobkyně a po rozvodu prodala. V rozporu se skutečností soud prvního stupně nesprávně dovodil, že ohledně tohoto automobilu se účastníci dohodli. Nevěrohodným shledal tvrzení žalovaného o tom, že předmětem bezpodílového spoluvlastnictví manželů byl automobil Trabant Combi. Žalovaný původně uváděl, že automobil byl vlastnictvím syna odpůrkyně, tyto údaje později změnil. Z výpovědi svědka Z. M. v odvolacím řízení odvolací soud učinil závěr, že tento automobil byl vlastnictvím jmenovaného svědka. Žalovaný v odvolacím řízení uznal, že televizor Tesla Color koupili účastníci za manželství a žalovaný si jej ponechal. Lze tedy konstatovat, že důvodnými byly shledány odvolací námitky žalobkyně ve vztahu k televizoru Tesla Color a k depozitnímu devizovému účtu co do vkladu ve výši 5.400 DEM, žalovaný v odvolacím řízení uspěl s námitkami ohledně automobilu Polský Fiat 126E a oprávněnou byla shledána i jeho námitka, že nebyl důvod, aby soud žalovanému přikázal částku 80.000,- Kč za automobil, který účastníci ku dni zániku BSM již nevlastnili, byť k této částce bylo přihlédnuto. Další námitky účastníků neshledal odvolací soud důvodnými.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání s odkazem na ust.
§238 odst. 1 písm. a) o.s.ř., z důvodu uvedených v ust. §241 odst. 3 písm. c), d) o.s.ř. Nesouhlasil se závěry odvolacího soudu, podle nichž částka 5.400 DEM na valutovém kontu je společným majetkem účastníků a pokud soud provedl finanční zápočet prodejní ceny vozidla v neprospěch žalovaného. Opakoval, že tvrzení Z. W. obsažené v jejím přípise soudu neodpovídá zcela skutečnosti, neboť bylo období, kdy mezi účastníky panovaly velmi dobré vztahy. K výpovědi svědků, kteří byli vyslechnuti dne 9.4.1999 soud nepřihlédl, omezil se na konstatování obsahu zmíněného přípisu a z něj vycházel. Osobní automobil Fiat Uno koupil žalovaný za manželství účastníků
za 140.000,- Kč, kupní cenu uhradil z finančních prostředků, které získal prodejem nemovitostí, které byly v jeho vlastnictví, peníze uložil na vkladní knížku. Jednalo se
o nemovitosti v P., jejichž prodej se uskutečnil smlouvou ze dne 10.11.1987. Automobil byl prodán 14.10.1992 za 75.000,- Kč panu K., o tomto byla sepsána kupní smlouva. Kupující jako svědek uvedl kupní cenu 80.000,- Kč, k čemuž se připojila i žalobkyně, odvolací soud však rozpory mezi obsahem smlouvy a výpovědí svědka neodstranil. Žalobkyně při odvolacím jednání posléze připustila, že žalovaný
na kupní cenu 140.000,- Kč zaplatil ze svého 60.000,- Kč, odvolací soud však k tomu nepřihlédl. Podle přesvědčení žalovaného měl odvolací soud důkladněji zvážit provedené důkazy, zabývat se předloženými listinami. Navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodnutí Městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně shledala napadený rozsudek odvolacího soudu správným a navrhla, aby dovolací soud dovolání žalovaného zamítl. Podle jejího názoru obsaženého
ve vyjádření k dovolání soudy při rozhodování vycházely ze všech provedených důkazů a hodnotily je v souladu s ust. §132 o.s.ř., včetně posuzování devizových prostředků
ve výši 5.400 DEM v BSM i ve vztahu k osobnímu automobilu Fiat Uno, kdy odvolací soud v podstatě převzal správná skutková zjištění soudu prvního stupně a zjednal jeho nápravu v nesprávném právním posouzení věci. Tvrzení žalovaného jsou účelová, žalovaný je zjevně nevěrohodný.
Podle čl. 17 části 12 Hlavy I. zák. č. 30/2000 Sb. účinného od 1.1.2001 se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednávají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Dovolání žalovaného směřuje proti rozsudku odvolacího vydanému přede dnem, kdy nabyl účinnosti zák. č. 30/2000 Sb., proto je dovolací soud posoudil podle občanského soudního řádu ve znění před změnou provedenou zák. č. 30/2000 Sb. (nadále o. s. ř.).
Dovolací soud konstatoval, že dovolání žalovaného bylo podáno včas, vykazuje formální i obsahové náležitosti stanovené pro dovolání (§241/1, 2 o.s.ř.); je přípustné, neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn ve věci samé (§236 odst. 1, §238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.).
Podle ust. §242 odst. 1 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Podle ust. §242 odst. 2 písm. d) o.s.ř. dovolací soud není vázán rozsahem dovolacích návrhů, jestliže z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání.
Způsobilým dovolacím důvodem ve smyslu ust. §241 odst. 3 o.s.ř. je okolnost, že v řízení došlo k vadám, uvedeným v ust. §237 o.s.ř. (písm. a), řízení je postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí věci (písm. b), rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (písm. c), rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (písm. d). Žalovaný nevytýkal, že by v řízení došlo k vadám uvedeným v ust. §237 odst. 1, pro něž je dovolání vždy přípustné nebo k jiným vadám ve smyslu ust. §241 odst. 3 písm. b) o.s.ř., dovolací soud je rovněž neshledal.
Žalovaným uplatněný dovolací důvod podle ust. §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. předpokládá námitky, že skutkové zjištění, ze kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá v provedeném dokazování v podstatné části oporu, případně námitky, podle nichž soud z logicky bezchybných dílčích zjištění učinil nesprávné skutkové závěry. První námitka je naplněna tím, že dovolatel namítá, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které
z provedených důkazů nebo přednesu účastníků nevyplynuly, ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že soud naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo. Druhá je splněna výhradou, že v hodnocení důkazů je logický rozpor, nebo že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ust. §133 – §135 o. s. ř. Přitom se musí vždy jednat o skutečnosti významné z hlediska právního posouzení věci. Ustanovení §132 o.s.ř. upravuje zásady hodnocení důkazů tak, že soud hodnotí důkazy podle vlastní úvahy, v jejich vzájemné souvislosti a přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci.
Argumentace v dovolání žalovaného směřuje především k tomu, že skutková zjištění, ze kterých odvolací soud při rozhodování vycházel, nemají v provedeném dokazování v podstatné části oporu a nejsou úplná, a k tomu, jak odvolací soud hodnotil důkazy z hlediska jejich věrohodnosti a významu. Žalovaný vycházel z odlišných skutkových závěrů, než odvolací soud, a proto na jejich podkladě učinil i odlišné právní závěry. Ze zásady volného hodnocení důkazů soudem vyplývá, že nesprávnost výsledků hodnocení důkazů lze usoudit jen ze způsobu, jak k nim soud dospěl.
Při rozhodování o prostředcích na devizovém účtu ke dni zániku bezpodílového spoluvlastnictví manželů vycházel odvolací soud ze zjištění stavu účtu č. 3427-64385/1 Ž. b. a. s., pobočka P., zřejmého ze zprávy ze dne 23.10.1996
a 9.3.1999 a z obsahu písemného prohlášení ze dne 28.5.1999, která učinila Z. W. Z ní zjistil, že žalovaný měl ku dni 10.2.1992 na účtu 5.400 DEM, tento stav nevykazoval žádný pohyb až do 22.12.1992, kdy na účet byly připsány části v úhrnné výši 91.585,50 DEM, a to z prodeje nemovitostí žalovaného. Stav účtu byl celkem 96.986,42 DEM. Z. W. v uvedeném prohlášení vyloučila, že by žalovanému darovala polovinu finanční částky v cizí měně; toto jednoznačné prohlášení není zpochybnitelné výpovědí svědků o tom, že vztahy žalovaného a Z. W. byly svého času přátelské a že žalovaný uváděl, že má nějaké devizové prostředky
od sestřenice z U. a devizové konto. Označený účet byl založen za manželství účastníků, nelze mít za prokázané, že rozdíl mezi částkou 96.986,42 DEM a 91.585,50 DEM, zaokrouhleno 5.400 DEM má původ v peněžitých darech poskytovaných v dřívější době žalovanému Z. W. V závěru odvolacího soudu v tomto smyslu nelze vytknout, že je postaven převážně na obsahu zmíněného prohlášení, které je určité a nepochybné.
Dovolací důvod ve smyslu ust. §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. není naplněn ani
ve vztahu k vypořádání finanční částky představující cenu, za kterou byl prodán osobní automobil Fiat Uno. Skutkové závěry o tom, že tento automobil byl koupen a prodán
za manželství účastníků učinily soudy na podkladě shodných údajů účastníků (§120 odst. 4 o.s.ř.), jinak byla jejich tvrzení ve vztahu k posuzované věci zcela rozdílná. Žalobkyně neupřesnila dobu uzavření kupní smlouvy, měnila údaje o zdroji prostředků, za které byl automobil koupen. Žalovaný opakovaně uváděl, že peníze na úhradu kupní ceny pocházely výlučně z prostředků žalovaného a uváděl okolnosti na podporu svého tvrzení. Soud prvního stupně i odvolací soud opakovaně vyzývaly účastníky k označení důkazů, jimiž mohou svá tvrzení prokázat. Důkaz o datu uzavření kupní smlouvy, aby soud mohl porovnat tvrzenou časovou návaznost výběru peněžní částky z vkladní knížky s úsporami získanými z prodeje další nemovitosti žalovaného a zaplacení kupní ceny za automobil, žalovaný nenabídl. Údaje žalovaného v tomto směru tedy zůstaly nepotvrzené. Vzhledem k právem vytýkané nevěrohodnosti žalovaného v záležitosti devizových prostředků a automobilu Trabant Combi, nelze odvolacímu soudu ani v tomto směru vytýkat, že tvrzení žalovaného nepovažoval za postačující pro závěr, že na úhradu kupní ceny 140.000,- Kč za automobil byly použity výlučné prostředky žalovaného. Účastníci se neshodli, jaké prostředky a v jakém případném poměru byly
na úhradu kupní ceny za automobil použity, proto ani nepřicházelo v úvahu, aby odvolací soud závěr v tomto směru učinil z ojedinělého přednesu žalobkyně v odvolacím řízení. Kupní cenu, kterou svědek K zaplatil za sporný automobil, zjistil odvolací soud z výpovědi svědka K. ve výši 80.000,- Kč tedy o 5.000,- Kč vyšší oproti údajům žalovaného a o 5.000,- Kč nižší oproti ceně uváděné žalobkyní.
Dovolací soud neshledal ani ve vztahu k dalším skutkovým závěrům, která odvolací soud učinil v souvislosti s vypořádáním bezpodílového spoluvlastnictví účastníků pochybení, které by bylo způsobilé naplnit dovolací důvod ve smyslu ust.
§241 odst. 3 písm. c) o.s.ř.
Bylo již uvedeno, že žalovaný vytýkal rozhodnutí odvolacího soudu nedostatky z hlediska skutkových zjištění ve smyslu dovolacího důvodu podle ust. §241 odst. 3 písm. c) o. s. ř. a v té souvislosti uplatnil i dovolací důvod podle ust. §241 odst. 3
písm. d) o.s.ř. spočívající v nesprávném právním posouzení věci; konkrétní pochybení v tomto směru však nevytkl. Dovolací soud neshledal ani z hlediska tohoto dovolacího důvodu dovolání opodstatněným. Odvolací soud posoudil právní věc účastníků správně jako spor o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů po zániku jejich manželství ku dni 9.4.1993 podle ust. občanského zákoníku ve znění před účinností zák. č. 91/1998 Sb., ust. §148 odst. 1, §149 odst. 1, 2, 3 a §150 tohoto zákona, dotýkající se zániku bezpodílového spoluvlastnictví manželů a jeho vypořádání vyložil v souladu
se zákonnými hledisky a ustálenou rozhodovací činností soudů a aplikoval je na zjištěný skutkový stav. Žalovaný nesouhlasil se skutkovými závěry, na jejichž podkladě odvolací soud učinil závěry právní. I když hodnotící závěr odvolacího soudu o učiněných skutkových ziištění je rozhodující pro aplikaci konkrétního hmotněprávního ustanovení, o dovolací důvod ve smyslu ust. §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. se nejedná.
Z uvedených důvodů dovolací soud dovolání žalovaného zamítl, neboť učinil závěr, že rozhodnutí odvolacího soud je správné (§243b odst. 1 o.s.ř.).
O povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni náklady, které jí v dovolacím řízení vznikly, bylo rozhodnuto podle §142 odst. 1 o.s.ř. (§243b odst. 4, §224 odst. 1 o.s.ř.). Žalovanému, který nebyl v dovolacím řízení úspěšný, uložil dovolací soud zaplatit žalobkyni na účelně vynaložených nákladech částku 2.725,- Kč, představující mimosmluvní odměnu advokáta za její zastoupení při jednom úkonu právní služby – vyjádření k dovolání – podle §11 odst. 1 písm. k, §7, §8 odst. 6 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, vycházeje z tarifní hodnoty 78.710,- Kč a jednu paušální částku náhrady hotových výdajů ve výši 75,- Kč podle §13 odst. 1 téže vyhlášky.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. července 2003
JUDr. Karel Podolka,v. r.
předseda senátu