ECLI:CZ:NS:2003:30.CDO.869.2003.1
sp. zn. 30 Cdo 869/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce JUDr. P. O. proti žalované E.– I.. s. r. o., o určení neplatnosti kupní smlouvy a o určení vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 4 C 9/97, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. prosince 2000, č. j. 39 Co 359/2000-139, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobním návrhem ze dne 10. 1. 1997 domáhal určení, že „kupní smlouva, uzavřená dne 28. června 1996 mezi žalobcem a žalovaným, jejímž předmětem byl převod vlastnického práva k rodinnému domu v P., S., T. č. p. 531, a ke stavební parcele č. p. 1748/62 o výměře 151 m2 včetně vedlejších staveb
a venkovních úprav a parcely (ostatní plocha) č. p. 1748/20 o výměře 637 m2, zapsaných na listu vlastnickém č. 631, kat. území 01 S., Katastrální úřad P., ze žalobce na žalovaného, je od svého počátku neplatná“ a že „vlastníkem uvedených nemovitostí je žalobce“.
Rozsudkem ze dne 27. 10. 1999, č. j. 4 C 9/97-108, Obvodní soud pro Prahu 5 žalobu zamítl; rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a že žalobce je povinen „zaplatit České republice na účet zdejšího soudu soudní poplatek z návrhu ve výši 1.000,- Kč“ do tří dnů od právní moci rozsudku.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 12. 2000, č. j. 39 Co 359/2000-139, rozsudek soudu prvního jako věcně správný potvrdil; rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení a zamítl návrh žalobce na připuštění dovolání. Vycházel ze závěru, že žalobce nemá naléhavý právní zájem na požadovaném určení neplatnosti kupní smlouvy a že žalobce není vlastníkem sporných nemovitostí, neboť smlouvou uzavřenou dne 28. 6. 1996 tyto nemovitosti prodal žalované.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Přípustnost dovolání dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu,
ve znění účinném od 1. 1. 2001. Namítá, že „skutková zjištění rozhodná pro rozhodnutí ve věci samé byla rozhodnutím Městského soudu nesprávně posouzena po právní stránce“. Dovolatel považuje za „otázky zásadního významu“ „a) posouzení skutečnosti, zda lze míti stran rozhodnutí soudů postaveno na jisto, že právní úkon byl učiněn svobodně, když v době rozhodování soudů není skončeno řízení orgánů činných v trestním řízení, které prověřují tvrzení žalobce, že byl k předmětnému právnímu úkonu (podepsání kupní smlouvy) donucen pod fyzickým a psychickým násilím, které na něj vyvíjeli jednatelé žalované společnosti“, „b) posouzení otázky, zda lze považovat za prokázané, že žalobce neunesl důkazní břemeno v tvrzení, že mezi účastníky byla uzavřena kupní smlouva, ale jejich vůlí bylo uzavřít smlouvu zástavní, pokud jsou zde pochybnosti a rozpory mezi jednotlivými svědeckými výpověďmi“, „c) zda rozhodnutí soudů, která byla vydána bez znalosti výsledku řízení orgánů činných v trestním řízení, jsou rozhodnutí, která jsou v souladu s ust. §38 odst. 1 Listiny základních práv
a svobod, to jest rozhodnutími věcně správnými a zákonem vyžadovaným způsobem odůvodněnými“. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil, „a to z důvodu absolutní neplatnosti kupní smlouvy“.
Vzhledem k tomu, že napadený rozsudek odvolacího soudu byl vydán
před 1. 1. 2001, je třeba dovolání proti němu podané i v současné době projednat
a rozhodnout (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů,
a některé další zákony) podle „dosavadních právních předpisů“, tj. podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 (dále jen „o. s. ř.“). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud České republiky projednal věc bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a po přezkoumání ve smyslu ustanovení
§242 o. s. ř. dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkou rozsudků, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde není), jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř.
Dovolání je též přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.). Dovolání je přípustné také proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§238 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.).
Dovolání je rovněž přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§239 odst. 1 o. s. ř.). Nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§239 odst. 2 o. s. ř.).
Dovolání může být podle ustanovení §239 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění (skutkové podstaty), jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Při aplikaci práva jde tedy o to, zda byl použit správný právní předpis a zda byl také správně vyložen.
Protože postupem podle ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř. může být dovolání připuštěno jen pro řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, nevyhověl-li odvolací soud jeho návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání, jen z důvodu uvedeného v ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. Dovolací důvody podle ustanovení §241 odst. 3 písm. b) a c) o. s. ř. neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případných pochybení spočívajících v tom, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci nebo že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování; k přezkoumání rozsudku odvolacího soudu z těchto důvodů proto nemůže být přípustnost dovolání založena podle ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř.
V posuzovaném případě žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Přípustnost dovolání podle ustanovení §238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. není dána, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil. Protože odvolací soud návrhu žalobce na vyslovení přípustnosti dovolání proti svému rozsudku nevyhověl, není dovolání přípustné ani podle ustanovení §239 odst. 1 o. s. ř. V dané věci by tak přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu mohla vyplývat pouze z ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř., nebo by ji mohl založit některý z důvodů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř.
Předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř. nejsou v posuzované věci splněny.
Žalobce ve svém dovolání - jak vyplývá z jeho obsahu - neuplatnil dovolací důvod podle ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř., kterým by zpochybnil právní závěry odvolacího soudu. Jeho dovolání obsahuje toliko dovolací důvody podle ustanovení §241 odst. 3 písm. b) a c) o. s. ř. Vytýká-li žalobce odvolacímu soudu i soudu prvního stupně, že „rozhodnutí soudů byla vydána bez znalosti výsledku řízení orgánů činných v trestním řízení“, uplatňuje tím dovolací důvod podle ustanovení §241 odst. 3 písm. b) o. s. ř., neboť označuje vady řízení, ke kterým mělo dojít při zjišťování skutkového stavu věci. Namítá-li žalobce, že „jsou zde pochybnosti a rozpory mezi jednotlivými svědeckými výpověďmi“, uplatňuje tím dovolací důvod podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o. s. ř., neboť tvrdí, že rozsudek odvolacího soudu vychází
ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Z hlediska těchto důvodů nemohl být rozsudek odvolacího soudu přezkoumán, neboť dovolací důvody podle ustanovení §241 odst. 3 písm. b) a c) o. s. ř. neslouží - jak uvedeno výše - k řešení právních otázek. Protože žalobce ani nezpochybnil právní závěry, na nichž spočívá rozsudek odvolacího soudu, nemůže být dovolání podle ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř. přípustné.
Přípustnost dovolání není v posuzovaném případě založena ani podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř., protože žalobce žádnou z vad v tomto ustanovení uvedených
ve vztahu k napadenému rozsudku netvrdí a ani z obsahu spisu existence takových vad nevyplývá.
Protože napadený rozsudek odvolacího soudu netrpí žádnou z vad uvedených v ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. a protože z hledisek uvedených v ustanovení §238 a §239 o. s. ř. dovolání proti tomuto rozsudku není přípustné, je nepochybné, že dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce - aniž by se věcí mohl dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 4, věty první a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 4 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 věty první a §146 odst. 2 věty první (per analogiam) o. s. ř., neboť žalobce, s ohledem na výsledek řízení, na náhradu svých nákladů nemá právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. května 2003
JUDr. Karel Podolka, v.r.
předseda senátu