ECLI:CZ:NS:2003:30.CDO.925.2002.1
sp. zn. 30 Cdo 925/2002
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Romana Fialy v právní věci A. K., zastoupeného advokátem, proti žalovanému Doc. Ing. G. K., zastoupenému advokátem, o určení neplatnosti závěti a listiny o vydědění, vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 7 C 783/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. prosince 2001, č. j. 30 Co 425/2001-115, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Jablonci nad Nisou rozsudkem ze dne 24. února 2000, č. j. 7 C 783/98-71, určil, že závěť zůstavitele A. K. z 11. července 1997 a listina o vydědění z téhož dne je neplatná. Rozhodl též o náhradě nákladů řízení, včetně náhrady státem placených nákladů tohoto řízení.
K odvolání žalované strany Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 10. prosince 2001, č. j. 30 Co 425/2001-115, změnil podle ustanovení §220 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen \"o. s. ř.\") rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu v plném rozsahu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, včetně náhrady státem placených nákladů tohoto řízení.
Odvolací soud při svém rozhodování vzal především v úvahu skutečnost, že Okresní soud v Jablonci nad Nisou usnesením ze dne 12. srpna 1998, č. j. D 135/98-35, žalobci A. K. uložil, aby ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci tohoto usnesení podal u téhož okresního soudu žalobu, že je dědicem, a že závěť A. K. ze dne 11. července 1997, N 116/97, NZ 103/97, je neplatná. Žalobce pak ve stanovené lhůtě podal žalobu, jíž požadoval rozhodnutí, že závěť A. K. ze dne 11. července 1997 a listina o vydědění z téhož data je neplatná. Žalobce však nerespektoval celou výzvu soudu, když nepodal žalobu na určení, že je dědicem po zůstaviteli. Přesto, že byl žalobce takto dědickým soudem poučen (mimo jiné) o nutnosti podat žalobu o tom, kdo je dědicem, tuto žalobu, která by odpovídala ustanovení §175 odst. 2 o.s.ř. (a jehož naplnění tak příslušný určovací výrok odůvodňuje), v soudem stanovené lhůtě nepodal.
Za popsaného stavu odvolací soud (proto) podanou žalobu (na určení, že závěť zůstavitele A. K. z 11. července 1997 a listina o vydědění z téhož dne jsou neplatné) posoudil jako určovací žalobu ve smyslu ustanovení §80 písm. c) o. s. ř. (a neuvažoval tedy o ní jako o žalobě podle ustanovení §175k odst. 2 o. s. ř.). Žalobce pak neprokázal, že by měl na (žalobcem uplatněném) určení naléhavý právní zájem. Žalobcem požadované určení nemůže mít pro řízení o dědictví po zemřelém zůstaviteli žádný význam, neboť představuje pouze posouzení předběžné otázky. Takto pro nedostatek naléhavého právního zájmu podle ustanovení §80 písm. c) o. s. ř. odvolací soud v rámci změny rozsudku soudu prvního stupně žalobu zamítl.
Rozsudek soudu druhého stupně nabyl právní moci dne 11. ledna 2002.
Proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem podal žalobce dne 11. února 2002 včasné dovolání. Důvod tohoto dovolání uvádí odkazem na ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. (rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci), přičemž přípustnost tohoto dovolání dokládá odkazem na ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Nesprávnost napadeného rozhodnutí dovolatel spatřuje v tom, že odvolací soud vyšel ze závěru, že v posuzovaném případě jde o určovací žalobu s tím, že zde není naléhavý právní zájem žalobce (na požadovaném určení). S tím dovolatel nesouhlasí, protože naléhavý právní zájem byl prokázán v plném rozsahu a žalobu nelze formulovat na plnění. Naléhavý právní zájem vyplývá z charakteru samotné žaloby (s přihlédnutím k §175k o. s. ř.). Dovolatel proto navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se k podanému dovolání nevyjádřil.
S přihlédnutím k části dvanácté, hlavě první, bodu 17. a 15. zákona č. 30/2000 Sb., kterým byl novelizován mimo jiné též občanský soudní řád, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací věc projednal a rozhodl podle znění o. s. ř. účinného do 31. prosince 2000, neboť rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno po řízení provedeném podle dosavadních předpisů.
Dovolací soud uvážil, že dovolání žalobce bylo podáno oprávněnou osobou - účastníkem řízení řádně zastoupeným advokátem podle ustanovení §241 odst. 1 o. s. ř., stalo se tak ve lhůtě stanovené ustanovením §240 odst. 1 o. s. ř., je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením §241 odst. 2 o. s. ř., opírá se o možný případ přípustnosti dovolání podle §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř., přičemž vychází z dovolacího důvodu podle ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. Dovolací soud za tohoto stavu přezkoumal napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem v souladu s ustanovením §242 odst. 1 až 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že výtkám obsaženým v dovolání není možno v jejich podstatě přisvědčit, takže z tohoto pohledu je třeba toto rozhodnutí považovat za správné (§243b odst. 1 o. s. ř.).
S přihlédnutím ke znění ustanovení §242 o. s. ř. je třeba konstatovat, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu rozsahem dovolacího návrhu. Dovolací soud je však přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně je však povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení §237 o. s. ř., a pokud je dovolání přípustné, pak i k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání.
Z dovolání žalobce však nevyplývá, že by obsahovalo výtky ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř., přičemž existence takových vad se nepodává ani z obsahu spisu. Totéž lze říci o případných jiných vadách, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Jak již bylo uvedeno, dovolatel uplatňuje dovolací důvod ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. Tento dovolací důvod se uplatní v případech, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. je poznamenáno nesprávným právním posouzením. Jde tedy o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takovou situaci jde tehdy, pokud
- soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo
- soud sice ve věci aplikuje správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyloží.
Přitom nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Jak vyplývá z obsahu spisu a současně i ze samotného dovolání žalobce, nelze mít zato, že by s přihlédnutím k dovolacím tvrzením žalobce bylo možno uzavřít, že by skutečně také byl býval byl naplněn některý z předpokladů, které by odůvodňovaly případný závěr, že dovolací důvod podle ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. je ve věci skutečně dán.
Závisí-li rozhodnutí o dědickém právu na zjištění sporných skutečností, odkáže soud usnesením po marném pokusu o odstranění sporu dohodou účastníků toho z dědiců, jehož dědické právo se jeví jako méně pravděpodobné, aby své právo uplatnil žalobou. K podání této žaloby určí lhůtu. Nebude-li žaloba ve lhůtě podána, pokračuje soud v řízení bez zřetele na tohoto dědice (§175k o. s. ř.).
Jak vyplývá z napadeného rozhodnutí, odvolací soud při svém rozhodování z výše uvedeného ustanovení beze zbytku vycházel, přičemž se nedostal do jakýchkoliv interpretačních obtíží. Je pak skutečností, že žalobce byl v průběhu dědického řízení ve smyslu ustanovení §175k odst. 2 o. s. ř. odkázán, aby své právo ve stanovené lhůtě uplatnil žalobou. Zmíněnému ustanovení pak odpovídal dědickým soudem zvolený požadavek na určení, že žalobce je (v daném případě) dědicem. V tomto smyslu však žalobce tento odkaz, resp. výzvu nerespektoval. Přitom je třeba trvat na tom, že předpokladům ustanovení §175k odst. 2 o. s. ř., které umožňuje odkázat dědice, aby žalobou uplatnil své dědické právo, odpovídá příslušný žalobní petit buď na určení, že žalobce je dědicem po zůstaviteli, nebo že žalovaný není dědicem po zůstaviteli. Sporné skutečnosti nebo právní otázky, které jsou pro takové určení významné (např. že závěť nebo listina o vydědění jsou neplatné, že je tu důvod dědické nezpůsobilosti apod.), představují jen posouzení předběžné otázky, jejichž dopad se může projevit pouze v důvodech rozhodnutí. Tedy na rozdíl od právní úpravy dříve obsažené v ustanovení §18 zákona č. 95/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nyní platný §175k odst. 2 o. s. ř. neumožňuje, aby způsobilým předmětem sporného řízení, zahájeného na základě odkazu dědického soudu, bylo případně jen určení sporné skutečnosti nebo sporné právní otázky, byť by i byla jinak významná pro posouzení dědického práva.
Jestliže tedy žaloba v posuzovaném případě neodpovídala žalobě podle ustanovení §175k odst. 2 o. s. ř., odvolací soud se tak nutně a správně za situace žalobcem požadovaného určení dále zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady žaloby na určení ve smyslu ustanovení §80 písm. c) o. s. ř., a to s negativním závěrem. Úvahy odvolacího soudu o nedostatku naléhavého právního zájmu žalobce na jím požadovaném určení je pak třeba též hodnotit jako přiléhavé, přičemž obsah podaného dovolání je není způsobilý zpochybnit. Ve smyslu uvedeného ustanovení lze totiž žalobou uplatnit, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem. Existence naléhavého právního zájmu na žádaném určení podle výše uvedeného ustanovení je u určovací žaloby nezbytnou podmínkou její přípustnosti. Žalobce má právní zájem na požadovaném určení, jestliže by bez tohoto určení bylo ohroženo jeho právo nebo právní vztah, na němž je zúčastněn, nebo jestliže by se jeho postavení bez tohoto určení stalo nejistým (srov. např. též nález Ústavního soudu České republiky ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 17/95). To však v daném případě splněno není - jak správně dovodil i odvolací soud.
Jestliže tedy z hlediska výtek dovolatele obsažených v jeho dovolání nelze dovodit, že by soud druhého stupně věc posoudil nesprávně, proto za situace, kdy je dovolací soud vázán - jak již bylo vyloženo - obsahem podaného dovolání, nezbylo, než aby z tohoto důvodu klasifikoval napadený rozsudek odvolacího soudu jako správný (§243b odst. 1 o. s. ř.). Proto dovolání žalobce proti uvedenému rozhodnutí zamítl, aniž ve věci nařídil jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ustanovením §243b o. s. ř. ve spojení s §224 odst. 1, §142 odst. 1 a §151 odst. 1 věta první o. s. ř., když žalobce neměl se svým dovoláním úspěch, zatímco žalovanému v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. května 2003
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu