ECLI:CZ:NS:2003:30.CDO.99.2002.1
sp. zn. 30 Cdo 99/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci žalobce Finančního úřadu v J. proti žalované M. Š., zastoupené advokátem, o neúčinnost darovací smlouvy, vedené pod sp. zn. 7 C 29/2001 Okresního soudu v Jičíně, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. října 2001, č.j. 21 C 344/2001-64, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Jičíně usnesením ze dne 1.6.2001, č.j. 7 C 29/2001-58, zastavil řízení o žalobě o neúčinnost darovací smlouvy uzavřené mezi manžely F.
a M. Š. dne 20.4.1998 s odůvodněním, že pokračování řízení brání neodstranitelný nedostatek podmínky řízení spočívající v nezpůsobilosti Finančního úřadu v J. být účastníkem řízení. Uvedl, že finančnímu úřadu zákon přiznává způsobilost být účastníkem řízení pouze ve věcech správy daní; v posuzované věci jde
o určení neúčinnosti právního úkonu. S ohledem na úpravu provedenou zák. č. 219/2000 Sb. o majetku ČR a jejím zastupování v právních vztazích je finanční úřad toliko organizační složkou státu, není právnickou osobou, nemůže samostatně vystupovat v právním vztahu a nemá proto ani způsobilost být účastníkem občanskoprávního řízení.
Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 15.10.2001, č.j.
21 Co 344/200-64, usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Krom jiných důvodů uvedl, že smyslem žaloby podle ust. §42a obč. zák. z pohledu věřitele je domoci se uspokojení pohledávky i z majetku dlužníka, který mu ušel odporovatelným právním úkonem. Pro správce daně představuje odpůrčí žaloba jeden z právních nástrojů k výběru daně, a proto je třeba dovodit, že finanční úřad má způsobilost být účastníkem řízení ve věcech odporovatelnosti právního úkonu, pokud jím mělo být zkráceno uspokojení vymahatelné pohledávky na daních. Poukázal
na zák.č. 337/1992 Sb., který v tomto ohledu představuje úpravu speciální, jíž je třeba dát přednost před úpravou obecnou (zák. č. 219/2000 Sb.). Jde o případ způsobilosti být účastníkem řízení přiznané zákonem (§19 o.s.ř.).
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná, zastoupená advokátem, včasné dovolání, jež podrobně odůvodnila. Navrhla, aby napadené usnesení bylo zrušeno a věc vrácena Krajskému soudu v Hradci Králové k novému rozhodnutí. Právní názor vyslovený odvolacím soudem nepovažuje za správný, neboť rozšíření aktivní legitimace finančních úřadů i pro řízení o žalobách podle ust. §42a obč. zák., je v rozporu
se zákonem č. 219/2000 Sb. Ten to zákon stanoví postavení žalobce v soustavě územních finančních orgánů státu jako jeho organizační složku, která nemá právní subjektivitu. Podle názoru dovolatelky nelze v posuzované věci aplikovat rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR z roku 1998, na něž odvolací soud m.j. odkázal a aplikovat je
i po 1.1.2001 bez ohledu na právní úpravu podle zák.č. 219/2000 Sb.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Dovolací soud se zabýval posouzením, zda včasné dovolání žalované, vykazující náležitosti určené ust. §241 odst. 1, §241a odst. 1 o.s.ř., je přípustné, neboť dovoláním jako mimořádným opravným prostředkem lze napadnout pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu, jen pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání není přípustné.
Důvody přípustnosti dovolání upravené v ust. §237 odst. 1 o.s.ř., s výjimkami uvedenými v odst. 2 téhož ustanovení se na posuzovanou věc nevztahují; nejde
o usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně
ve věci samé (písm. a cit. zák. ustanovení), nebo jímž bylo usnesení soudu prvního stupně za okolností uvedených pod písm. b cit. zák. ustanovení potvrzeno, ani
o potvrzující usnesení, které podle závěru dovolacího soudu je po právní stránce zásadního významu (odst. 3 cit. zák. ustanovení). Pro povahu předmětu řízení, v němž soudy obou stupňů rozhodovaly na základě žaloby podle ust. §42a obč. zák. nelze ani dovodit přípustnost dovolání podle ust. §238 o.s.ř., neboť toto ustanovení upravuje dovolání proti usnesení o obnově řízení a po povolení obnovy řízení. Na přípustnost dovolání nelze usoudit ve smyslu ust. §238a o.s.ř., ale ani ust. §239 o.s.ř. Tato ustanovení připouštějí dovolání proti usnesením odvolacího soudu procesní povahy taxativně uvedeným, mezi něž však usnesení odvolacího soudu zrušující usnesení soudu prvního stupně nebylo zařazeno. Dovolání proti usnesení, kterým odvolací soud zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení není přípustné, byť právním názorem odvolacího soudu vyslovený ve zrušovacím usnesení je soud prvního stupně vázán. V této souvislosti dovolací soud odkazuje na úpravu přípustnosti dovolání ustanovením §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. umožňující podat dovolání proti rozhodnutím soudu prvního stupně, kterými tento soud rozhodl ve věci samé jinak, než v dřívějším rozhodnutí proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.
Dovolací soud z uvedených důvodů dovolání jako nepřípustné odmítl (§243b odst. 5, §218 písm. c/ o.s.ř.).
V dovolacím řízení úspěšnému žalobci náklady tohoto řízení nevznikly, žalovaná, která nebyla v tomto řízení úspěšná, nemá na náhradu nákladů řízení právo
(§142 odst. 1, §224 odst. 1, §243b odst. 5 o.s.ř.). Proto dovolací soud rozhodl, že
na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá žádný z účastníků právo.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 2. července 2003
JUDr. Karel Podolka, v. r.
předseda senátu