ECLI:CZ:NS:2003:32.ODO.100.2002.1
sp. zn. 32 Odo 100/2002
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Petra Hampela a JUDr. Pavla Vosečka v právní věci žalobkyně S. a.s., zastoupené, advokátem, proti žalované P., a.s., zastoupené, advokátkou, o zaplacení 613.716,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 33 Cm 203/97, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. března 2001, č.j. 1 Cmo 83/2000-56, takto:
Dovolání se zamítá.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 20. března 2001, č.j. 1 Cmo 83/2000-56, změnil rozsudek bývalého Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 21. června 1999, č.j. 33 Cm 203/97-33, v části jeho výroku II., kterým byla žaloba do částky 584.965,- Kč s příslušenstvím zamítnuta, tak, že žalované uložil zaplatit žalobkyni 254.965,- Kč se 17% úrokem z prodlení ročně z této částky od 5.2.1994 do zaplacení (bod I. výroku). Ve zbývající části výroku II. zahrnující zamítnutí žaloby do částky 330.000,- Kč, jakož i ve výroku III. o nákladech řízení jej zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (bod II. a III. výroku). Ve výroku I., do kterého nebylo podáno odvolání, zůstal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen (bod IV. výroku).
Odvolací soud v napadeném rozsudku uvedl, že soud prvního stupně zjistil skutkový stav, s výjimkou týkající se prodlení žalobkyně jako zhotovitele a tedy vzniku nároku žalované jako objednatele na smluvní pokutu, úplně a přesně, neztotožnil se však s jeho právním posouzením věci, pokud jde o hodnocení písemného úkonu žalované ze dne 10. února 1994.
Na rozdíl od soudu prvního stupně, který uvedený úkon žalované posoudil jako projev vůle směřující k započtení vzájemných pohledávek vůči žalobkyni ve výši 584.965,- Kč, na základě něhož nárok žalobkyně v tomto rozsahu ještě před zahájením řízení zanikl, zaujal odvolací soud názor, že účinky kompenzace mohl mít uvedený písemný úkon žalované jen ohledně částky 330.000,- Kč (smluvní pokuta z titulu prodlení žalobkyně s dokončením a předáním díla). Tento závěr opřel o zjištění, že ve zbývající části, kdy žalovaná hodlala použít k započtení svou údajnou pohledávku ve výši 254.965,- Kč na vrácení zálohy v této výši ze smlouvy o dílo č. 1221-21-9/92 podle faktury č. 211999, se jedná o projev vůle natolik neurčitý a nesrozumitelný, že tato okolnost způsobila podle §37 a §41 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) částečnou neplatnost uvedeného právního úkonu žalované. Žádné z interpretačních pravidel pro výklad právních úkonů upravených v §266 odst. 1 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) pro stanovisko žalované, že k započtení došlo i v tomto rozsahu, nesvědčí. Žalovaná ani podle svého přípisu ze dne 10. února 1994 nejednala, neboť částku 94.058,- Kč, představující v uvedeném přípisu jí vypočtený rozdíl mezi pohledávkami žalobkyně a žalované, žalobkyni neuhradila. Závěr o částečné neplatnosti právního úkonu odvolací soud opřel i o ustanovení §266 odst. 3 a 4 obch. zák., neboť je podle něj evidentní, že dotčený úkon, v němž jsou zaměňovány pojmy závazek a pohledávka, připouští různé výklady, takže ho je nutné v souladu s těmito zákonnými ustanoveními vykládat k tíži žalované. Podle odvolacího soudu by však nebylo možné použít uvedenou částku 254.965,- Kč k započtení ani v tom případě, kdyby závěr o částečné neplatnosti shora uvedeného právního úkonu správný nebyl. To podle něj vyplývá z ustanovení §359 obch. zák., podle něhož proti pohledávce splatné nelze započíst pohledávku nesplatnou. Žalovaná totiž podle názoru odvolacího soudu neučinila žádný úkon, jímž by ve smyslu §340 odst. 2 obch. zák. z formálního hlediska přivodila splatnost dotčené údajné pohledávky, přičemž za takový úkon samotnou fakturu žalobkyně VS 211999, ve spojení s jejím návrhem zápisu z jednání o finančním vypořádání, a ani přípis žalované z 10. února 1994, považovat nelze. A protože podle odvolacího soudu byl v řízení prokázán, kromě již přiznané částky, nárok žalobkyně na zaplacení dalších 254.965,- Kč s příslušenstvím, v tomto rozsahu rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobě i v tomto rozsahu vyhověl.
Do výroku pod bodem I. rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož důvodnost spatřuje v nesprávném právním posouzení věci odvolacím soudem. Podle názoru dovolatelky odvolací soud přijal pro své rozhodnutí bez odborného zkoumání zdůvodnění v odvolání žalobkyně, aniž se vypořádal s odborným vyjádřením žalované k účetním postupům učiněným v průběhu vypořádání vzájemných obchodních vztahů. Podle mínění dovolatelky zápočet pohledávek a závazků bylo možné provést, neboť vyúčtování smluvní pokuty v zápočtu uvedené bylo učiněno až po předání a převzetí díla a žalované na ni vznikl tímto dnem nárok. Na podporu svých argumentů předložila vyjádření k rozsudku odvolacího soudu, zpracované na její vyžádání soudním znalcem a navrhla, aby dovolací soud, pokud neshledá předložené písemné vyjádření znalce dostatečným, nařídil odbornou expertizu dotčených důkazních dokumentů obsažených ve spisu zpochybňovaných žalobkyní, a to zejména faktury č. 211999 a dokladu o započtení pohledávek. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v části napadené dovoláním zrušil a potvrdil v této části rozhodnutí soudu prvního stupně.
Podle bodu 17., hlavy I., části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001 – dále též jen „o. s. ř.“). O takový případ jde i v této věci, jelikož odvolací soud věc ve shodě s bodem 15., hlavy I. části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb. rovněž projednal podle dosavadního znění občanského soudního řádu, jak sám výslovně zmínil v důvodech rozsudku.
Dovolání je v dané věci přípustné podle §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, není však důvodné.
Předně je třeba uvést, že v dovolacím řízení, založeném důsledně na principu kasačním, nelze uvádět nové skutečnosti a provádět dokazování (s výjimkou zakotvenu v §243a odst. 2 o. s. ř. – o tento případ se však nejedná). Dovolací soud proto, oproti očekávání dovolatelky, nemůže nařídit „odbornou expertízu dotčených důkazných dokumentů obsažených ve spise“ a přihlédnout k dovolání přiloženému vyjádření znalce, ovšem s výjimkou těch jeho závěrů, které dovolatelka přejímá do svých námitek, jimiž vymezuje uplatněný dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř.
Dovoláním dotčeným výrokem rozhodl odvolací soud o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni 254.965,- Kč s příslušenstvím, když námitku žalované o zániku této části žalobního nároku v důsledku započtení její pohledávky na vrácení poskytnuté zálohy proti žalobkyni neshledal důvodnou. Nejvyšší soud proto mohl učinit předmětem dovolacího přezkumu ve smyslu §242 odst. 1 a §242 odst. 3 věty prvé o. s. ř. pouze otázku započtení této pohledávky žalované, nikoli otázku započtení pohledávky žalované na zaplacení smluvní pokuty proti té části žalobního nároku (330.000,- Kč), ohledně něhož odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
Dovolatelka vytýká odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení započitatelnosti předmětných pohledávek z hlediska existence jejích splatnosti, když v podstatě dovozuje, že ke splatnosti své pohledávky na vrácení poskytnuté zálohy není třeba úkonu podle §340 odst. 2 obchodního zákoníku.
Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, kdy soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, případně použil.
Podle §340 odst. 1 obch. zák. dlužník je povinen závazek splnit v době stanovené ve smlouvě. Podle odstavce 2 téhož ustanovení není-li doba plnění ve smlouvě určena, je věřitel oprávněn požadovat plnění závazku ihned po uzavření smlouvy a dlužník je povinen závazek splnit bez zbytečného odkladu poté, kdy byl věřitelem o plnění požádán.
Protože ze zjištění odvolacího soudu nevyplývá, že by ve smlouvě byla mezi účastníky sjednána doba pro splnění povinnosti žalobkyně vrátit žalované poskytnutou zálohu, nastala by splatnost této pohledávky až uplynutím lhůty „bez zbytečného odkladu“ poté, kdy by žalobkyně obdržela výzvu žalované ke splnění tohoto závazku. Jakékoli argumenty dovolatelky vznesené z hlediska účetního jsou v tomto směru právně nerozhodné, neboť s nimi citované ustanovení obchodního zákoníku v otázce splatnosti pohledávky nespojuje žádné důsledky. Dovodil-li odvolací soud, že žalovaná svým úkonem ze dne 10. února 1994 započítala proti pohledávce žalobkyně svoji nesplatnou pohledávku, aniž přivodila její splatnost výzvou podle §340 odst. 2 obch. zák., nelze tomuto závěru vytknout žádné pochybení. Nejvyšší soud proto uzavřel, že uplatněný dovolací důvod uvedený v §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř . není naplněn.
Protože vady uvedené v §237 odst. 1 o. s. ř. resp. vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti ve smyslu §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř., se ze spisu nepodávají a dovolatelka je ani netvrdila, Nejvyšší soud dovolání podle §243b odst. 1, části věty před středníkem, o. s. ř., zamítl, protože došel k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 23. ledna 2003
JUDr. Miroslav Gallus, v.r.
předseda senátu