ECLI:CZ:NS:2003:32.ODO.1018.2002.1
sp. zn. 32 Odo 1018/2002-63
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně Mgr. J. F., advokátky, správkyně konkursní podstaty úpadkyně Č. D. a.s., proti žalované M. s.r.o., o zaplacení 500.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 21 Cm 519/98, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchného soudu v Praze ze dne 19. června 2002, č. j. 3 Cmo 390/2000-48, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze shora označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 13. dubna 2000, č.j. 21 Cm 519/98-25, kterým bývalý Krajský obchodní soud v Praze žalované uložil zaplatit úpadkyni 500.000,- Kč s 18% úroky od 20.1.1998 do zaplacení a náklady řízení. Odvolací soud rovněž rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu v celém rozsahu podala žalovaná včas dovolání, opírajíc jeho důvodnost o §237 odst. 1 písm. f) a §241 odst. 3 písm. b) a d) občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12. 2000 (dále též jen „o. s. ř.“). Jejich prostřednictvím dovolatelka namítla, že jí jako účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem, že řízení je postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Konkrétně zejména uvedla, že možnost jednat před soudem jí odňal soud prvního stupně tím, že nepřipustil provedení důkazu výpovědí jejího statutárního zástupce, a tímto pochybením se odvolací soud vůbec nezabýval, a že se soudy obou stupňů nevypořádaly s jejím žalobním protinávrhem, který vznesla jako obranu až do výše žalobkyní uplatněné pohledávky. Za porušení projednací zásady označila, že soud prvního stupně neprovedl důkaz výpovědí jak žalobkyně, tak i žalované. Nesprávné právní posouzení věci vytkla odvolacímu soudu v tom, že se nevypořádal s otázkou posouzení nemožností plnění závazku a s ní spojené námitky žalované o absolutní neplatnosti smlouvy o zprostředkování, o kterou žalobkyně opřela svůj nárok. Navrhla, aby dovolací soud před rozhodnutím o dovolání odložil vykonatelnost dovoláním napadeného rozhodnutí a aby toto rozhodnutí v plném rozsahu zrušil.
Podle bodu 17., hlavy I., části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001). O takový případ jde i v této věci, jelikož odvolací soud věc ve shodě s bodem 15., hlavy I. části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb. rovněž projednal podle dosavadního znění občanského soudního řádu, jak sám výslovně zmínil v důvodech rozsudku.
Dovolání není přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. V případě dovolání směřujícího proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu lze obecně přípustnost dovolání opřít o ustanovení §237, §238 odst. 1 písm. b) a §239 o. s. ř.
O případ podřaditelný ustanovení §238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde, neboť potvrzený rozsudek soudu prvního stupně je prvním rozsudkem tohoto soudu ve věci.
Podmínky stanovené v §239 o. s. ř. daná věc rovněž nesplňuje, neboť odvolací soud výrokem svého rozhodnutí přípustnost dovolání nevyslovil (odstavec 1) a žalovaná návrh na vyslovení přípustnosti dovolání nepodala (odstavec 2).
Zbývá posoudit podmínky přípustnosti určené v ustanovení §237 o.s.ř.
Ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. spojuje přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém) s takovými hrubými vadami řízení, které činí rozhodnutí odvolacího soudu zmatečným; přípustnost dovolání však není založena již tím, že dovolatel příslušnou vadu řízení tvrdí, ale až zjištěním, že řízení takovou vadou skutečně trpí. Jelikož jiné zmatečnostní vady nebyly dovoláním namítány a ze spisu rovněž nevyplývají, zabýval se Nejvyšší soud tím, zda je řízení postiženo vadou tvrzenou dovolatelkou.
Dovolatelka v dovolání namítla, že jí jako účastníku řízení byla ve smyslu §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. v průběhu řízení odňata možnost jednat před soudem pochybením soudu prvního stupně, kdy nepřipustil provedení důkazu výpovědí účastníka, tj. statutárního zástupce - jednatele žalovaného, a dále nerozhodl o obranou uplatněném protinávrhu žalované, když o tomto protinávrhu jako důvodu odvolání nerozhodl podle ní ani odvolací soud.
Podle §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem odňata možnost jednat před soudem.
Odnětím možnosti jednat před soudem ve smyslu výše citovaného ustanovení se rozumí takový postup soudu v průběhu řízení, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci těch procesních práv, která mu občanský soudní řád poskytuje, přičemž není rozhodující, zda byla účastníku odňata možnost jednat před soudem prvního stupně nebo před soudem odvolacím. O vadu podle §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. jde přitom jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu určeného zákonem nebo obecně závaznými právními předpisy) a jestliže se postup projevil v průběhu řízení a nikoli při vlastním rozhodování soudu (srov. též rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněná pod čísly 27/1998 a 49/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Za odnětí možnosti jednat před soudem nelze považovat takový postup soudu, který odpovídá občanskému soudnímu řádu. Mezi procesní práva přiznaná účastníku řízení patří právo přednést (doplňovat) své návrhy, vyjádřit se k rozhodným skutečnostem, k návrhům na důkazy a k provedeným důkazům, právo označit důkazní prostředky, právo se souhlasem předsedy senátu klást v rámci výslechu otázky svědkům, znalcům a účastníkům a právo shrnout na závěr jednání své návrhy, vyjádřit se k dokazování i k právní stránce věci.
Ve skutečnosti, že v řízení nebyly provedeny některé z žalovanou navržených důkazů, naplnění vady řízení podle §237 odst. 1 písm. f) spatřovat nelze, neboť občanský soudní řád neposkytuje účastníkům řízení procesní nárok na provedení jimi navržených důkazů. O tom, které z navrhovaných důkazů budou provedeny, totiž rozhoduje ve smyslu §120 odst. 1 věty druhé o. s. ř. (použitelného rovněž v odvolacím řízení – srov. §211 o. s. ř. ) soud, a ten nemá zákonem uloženu povinnost provést v řízení všechny důkazy navržené procesními stranami. Právo soudu rozhodnout o tom, které z navrhovaných důkazů provede, vyplývá i z ústavního principu nezávislosti soudů podle čl. 82 odst. 1 Ústavy České republiky (viz nález Ústavního soudu II. ÚS 56/95, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu sv. IV. str. 259).
Soud především neprovede důkazy, které jsou pro věc nerozhodné a nemohou směřovat ke zjištění skutkového stavu věci (tedy ke zjištění skutečností předvídaných skutkovou podstatou právní normy), jakož i důkazy které jsou zjevně nabízeny jen proto, aby byl účelově prodloužen spor. Případné pochybení soudu v tomto směru lze – podle okolností případu – vytýkat prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. b) o. s. ř. K takové vadě jakožto dovolacímu důvodu pak dovolací soud může a musí přihlédnout jen v případě, je-li dovolání přípustné. Sama o sobě však taková vada – i kdyby byla skutečně zjištěna – přípustnost dovolání založit nemůže.
Jak je uvedeno v protokolu o jednání na č.l. 23 spisu, soud prvního stupně rozhodl při jednání konaném dne 13. dubna 2000 o návrhu žalované na výslech jí navržených osob usnesením tak, že nepřipustil doplnění dokazování výslechem svědků, pro nadbytečnost dokazování.
Také odvolací soud se námitkou žalované k neprovedení jí navrhovaného důkazu zabýval. Jak je uvedeno v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, opřela žalovaná svou pohledávku k započtení o smlouvu o komerční spolupráci. Tu však neuzavřela se žalobkyní, ale s jiným právním subjektem, a proto z ní pro žalobkyni, která není jejím účastníkem, neplynou žádné závazky. Rovněž tak souhlas žalobkyně se zúčtováním nákladů na tuto spolupráci se zálohou poskytnutou podle smlouvy o zprostředkování uzavřené mezi žalobkyní a žalovanou nebyl prokázán. Z toho odvolací soud uzavřel, že se navrhované důkazy o činnosti podle této smlouvy netýkají projednávané věci a nebylo třeba je provádět.
Jestliže tedy soud prvního stupně a jak vyplývá z odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku, i odvolací soud, dospěly k závěru, že provedení navrženého důkazu není ke zjištění skutkového stavu nutné, využily svého práva daného jim v §120 odst. 1 o. s. ř. a takový postup nelze považovat za nesprávný ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř.
Také druhé námitce dovolatelky, že jí jako účastníku řízení byla odňata možnost jednat před soudem tím, že soudy obou stupňů nerozhodly v rámci procesní obrany žalované o uplatněném protinároku, dovolací soud nepřisvědčil.
Jak žalovaná namítla v odporu na č.l. 9 a jeho doplnění na č.l. 20 proti vydanému platebnímu rozkazu, vyúčtovala žalobkyni své náklady vynaložené na prezentaci spaloven fakturou ze dne 13.10.1998, čímž po předchozí dohodě s žalobkyní došlo k započtení obou pohledávek. V uvedeném doplnění odporu dále uvedla, že na tomto stanovisku setrvává a že z důvodu opatrnosti vznáší obranou protižalobu do výše žalobkyní uplatňované pohledávky. V odvolání na č.l. 34 žalovaná namítla, že soud prvního stupně procesně nepostupoval správně, když nerozhodl o obranou uplatněném protinávrhu žalované uplatněném v jejím odporu proti platebnímu rozkazu.
Podle §97 odst. 1 o. s. ř. může žalovaný za řízení uplatnit svá práva proti žalobci i vzájemným návrhem. Podle odstavce 3 téhož ustanovení se na vzájemný návrh použije přiměřeně ustanovení o návrhu na zahájení řízení, jeho změně a vzetí zpět.
Ve smyslu §98 o. s. ř. je vzájemným návrhem i projev žalovaného, jímž proti žalobci uplatňuje svou pohledávku k započtení, avšak jen pokud navrhuje, aby bylo přisouzeno více, než co uplatnil žalobce. Jinak soud posuzuje takový projev jen jako obranu proti návrhu.
Z uvedeného ustanovení vyplývá, že pokud žalovaný protinávrhem uplatní k započtení pohledávku, která nepřesahuje zažalovanou pohledávku žalobce, nejedná se o vzájemný návrh, ale takový projev posoudí soud jako obranu proti návrhu a není třeba o něm procesně rozhodnout. A o takový případ v posuzované věci šlo. Žalovaná uplatnila jako obranu proti žalobě svou pohledávku ve výši 500.000,- Kč, tj. ve výši nároku uplatněného žalobkyní, a soudy obou stupňů ji posoudily jako obranu proti návrhu žalobkyně a procesně o jejím protinávrhu nerozhodly. Jak je uvedeno v odůvodněních rozsudků soudů obou stupňů, oba tyto soudy se posouzením tohoto protinávrhu zabývaly se závěrem, že oprávněnost pohledávky žalované vůči žalobkyni neshledaly. Dovolací soud tak neshledal v procesním postupu soudů obou stupňů ve věci uplatněného protinávrhu žalované žádné pochybení.
Lze tedy uzavřít, že řízení vadou dle §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. netrpí, a proto není dovolání ani podle tohoto ustanovení přípustné.
Rovněž dovolání směřující do výroku rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů odvolacího řízení, které – ač součástí rozsudku – má s ohledem na §167 odst. 1 o. s. ř. povahu usnesení, přípustné není, neboť ho nelze totiž podřadit žádnému z usnesení, proti nimž zákon připouští dovolání v §238a o. s. ř. a podmínky stanovené v §239 o. s. ř. daná věc nesplňuje již z toho důvodu, že usnesení o nákladech řízení není usnesením o věci samé; existenci zmatečnostních vad řízení dle §237 odst. 1 o. s. ř. Nejvyšší soud již dříve vyloučil.
Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako nepřípustného. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první o. s. ř.), podle §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. odmítl jako nepřípustné. Z důvodu nepřípustnosti podaného dovolání se dovolací soud již dále nezabýval dalšími důvody, které dovolatelka v dovolání uplatnila.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243b odst. 4, 224 odst.1 a §146 odst. 2 věty první o. s. ř. (per analogiam), když žalovaná, která z procesního hlediska zavinila, že dovolání bylo odmítnuto, nemá právo na náhradu těchto nákladů a žalobkyni v souvislosti s dovolacím řízením náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. června 2003
JUDr. Miroslav Gallus, v.r.
předseda senátu