ECLI:CZ:NS:2003:32.ODO.116.2003.1
sp. zn. 32 Odo 116/2003-72
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Františka Faldyny, CSc. v právní věci žalobce JUDr. J. P., správce konkursní podstaty úpadce O., obchodního podniku v likvidaci, zastoupeného JUDr. E. P., advokátkou, proti žalované Č. r. – P. s. s. z., o určení práva odepřít plnění, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 25 C 355/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. října 2002, č. j. 54 Co 194/2002-60, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 28. března 2002, č. j. 25 C 355/2000-48, kterým soud prvního stupně zamítl žalobu na určení, že žalobce má vůči žalované právo odepřít plnění, které mu svědčí z titulu ručení za závazky, které přešly smlouvou o prodeji věcí nemovitých, movitých, práv a jiných majetkových hodnot úpadce O., o. p. v likvidaci na obchodní společnost S., a. s., a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (první výrok). Dále odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že soud prvního stupně provedl dokazování v dostatečném rozsahu, jednotlivé důkazy hodnotil řádně, náležitě zjistil skutkový stav věci a dospěl rovněž ke správnému závěru právnímu, který nedoznal změny ani v odvolacím řízení. Souhlasil se závěrem soudu prvního stupně v tom směru, že žalobci nesvědčí naléhavý právní zájem na navrhovaném určení, neboť požadovaný nárok nemá oporu v hmotném právu [§80 písm. c) občanského soudního řádu - dále též jen „o. s. ř.“], když smlouva, na jejímž podkladě žalobce navrhuje určení práva odepřít plnění vůči žalované, podléhá režimu zákona o konkursu (rozuměj zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání - dále též jen „ZKV“), který vylučuje možnost prodeje pasív úpadcova podniku (§27a věta za středníkem ZKV).
Zdůraznil, že o naléhavý právní zájem může zásadně jít pouze tehdy, jestliže by bez soudem vysloveného určení, že právní vztah nebo právo existuje, buď bylo přímo ohroženo právo žalobce, nebo by se jeho právní postavení stalo nejistým, což znamená, že buď musí jít u žalobce o právní vztah (právo) již existující (alespoň v době rozhodnutí) nebo takovou jeho procesní, případně hmotněprávní situaci, v níž by objektivně v již existujícím právním vztahu mohl být vystaven konkrétní újmě. Nedostatek naléhavého právního zájmu na navrhovaném určení je důvodem k zamítnutí žaloby, a proto soud prvního stupně nikterak nepochybil, když nevyhověl požadavku žalobce na určení práva odepřít plnění vůči žalované na podkladě předmětné smlouvy, kterou v žádném případě nemohlo dojít k prodeji „žalobcových pasív“ (to jest dluhů vzniklých nezaplacením pojistného na sociální zabezpečení) třetí osobě.
Podle odvolacího soudu tak nemohou obstát námitky žalobce směřující k pochybení soudu prvního stupně v hodnocení otázky obsahu „předmětné smlouvy“ a jejího právního režimu či zmiňující přítomnost účinků předpokládaných ustanovením §477 obchodního zákoníku. Vzhledem k absenci naléhavého právního zájmu na požadovaném určení odvolací soud měl za zcela nadbytečné rovněž zjišťování okolností ohledně uzavření a obsahu předmětné smlouvy či ohledně vytvoření podmínek pro splnění závazku žalobce z ručení za závazky vůči žalované.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včasné dovolání, jehož přípustnost odvozoval z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přičemž zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřoval v povaze věci a „obsahu dosavadních judikátů řešících situace tohoto druhu“.
Namítal, že existence naléhavého právního zájmu na požadovaném určení je zřejmá ze skutečnosti, že žalovaná po něm požaduje, aby uhradil nedoplatky pojistného na sociální zabezpečení a nedoplatky příspěvku na státní politiku zaměstnanosti (naposledy předáním výkazu nedoplatků č. 4673/01 na 19,486.304,- Kč 25. července 2001), přičemž žalobce jako ručitel za závazek kupujícího ze smlouvy z 11. března 1998 není bez požadovaného určení schopen, při absenci reakce žalované na opakované žádosti o určení aktuální výše a struktury převzatého závazku, s přihlédnutím k ustanovení §33 odst. 1 ZKV hradit poměrně pohledávky za podstatou, navrhnout za „určitých okolností“ rozvrh a připravit podmínky pro zrušení konkursu. Bez požadovaného určení by se tak v těchto souvislostech stalo právní postavení žalobce nejistým.
Dále namítal, že smlouvou o prodeji věcí nemovitých, movitých, práv a jiných majetkových hodnot z 11. března 1998 byly spolu s hmotným majetkem převedeny i související pohledávky a závazky vzniklé po prohlášení konkursu, přičemž převod těchto závazků měl značný vliv i na určení ceny za prodej „části podniku“ úpadce. Jelikož tato smlouva je obsahově smlouvou o prodeji části podniku a dle výslovného projevu vůle smluvních stran se řídí přiměřeně ustanoveními §476 až §488 obchodního zákoníku, nepovažoval, s odkazem na ustanovení §27 odst. 2 ZKV, závěry soudů obou stupňů o nemožnosti převodu závazků za správné.
Dále dovolatel snášel argumenty vyvracející zjištění soudů, že žalovaná „vždy sdělila na požádání“ výši své pohledávky, s tím, že toto zjištění nemá oporu „v předložených důkazech“.
Proto dovolatel požadoval, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhovala, aby rozsudek odvolacího soudu byl jako věcně správný potvrzen.
V souladu s body 1., 15. a 17., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se pro dovolací řízení uplatní občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2001.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti rozsudku upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Jak vyplývá z obsahu výroku rozsudku prvního stupně a výroku rozsudku soudu odvolacího, je rozsudek odvolacího soudu ve věci samé rozsudkem potvrzujícím; dovolání proti němu proto není z hlediska ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné.
Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť dovoláním napadeným rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jehož se žalobce výslovně dovolává. Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), nebo obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem. Dovolání je přípustné, jde-li o řešení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo v oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají.
Dovolatel spatřuje zásadní význam rozhodnutí odvolacího soudu v „povaze věci“ a „v obsahu dosavadních judikátů řešících situace tohoto druhu“.
Podle ustanovení §80 písm. c) o. s. ř. žalobou lze uplatnit, aby bylo rozhodnuto o určení, zda to právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 27. března 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1997, pod číslem 21, a v řadě dalších rozhodnutí, formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého určovací žaloba podle ustanovení §80 písm. c) o. s. ř. je preventivního charakteru a má místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu, a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, jednak v případech, v nichž určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Tyto funkce určovací žaloby korespondují právě s podmínkou naléhavého právního zájmu; nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani naléhavý právní zájem na takovém určení. Přitom příslušné závěry se vážou nejen k žalobě na určení jako takové, ale také k tomu, jakého konkrétního určení se žalobce domáhá.
Přestože soud prvního stupně a částečně i soud odvolací řešily otázku existence naléhavého právního zájmu na požadovaném určení pohledem věcné legitimace žalobce, zaměňujíce tak posuzování podmínek podle ustanovení §80 písm. c) o. s. ř. s řešením otázky, zda žalobce je podle hmotného práva nositelem práva, o něž v řízení jde, je závěr odvolacího soudu o nedostatku naléhavého právního zájmu na požadovaném určení ve smyslu ustanovení §80 písm. c) o. s. ř. správný. Ani případné pozitivní rozhodnutí o žalobou uplatněném nároku by totiž nic nezměnilo na existenci a výši pohledávky žalované a neodstranilo by žalobcem tvrzenou „nejistotu“ v právním vztahu k žalované.
Rozhodnutí odvolacího soudu navíc nemá, pokud jde o řešení otázky naléhavého právního zájmu žalobce na požadovaném určení, potřebný judikatorní přesah, když splnění podmínek podle ustanovení §80 písm. c) o. s. ř. je nezbytné zkoumat vždy ve vztahu ke konkrétním účastníkům řízení a k tomu, jakého konkrétního určení se žalobce domáhá.
Jelikož závěr odvolacího soudu o neexistenci naléhavého právního zájmu na žalobcem požadovaném určení je v souladu s dosavadní judikaturou dovolacího soudu, rozhodnutí odvolacího soudu zásadní právní význam nemá a dovolání tak není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Dovolací soud proto, aniž se zabýval (na rozdíl od soudů obou stupňů) otázkou existence věcné legitimace žalobce ve vztahu k požadovanému určení, dovolání žalobce podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 větu první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalované podle obsahu spisu žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. srpna 2003
JUDr. Miroslav Gallus, v.r.
předseda senátu