ECLI:CZ:NS:2003:32.ODO.187.2002.1
sp. zn. 32 Odo 187/2002-197
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Petra Hampla a JUDr. Františka Faldyny, CSc. v právní věci žalobce A. B. A., a.s., zastoupeného JUDr. J. C., advokátem, proti žalované J. H., podnikatelce, zastoupené JUDr. Z. K., advokátkou, o zaplacení částky 389.600,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 8 C 319/99, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. října 2001, č.j. 29 Co 507/2001-175, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne ze dne 17. října 2001, č.j. 29 Co 507/2001-175, vyjma výroku, že ve výroku I. zůstává rozsudek soud prvního stupně nedotčen, a rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 30. května 2001, č. j. 8 C 318/99-140, ve výrocích II. a III., se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze shora označeným rozsudkem změnil v pořadí třetí rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 30. května 2001, č.j. 8 C 319/99-140, v jeho zamítavém výroku II. ve věci samé a ve výroku III. o náhradě nákladů řízení tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 189.600,- Kč a náklady řízení ve výši 99.582,90 Kč a potvrdil ho ve zbývající části výroku II., kterým byl zamítnut nárok žalobce na zaplacení příslušenství. Odvolací soud dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ve výroku I. zůstal rozsudek soud prvního stupně nedotčen, neboť v této části nebyl odvoláním žalobce napaden.
Odvolací soud v rozsahu odvolání žalobce směřujícího do zamítavého výroku II. a souvisejícímu výroku III. rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení přezkoumal oprávněnost požadavku žalobce na zaplacení faktury č. 88011716 ve výši 189.600,- Kč s příslušenstvím, představující hodnotu odebraných a nevrácených dálničních nálepek na rok 1998, který žalobce uplatnil jako nárok ze smlouvy o zabezpečení veřejných potřeb uzavřené mezi účastníky.
Shodně se soudem prvního stupně vzal za prokázané, že smlouva o zabezpečení veřejných potřeb ze dne 18. listopadu 1997 a navazující smlouva ze dne 16. října 1998 jsou platné a je třeba je kvalifikovat jako písemně uzavřené komisionářské smlouvy dle §577 a násl. obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“). Podle skutkového zjištění, které odvolací soud učinil na základě opakování důkazu uvedenými smlouvami, účastníci smlouvou ze dne 16. října 1998 změnili předcházející smlouvu ze dne 18. listopadu 1997 tak, že zbývající neprodané nálepky emise roku 1998 vydané ze skladu komitenta mu budou předány nejpozději do 15. prosince 1998, po tomto termínu vrácení neprodaných nálepek emise 1998 nelze požadovat a komitentem bude vystavena faktura na celý zůstatek nevyúčtovaného komisního skladu s okamžitou splatností.
Vycházeje z ustanovení §583 odst. 1 a 2 a §533 obch. zák. se odvolací soud dále zabýval posouzením, zda žalovaná jako komisionář odpovídá za škodu. V tomto směru vyšel ze skutkového zjištění soudu prvního stupně, že žalovaná veškerou odbornou péči proti odcizení dálničních nálepek nevynaložila. Jak uvedl odvolací soud v odůvodnění rozsudku, opatrování musí být na profesionální úrovni, jinak musí odborník hradit škody vzniklé jeho neodborností. Tuto neodbornost žalované, která byla před soudem prvního stupně prokázána, pak kvalifikoval jako protiprávní jednání, které má při splnění ostatních předpokladů (vzniku škody na věci) za následek vznik odpovědnosti za škodu. Odvolací soud se však již neztotožnil s názorem soudu prvního stupně na výši vzniklé škody. Podle soudu prvního stupně žalobci škoda v žalované výši nevznikla, neboť uplatněný nárok se vztahuje k nevráceným dálničním nálepkám na rok 1998 a vzhledem k tomu, že v době krádeže byly v prodeji již dálniční nálepky na rok 1999, nelze již po 20. prosinci 1998 předpokládat zájem o koupi dálničních nálepek na rok 1998. S touto úvahou odvolací soud nesouhlasí, neboť podle smlouvy měla povinnost známky předat a vyúčtovat do 15. prosince 1998 žalovaná a pokud by v uvedeném termínu tuto svou povinnost splnila, tak by dálniční nálepky za rok 1998 v době krádeže, tj. z 19. na 20. prosince 1998 nebyly na provozovně. Odvolací soud dospěl k závěru, že odpovědnost žalované za škodu vyplývá ze smluv uzavřených mezi účastníky, liberační důvod zakotvený v ust. §533 obch. zák. nebyl v daném případě naplněn a výše škody byla prokázána. Ohledně výše škody vyšel odvolací soud ze zjištění, že dálniční nálepky na rok 1998, které byly ve smyslu přísl. ustanovení zákona č. 13/1997 Sb. o pozemních komunikacích, ve znění účinném do 31. prosince 1998 platné od 1. prosince 1997 do 31. prosince 1999, měly v době krádeže účetní hodnotu, která odpovídala jejich označení. Proto rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalované uložil zaplatit žalobci žalovanou částku.
Proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu jeho celého měnícího výroku a výroku o nákladech odvolacího řízení podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) občanského soudního řádu, a to z toho důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a vychází ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování.
V dovolání uvedla, že sám žalobce (dovolatelka zaměnila označení účastníků) byl dle jeho dodatečného tvrzení v rámci odvolacího řízení komisionářem ve vztahu ke Správě silničního fondu ČR. Bylo tak jak jeho povinností ve vztahu k tomuto svému komitentovi, tak povinností žalované ve vztahu k žalobci opatrovat svěřené dálniční nálepky na profesionální úrovni a s odbornou péčí. Žalovanou zvolený způsob zabezpečení ochrany svěřených cenin označila za maximální způsob jejich zajištění, maximum však podle jejího názoru pro ochranu jemu svěřených nálepek měl učinit i žalobce jakožto komisionář Správy silničního fondu ČR, který se však podle jejího tvrzení, podpořeného učiněnou svědeckou výpovědí, o způsob jejich uložení u dalších prodejců nezajímal a podmínky pro jejich bezpečné uložení u dalšího komisionáře nevytvořil. Proto podle dovolatelky žalobce minimálně vznik škody spoluzavinil. Dále namítla neprodejnost dálničních nálepek na rok 1998 v okamžiku jejich krádeže, kdy bylo již možné používat dálniční nálepky pro rok 1999, a z toho vyplývající ztrátu jejich hodnoty. Žalovaná odvolacímu soudu rovněž vytkla jeho nesprávný závěr o dovození její odpovědnosti z nesplnění povinnosti neprodané dálniční nálepky z roku 1998 nejpozději do 15. prosince vyúčtovat a vrátit žalobci, který nemá oporu v provedeném dokazování, neboť prokázala, že uvedené ceniny vyúčtovala již ke dni 30. listopadu 1998, tj. v účastníky dohodnuté lhůtě. Poukázala na to, že zástupce žalobce k odvezení zbylých dálničních nálepek vyzvala, ten však žádal jejich další ponechání na provozovně pro případ jejich možného prodeje. Mezi účastníky bylo zavedenou praxí, že dovoz nových nálepek a odvoz neprodaných nálepek zajišťoval sám žalobce, který svou povinnost odvézt neprodané dálniční nálepky, která mu vznikla okamžikem obdržení závěrečného vyúčtování a výzvy k převzetí nálepek počátkem prosince 1998, tj. před provedeným vloupáním, nesplnil. Proto nelze klást nepřevzetí nálepek za vinu žalované, když provedení závěrečného vyúčtování žalovanou ve stanovené lhůtě vyplývá z provedených důkazů. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud před rozhodnutím o dovolání odložil vykonatelnost napadeného rozsudku odvolacího soudu, aby toto rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Pro případ, že by dovolací soud dospěl k právnímu názoru, že žalovaná při správě dálničních nálepek postupovala s odbornou péčí, požádala o zrušení výroku rozsudku soudu prvního stupně, jímž jí byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku 200.000,- Kč a výrok rozsudku odvolacího soudu, že uvedený výrok soudu prvního stupně zůstává nedotčen.
Se zřetelem k době vydání rozsudků soudů obou stupňů se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s body 1., 15. a 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2001 (dále též jen „o. s. ř.“).
Dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé a je důvodné, i když z jiného důvodu, než který uvedla dovolatelka.
Žalobou uplatnila žalobkyně po žalované mimo jiné též zaplacení částky 189.600,- Kč, představující hodnotu odebraných a nevrácených dálničních nálepek pro rok 1998, jako nárok ze smlouvy o zabezpečení veřejných potřeb v souvislosti s distribucí a prodejem dálničních nálepek. Podle zjištění odvolacího soudu si strany sjednaly, že neprodané dálniční nálepky pro rok 1998 žalovaná vrátí žalobkyni nejpozději do 15.12.1998 s tím, že po tomto termínu již nelze požadovat vrácení neprodaných nálepek pro rok 1998 a ze strany žalobkyně bude na celý zůstatek nevyúčtovaného komisního skladu vystavena faktura. Oba soudy však žalobní nárok posuzovaly jako nárok na náhradu škody podle §583 odst. 2 v návaznosti na §533 obch. zák., aniž se zabývaly právním důvodem žaloby, jimž bylo plnění smluvní povinnosti. I když soud není vázán tím, jak žalobce v žalobě právně charakterizuje vylíčený skutek a může jej proto právně kvalifikovat jinak, tedy aplikovat jinou hmotně právní normu, než o jakou opřel svůj nárok žalobce, musí přitom ve sporném řízení vždy respektovat skutkový děj, vymezený tvrzeními žalobce. Nemohou-li rozhodné skutečnosti tvrzené žalobcem naplnit skutkovou podstatu jiné právní normy, nemůže soud, aniž by současně došlo ke změně žaloby, spočívající ve vymezení jiného (nového nebo doplněného) skutkového stavu, věc posoudit po právní stránce podle této právní normy. O změnu žaloby (§95 o. s. ř.) totiž jde nejen tehdy, domáhá-li se žalobce něčeho jiného než v původní žalobě, nebo požaduje-li na základě stejného skutkového základu více, než požadoval v původní žalobě, ale rovněž v případě, že žalobce sice i nadále požaduje stejné plnění (stejné kvality a stejného rozsahu), ale na základě jiného skutkového stavu (skutkového základu věci), než jak ho vylíčil v původní žalobě (shodně srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2001, sp. zn. 21 Cdo 2502/2000, uveřejněný pod č. 123 v časopise Soudní judikatura, sešit č. 10, ročník 2001).
Tohoto pochybení se v dané věci dopustily oba soudy, když na skutkový děj vylíčený v žalobě aplikovaly ustanovení §583 a §533 obch. zák. o náhradě škody s tím, že k dálničním nálepkám svěřeným žalované do prodeje měla žalobkyně vlastnické právo. Skutková podstata ustanovení §583 obch. zák. totiž předpokládá existenci vlastnického práva komitenta k věcem svěřeným komisionáři, neboť pouze za tohoto předpokladu může vzniknout škoda komitentovi, dojde-li ke škodě na věcech svěřených komisionáři. Žalobkyně však v průběhu řízení před soudy obou stupňů tuto rozhodující skutečnost, totiž že jí jako vlastníku vznikla škoda odcizením dálničních nálepek poté, co je svěřila žalované, netvrdila. Naopak výslovně uvedla, jak konstatuje i odvolací soud v napadeném rozsudku, že není vlastníkem dálničních nálepek, neboť je sama ve vztahu ke Správě silničního fondu ČR komisionářem (k čemuž však odvolací soud vůbec nepřihlédl, mylně dovozuje vlastnictví žalobkyně ze samotného ustanovení §583 odst. 1 obch. zák.).
Tímto postupem oba soudy zatížily řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a ke které dovolací soud přihlédne, i když nebyla v řízení uplatněna (§242 odst. 3, věta druhá o. s. ř.). Nejvyšší soud proto, aniž se musel zabývat námitkami dovolatelky, rozhodnutí obou soudů zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 2, část věty středníkem, §243b odst. 3, věta druhá o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1, věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 3. dubna 2003
JUDr. Miroslav Gallus, v.r.
předseda senátu