ECLI:CZ:NS:2003:32.ODO.226.2002.1
sp. zn. 32 Odo 226/2002-77
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Petra Hampla a JUDr. Františka Faldyny, CSc. v právní věci žalobce JUDr. E. M., advokáta, proti žalované A., a.s., zastoupené Mgr. J. V., advokátem, o zaplacení 120.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 6 C 1035/2000, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. prosince 2001, č.j. 29 Co 460/2001-53, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 5. prosince 2001, č.j. 29 Co 460/2001-53, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Nymburce po spojení tří samostatných návrhů ke společnému projednání rozsudkem ze dne 28. března 2001, č.j. 6 C 1035/2000-36, zamítl žalobu o zaplacení částky ve výši 120.000,- Kč s příslušenstvím, a žalobci uložil zaplatit žalované náklady řízení.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobci nárok na zaplacení paušální odměny za právní služby za období duben – srpen 1996 nevznikl, neboť žalované prokazatelně po uvedené období žádné služby neposkytoval a žalovaná mu žádnou práci nepřidělovala. Provedeným dokazováním soud zjistil, že mezi účastníky byla uzavřena na dobu neurčitou smlouva o poskytování právní pomoci, v níž se účastníci dohodli na měsíční paušální odměně ve výši 24.000,- Kč za poskytovanou právní pomoc se splatností do 15. dne v měsíci s tím, že paušální odměna se poměrně sníží, nebude-li právní pomoc poskytována po celé sjednané období. Citovaná smlouva byla v souladu s dohodnutými podmínkami pro její ukončení vypovězena žalobcem, který žalované dne 15. března 1996 veškerou rozpracovanou agendu předal a dohodnutá šestiměsíční výpovědní doba uplynula dnem 31. srpna 1996. Soud zjistil a žalobce to ostatně ani nezpochybňoval, že pro žalovanou v období od měsíce dubna do konce srpna 1996, tj. po dobu trvání výpovědní lhůty, žádné práce nevykonával, a to ani v určitém rozsahu po určitou dobu. Podle soudu bylo na vůli žalované, zda bude po dobu běhu výpovědní lhůty žalobci práci přidělovat. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce podmínky, které si dohodl ve smlouvě o poskytování právní pomoci se žalovanou pro vznik nároku na výplatu odměny za právní služby, nesplnil, a proto nárok na její výplatu vůči žalované nemá.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. prosince 2001, č.j. 29 Co 460/2001-53, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaná je povinna žalobci zaplatit částku 120.000,- Kč s 19% úrokem z prodlení z částky 24.000,- Kč od 16.4.1996 do zaplacení, z částky 24.000,- Kč od 16.5.1996 do zaplacení, z částky 24.000,- Kč od 16.6.1996 do zaplacení, z částky 24.000,- Kč od 16.7.1996 do zaplacení a z částky 24.000,- Kč od 16.8.1996 do zaplacení. Odvolací soud dále žalované uložil zaplatit žalobci náklady řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud provedl dokazování obsahem spisu soudu prvního stupně, zejména smlouvou o poskytování právní pomoci, výpovědí této smlouvy ze strany žalobce, dopisem žalované ze dne 7.2.1996 a zápisem o předání agendy a dospěl k závěru, že mezi účastníky byla podle §§261, 262 a 269 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) uzavřena innominátní smlouva s určitými prvky smlouvy mandátní /§566 a násl. obch. zák./, v níž si strany dohodly práva a povinnosti ze smluvního vztahu. V rámci odvolacího přezkumu se následně zaměřil na posouzení bodu V. odst. 2 cit. smlouvy, v níž si strany sjednaly, že paušální odměna se poměrně sníží, nebude-li právní pomoc poskytována po celé sjednané období. Odvolací soud, vycházeje i z vyjádření účastníků k možnosti aplikace toho ustanovení, uzavřel, že cit. ustanovení smlouvy je natolik nejasné, nekonkrétní, neurčité a s ohledem na výklad účastníků nesrozumitelné (§39 občanského zákoníku – dále též jen „obč.zák.“), že umožňuje několik výkladů, a proto ho nelze považovat za platné. Protože však je od zbývající části smlouvy oddělitelné, nezpůsobuje neplatnost celé smlouvy, ale jen její částečnou neplatnost právě v bodu V. odst. 2. Odvolací soud v odůvodnění rozsudku dále uvedl, že i v případě odhlédnutí od uvedené částečné neplatnosti smlouvy, s argumentací žalované, která váže právo žalobce na výplatu odměny na výsledek činnosti a to, že účelně vynaložené náklady je mandatář povinen vyúčtovat, souhlasit nelze, neboť mandátní smlouva nepředpokládá odpovědnost za výsledek, ale odpovědnost za splnění konkrétní činnosti dle pokynů a příkazů mandanta. Z bodu VII. smlouvy odvolací soud zjistil, že se žalovaná zavázala poskytovat žalobci informace a potřebnou součinnost. I když žalobce projevil ochotu do skončení běhu výpovědní doby služby dle smlouvy poskytovat, žalovaná svůj závazek z bodu VII. smlouvy nesplnila, a proto se jedná jednoznačně o důvody na její straně, proč nebyla smluvní pravidla do uplynutí výpovědní doby dodržena. Odvolací soud uzavřel, že žalovaná porušila své povinnosti vyplývající ze závazkového vztahu, a proto je povinna žalobci zaplatit to, k čemu se smlouvou zavázala, a proto rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě v plném rozsahu vyhověl.
Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a důvodnost o ustanovení §241a odst. 2 písm. b) téhož právního předpisu. Prostřednictvím uvedeného dovolacího důvodu odvolacímu soudu vytkla, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, za což označila jeho závěr o porušení smluvního závazku žalovanou neposkytnutím součinnosti žalobci, jakož i posouzení neplatnosti smluvního ujednání o krácení odměny při neposkytování právní pomoci po celé sjednané období. Na podporu svého nesouhlasu se závěrem odvolacího soudu o neplatnosti uvedeného bodu smlouvy poukázala na konkrétní zákonná ustanovení (§5 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a §9 vyhlášky č. 270/1990 Sb. o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb a §575 odst. 4 obch. zák.), s nimiž uvedené smluvní ujednání koresponduje (je v podstatě opsáno) a nemůže být tudíž nesrozumitelné a neplatné. Dále namítla, že sjednané krácení odměny vyplývá přímo ze zákona (viz shora obě cit. vyhlášky), a proto by je mohl klient uplatňovat i tehdy, kdyby nebylo ve smlouvě sjednáno. Podle dovolatelky je třeba při výkladu předmětného ustanovení o krácení odměny přihlédnout ve prospěch žalované i k výkladovým pravidlům projevu vůle dle §266 odst. 3 a 4 obch. zák., neboť smlouvu sepisoval sám žalobce, který do ní vložil i předmětné ustanovení o krácení odměny. Skutečnost, že žalovaná nežádala žalobce o služby, nemůže podle dovolatelky zakládat porušení smluvního závazku, neboť nešlo o žádný pracovněprávní vztah a žalovaná neměla povinnost žalobci práci přidělovat. Navrhla, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání žalobce poukázal na svou připravenost dostát svému smluvnímu závazku, tj. poskytovat právní služby žalované do konce měsíce srpna 1996, kdy měla uplynout výpovědní doba, což žalované deklaroval výslovně ve výpovědi smlouvy, jakož i v zápise o předání a převzetí rozpracované právní agendy. Naproti tomu žalovaná, která se v bodu VII. smlouvy o poskytování právní pomoci zavázala k poskytování součinnosti při poskytování právní pomoci ze strany žalobce, však podle jeho názoru tuto svou povinnost po dobu běhu výpovědní doby nesplnila a v důsledku toho smlouvu porušila. K námitce žalované ohledně autorství smlouvy a v té souvislosti jejího dovolávání se §266 odst. 4 obch. zák. uvedl, že předmětná smlouva byla výsledkem souhlasného projevu smluvních stran, a její současné úvahy o tom, který z jejich účastníků jako první použil nějakého výrazu, inicioval či vložil do ní nějaké konkrétní ujednání, označil i vzhledem k dlouhému časovému odstupu od uzavření smlouvy za pouhou spekulaci a její tvrzení za neprůkazné a účelové. Protože byla žalovaná o jeho úmyslu plnit svou povinnost spočívající v poskytování právní pomoci až do konce výpovědní doby informována, nemůže podle něj její tvrzení, že si tento projev vůle vyložila jinak, obstát. Navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání žalované zamítl.
Jelikož řízení před soudem prvního stupně bylo dokončeno (a rozhodnutí soudů obou stupňů vydána) po 1. lednu 2001, uplatní se pro dovolací řízení – v souladu s body 1., 15. a 17., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2001.
Dovolání je v dané věci přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, a je i důvodné.
Vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž přihlíží dovolací soud podle §242 odst. 3, věty druhé o. s. ř. v případě přípustnosti dovolání z úřední povinnosti, v dovolání uplatněny nebyly a dovolací soud je z obsahu spisu neshledal.
Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumal z důvodů uplatněných v dovolání (§242 odst. 3 věta první, o. s. ř.) včetně toho, jak je dovolatelka vymezila. Dovolací soud se proto zabýval správností právního posouzení věci zpochybňovaného dovolatelkou.
Dovolacímu přezkumu podrobil dovolací soud právní závěr odvolacího soudu o neplatnosti smluvního ujednání o krácení paušální odměny, nebude-li právní pomoc poskytována po celé sjednané období (viz bod V. odst. 2 smlouvy), jakož i jeho právní závěr o porušení povinnosti žalované k poskytnutí součinnosti.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu určil sice správně, ale nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval závěrem odvolacího soudu o neplatnosti smluvního ujednání v bodu V. odst. 2 smlouvy o poskytování právní pomoci ze dne 26. dubna 1994. Toto jeho právní posouzení je nesprávné.
Jak je zřejmé z odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku, vycházeje z pravidel obecně uplatňovatelných v praxi pro stanovení paušální úhrady za poskytované právní služby, založil odvolací soud uvedený právní závěr na svém skutkovém zjištění, že v době uzavření smlouvy nebylo ani jedné ze stran jasné, za jakých podmínek a v jakém rozsahu se bude toto ujednání uplatňovat. Podle vyjádření žalobce způsob a rozsah provedení krácení stanoven nebyl; žalovaná uvedla, že i když toto jednoznačně určeno nebylo, chápala to tak, že ke krácení dojde určitým procentem, které bude odpovídat skutečně odvedené práci. To však odvolací soud označil za rozpor se stanovením odměny formou paušálu.
Dovolací soud se ztotožňuje s odvolacím soudem, že projev vůle musí být určitý, neboť určitost je základní podmínkou platnosti právního úkonu. Z projevu vůle tedy musí nepochybně vyplývat, že jde o dosažení určitého právního účinku podle obsahu úkonu a musí tedy být zřejmé, k čemu věcně projevená vůle směřuje. Pro obchodní vztahy je obecné pravidlo pro výklad právního úkonu obsažené v §35 odst. 2 a 3 obč. zák. rozvedeno podrobněji a doplněno výkladovými pravidly v §266 obch. zák. K závěru o neurčitosti právního úkonu lze proto dospět až po aplikaci těchto interpretačních pravidel.
Podle §35 odst. 2 obč. zák. je třeba právní úkony vyjádřené slovy vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. Odstavec 3 tohoto ustanovení pak obsahuje výkladové pravidlo pro právní úkony vyjádřené jinak než slovy, tj. konkludentně.
Pro výklad projevu vůle ve smyslu §266 obch. zák. je v prvé řadě určující úmysl jednajícího za předpokladu, že je druhé straně znám nebo jí musí být znám. Nelze-li tuto skutečnost či předpokládanou znalost prokázat, tj. v případech, kdy projev vůle nelze vyložit podle úmyslu jednající osoby (byl-li tento úmysl straně, které byl projev vůle určen, znám či musel jí být znám), vykládá se projev vůle podle významu, který by mu zpravidla osoba v postavení adresáta přikládala. Projev vůle s výrazem připouštějícím různý výklad je třeba v pochybnostech vykládat k tíži strany, která jako první tohoto výrazu v jednání použila.
Jak je patrno z obsahu spisu, odvolací soud dospěl k závěru o neurčitém právním úkonu, aniž provedl jeho výklad podle §266 obch. zák. a aniž přesvědčivě zdůvodnil, proč již jazykový výklad tohoto smluvního ujednání vzbuzuje pochybnosti o jeho určitosti, když svým obsahem koresponduje s úpravou obsaženou v §9 vyhlášky č. 270/1990 Sb. a v §5 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a když určuje způsob výpočtu krácení odměny v poměru k době, v níž právní pomoc nebyla poskytována.
V rámci dovolacího přezkumu se dovolací soud dále zabýval posouzením právního závěru odvolacího soudu o porušení povinnosti žalované k poskytnutí součinnosti. Také námitku dovolatelky k tomuto závěru odvolacího soudu shledal Nejvyšší soud důvodnou.
Jak vyplývá ze zjištění soudů obou stupňů, podle bodu VII. smlouvy o poskytování právní pomoci uzavřené mezi účastníky se klient zavázal poskytovat komerčnímu právníkovi včasné, pravdivé, úplné a přehledné informace, a současně mu předkládat veškeré listinné materiály a poskytovat součinnost potřebnou k řádnému provádění jednotlivých úkonů poskytované právní pomoci.
Poskytování součinnosti ze strany žalované je třeba chápat jako součinnost při zařizování záležitostí a poskytování služeb, které mandant ani podle smlouvy, ani podle ustanovení §§566 až 576 obch. zák. upravujících smlouvu mandátní, není povinen mandatáři zadávat. Z uvedeného vyplývá, že žalovaná nemohla porušit povinnost poskytnout součinnost, když žalobci nezadala požadavek na poskytování služeb.
Nejvyšší soud uzavřel, že odvolací soud v obou přezkoumávaných právních závěrech pochybil, v důsledku čehož je dovolací důvod uplatněný dovolatelkou podle §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. naplněn. Protože rozsudek odvolacího soudu není správný, dovolací soud ho bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta prvá o. s. ř.) podle ust. §243b odst. 2, části věty za středníkem o. s. ř. zrušil. a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 3, věta prvá, o. s. ř.).
Právním názorem dovolacího soudu je odvolací soud (soud prvního stupně) vázán (§226 o. s. ř.); o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1, věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 6. března 2003
JUDr. Miroslav Gallus, v.r .
předseda senátu