ECLI:CZ:NS:2003:32.ODO.256.2003.1
sp. zn. 32 Odo 256/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Františka Faldyny, CSc. v právní věci žalobkyně Č. s., a. s., proti žalovanému P. K., zastoupenému, advokátkou, o zaplacení částky 316.150,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 Cm 426/96, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. dubna 2002, č. j. 5 Cmo 19/2002-73, takto:
I. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 18. dubna 2002, č. j. 5 Cmo 19/2002-73, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. března 2001, č. j. 37 Cm 426/96-57, ve výroku II., se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze ve výroku označeným rozsudkem potvrdil v napadeném rozsahu, to jest ve vyhovujícím výroku ve věci samé a výroku o náhradě nákladů řízení, rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. března 2001, č. j. 37 Cm 426/96-58 (správně „č. j. 37 Cm 426/96-57“), kterým soud prvního stupně žalovanému uložil zaplatit žalobkyni 316.150,- Kč s dvacetiprocentním úrokem z částky 253.268,90 Kč od 9. června 1995 do zaplacení a na náhradu nákladů řízení 25.296,- Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku (první výrok). Dále odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení nesplacené části úvěru poskytnutého na základě smlouvy č... ze dne 4. ledna 1991. Soud prvního stupně svým původním rozsudkem ze dne 22. června 1999, č. j. 37 Cm 426/96-30, žalobu zamítl částečně pro promlčení nároku a částečně pro neprokázání výše uplatněného nároku žalobkyní. Tento rozsudek byl usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 7. dubna 2000, č. j. 5 Cmo 670/99-39, zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení, s tím, že odvolací soud vyslovil pro soud prvního stupně závazný právní názor, podle kterého předmětem řízení je zaplacení celého nesplaceného úvěru, a nikoli jednotlivých splátek, a proto není na místě posuzovat promlčení jednotlivých splátek, ale aplikovat ustanovení §131b odst. 1 větu druhou hospodářského zákoníku, podle kterého v případě, že nastane splatnost celého dluhu pro nesplnění některé části plnění, počne promlčecí doba běžet ode dne splatnosti nesplacené části plnění. Dále uložil soudu prvního stupně doplnit dokazování.
Následně soud prvního stupně svým v pořadí druhým rozsudkem ze dne 6. března 2001, č. j. 37 Cm 426/96-57, žalobě co do částky 316.150,- Kč s příslušenstvím vyhověl. Na základě provedeného dokazování měl za prokázáno, že mezi účastníky byla 4. ledna 1991 uzavřena smlouva o střednědobém podnikatelském úvěru na nákup osobního automobilu a taxametru. Z dohodnuté výše úvěru 160.000 Kč žalovaný skutečně čerpal 154. 520,- Kč, přičemž úvěr měl být splácen pravidelnými měsíčními splátkami ve výši 16.500,- Kč a splatnost celého úvěru byla stanovena do 31. prosince 1994. Výše úroku byla určena sedm procent nad základní sazbu žalobkyně a pro případ prodlení byla sazba stanovena na devět procent nad základní sazbu. Žalobkyně smlouvu pro prodlení žalovaného s placením splátek vypověděla k 28. únoru 1994, s tím, že nesplacený zůstatek je žalovaný povinen zaplatit do téhož data. Soud prvního stupně proto dospěl k závěru, že od takto stanoveného data splatnosti úvěru, tj. od 28. února 1994, začala běžet tříletá promlčecí lhůta a „právo bylo uplatněno v jejím rámci“. Pokud jde o výši dluhu, tato byla prokázána výpisem z knih žalobkyně.
Odvolací soud vyšel ze zjištění, která na základě provedeného dokazování učinil soud prvního stupně, zopakoval důkaz listinou datovanou 22. června 1991, přičemž uzavřel, že tato listina, kterou žalovaný uznal závazek ve výši 49.500,- Kč, je platným uznáním závazku, a pokud žalovaný závazek k 22. červnu 1991 uznal, nemohlo, vzhledem k běhu promlčecí lhůty podle ustanovení §131b odst. 6 hospodářského zákoníku, dojít k promlčení práva.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný včasné dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a důvodnost z ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatel zdůrazňoval, že žalobkyní uplatněný nárok je nutno posuzovat, pokud jde o promlčení, výhradně podle ustanovení §131 odst. 1 hospodářského zákoníku, to jest tak, že promlčecí lhůta opakujících se plnění počíná běžet ohledně jednotlivých splátek ode dne jejich splatnosti. U splátek, od jejichž splatnosti uplynula tříletá promlčecí doba, tak dovolatel důvodně uplatnil námitku promlčení, když výpověď úvěrové smlouvy, od které soud prvního stupně odvíjel počátek běhu promlčení, podle dovolatele, na posouzení otázky promlčení nemá právní význam. Jelikož žalobkyně neuplatnila právo žádat o splacení celého úvěru před uplynutím sjednané lhůty též pro nesplnění některé splátky, neboť úvěr byl splatný nejpozději do 31. prosince 1994 a smlouvu žalobkyně vypověděla až 28. února 1994, neuplatnila žalobkyně správně ani nárok na zaplacení jednotlivých splátek, a již z tohoto důvodu měla být její žaloba jako nedůvodná zamítnuta.
Dále dovolatel vznesl výhrady k posouzení listiny označené jako „uznání dluhu“, s tím, že tato „nevykazuje“ náležitosti uznání závazku co do důvodu a rozsahu, a to mimo jiné i proto, že „k datu této listiny“ závazek žalovaného vůči žalobkyni v uvedené výši neexistoval.
Proto dovolatel požadoval, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu a stejně tak i rozsudek soudu prvního stupně zrušil.
V souladu s body 1., 15. a 17., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se pro dovolací řízení uplatňuje občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2001.
Dovolání je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., když směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, a je i důvodné.
Podle ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je postiženo i řízení v této věci. Odvolací soud totiž rozhodl o věci v rozporu se zásadou vyjádřenou v ustanovení §213 odst. 1 o. s. ř.
Podle zmíněného ustanovení odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně. To má odvolacímu soudu umožnit, aby na základě doplněného dokazování (srov. §213 odst. 2 o. s. ř.), při respektování mezí vyplývajících z ustanovení §213 odst. 3 o. s. ř., mohl dojít k vlastnímu zjištění skutkového stavu, které bude odlišné od skutkového zjištění, které učinil soud prvního stupně. Přitom však musí odvolací soud dbát zásady, že nemá soud prvního stupně nahrazovat a zbavit tak účastníka možnosti domáhat se přezkoumání skutkových a právních závěrů. Proto tam, kde je rozhodnutí soudu prvního stupně nepřezkoumatelné, neboť tento soud nerespektoval principy uvedené v ustanovení §157 a §132 o. s. ř., nezbývá, než takové rozhodnutí v intencích ustanovení §221 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zrušit (shodně srov. např. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 24. února 1993, sp. zn. 2 Cdo 2/93, uveřejněný v Bulletinu Vrchního soudu v Praze č. 1, ročník 1993, pod číslem 19).
Z obsahu spisu je sice patrno, že soud prvního stupně ve věci provedl dokazování listinami, nicméně v písemném vyhotovení rozsudku nepostupoval ve shodě s ustanovením §157 odst. 2 o. s. ř., podle něhož v odůvodnění rozsudku soud uvede čeho se žalobce domáhal a z jakých důvodů a jak se věci vyjádřil žalovaný, stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po stránce právní (k tomu srov. dále ustanovení §132 o. s. ř. ukládající soudu hodnotit důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti a pečlivě přitom přihlížet ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci).
Soud prvního stupně zjevně přehlédl, že poté, co byl jeho předchozí rozsudek ze dne 22. června 1999, č. j. 37 Cm 426/96-30, odklizen kasačním usnesením odvolacího soudu ze dne 7. dubna 2000, č. j. 5 Cmo 670/99-39, již v další fázi řízení nebylo možné vycházet ze skutkových zjištění a skutkových a právních závěrů v tomto rozsudku formulovaných. V rozsudku ze dne 6. března 2001 se pak soud prvního stupně omezil pouze na popis dosavadního průběhu řízení, pokud jde o obsah žaloby a to, co uvedli účastníci, včetně sporných a nesporných skutečností. Odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně pak neobsahuje žádné skutkové zjištění (s výjimkou toho, že na základě uzavřené úvěrové smlouvy žalovaný čerpal úvěr do výše 154.520,- Kč a zaplatil pouze první splátku 16.500,- Kč), přičemž soud prvního stupně neučinil ani to, že by se ke skutkovým zjištěním formulovaným v předchozím rozsudku v novém rozsudku jakkoli přihlásil. Posléze soud prvního stupně nepřípustně formuloval tzv. souhrné zjištění, jímž se zjišťuje rozhodný skutkový stav současně na základě všech provedených důkazů, aniž se uvede, na základě konkrétních kterých důkazů se to které zjištění činí a z jakých důvodů, jakož i bez vysvětlení případných rozporů mezi nimi. Obě shora uvedená pochybení pak činí rozsudek soudu prvního stupně nepřezkoumatelným (shodně srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod č. 40/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2000, sp. zn. 20 Cdo 1045/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2001, pod číslem 14).
Odvolací soud tak pochybil, jestliže rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení §221 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jako nepřezkoumatelný nezrušil.
Dále odvolací soud, jak je zřejmé z odůvodnění jeho rozsudku, v rozporu s ustanovením §205 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s ustanovením §212a odst. 1 o. s. ř., vůbec nepřezkoumával správnost závěrů, na nichž rozhodnutí založil soud prvního stupně, a v tomto směru se nijak nevypořádal s odvolacími námitkami, jejichž prostřednictvím žalovaný zpochybnil následky „výpovědi“ na splatnost dluhu a zároveň dovozoval splatnost celého dluhu „uplynutím doby splátek“.
Naplněn je i další dovolatelem uplatněný dovolací důvod, za použití kterého žalovaný zpochybňoval správnost právního posouzení věci odvolacím soudem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, popřípadě ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Odvolací soud, na rozdíl od soudu prvního stupně, který se otázkou uznání závazku žalovaným nezabýval, založil svůj závěr o nedůvodnosti námitky promlčení na zjištění, že žalovaný 22. června 1991 písemně uznal závazek ve výši 49.500,- Kč a svůj dluh z úvěrové smlouvy ze dne 4. ledna 1991 se zavázal uhradit ve prospěch účtu č. … Uvedený závěr odvolací soud učinil, aniž, vzhledem k rozdílným stanoviskům účastníků na obsah a platnost tohoto právního úkonu (listiny z 22. června 1991) z pohledu naplnění požadavků podle ustanovení §132 hospodářského zákoníku, provedl výklad zmíněného právního úkonu v intencích ustanovení §20 odst. 2 hospodářského zákoníku, zejména pak, aniž zjišťoval skutečnou vůli jednajících stran (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 6. června 2000, sp. zn. I. ÚS 220/98, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazku 18, ročníku 2000, pod číslem 85).
Právní posouzení věci odvolacím soudem, pokud jde o hodnocení listiny z 22. června 1991, je tak neúplné a tudíž i nesprávné.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] a řízení před odvolacím soudem je postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), dovolací soud je bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle ustanovení §243b odst. 2 věty za středníkem, odst. 3 a odst. 6 o. s. ř. zrušil. Důvody, pro které nemohlo obstát rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají zčásti i na rozhodnutí soudu prvního stupně, proto dovolací soud zrušil je a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§243d odst. 1 věta za středníkem o. s. ř.).
V další fázi řízení soud prvního stupně neopomene zabývat se rovněž otázkou, z čeho žalobkyní uplatněná částka 316.150,- Kč sestává, a v případě, že je tvořena více nároky, posoudí důvodnost každého z nich. Ve vztahu k uplatněné námitce promlčení pak zaměří svoji pozornost především na to, zda, na základě čeho a ke kterému datu se stal splatným celý dluh (popř. jeho části) žalovaného (pokud jde o důvod, pro který se stal splatným celý dluh, a okamžik, ke kterému se tak stalo, odvolací soud v kasačním rozhodnutí nevyslovil pro soud prvního stupně závazný právní názor), a zda žalovaný svůj dluh, popř. jeho část, platně uznal či nikoli. Přitom bude vycházet zejména z úvěrové smlouvy a listiny z 22. června 1991, jejichž výklad v souladu s ustanovením §20 odst. 2 hospodářského zákoníku provede, jakož i z dalších důkazů a skutečností, které uvedli účastníci, popř. které v průběhu řízení vyšly najevo jinak.
V novém rozhodnutí bude opětovně rozhodnuto o nákladech řízení včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta poslední o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. listopadu 2003
JUDr. Miroslav Gallus, v.r.
předseda senátu