ECLI:CZ:NS:2003:32.ODO.278.2002.1
sp. zn. 32 Odo 278/2002-83
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Petra Hampla a JUDr. Františka Faldyny, CSc. v právní věci žalobkyně S. o. k. „V.“, zastoupené JUDr. L. S., advokátkou, proti žalované Č. K., a. s., zastoupené JUDr. S. P., advokátem, o zaplacení 569.638,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 48 Cm 0047/98, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. prosince 2001, č.j. 3 Cmo 299/2000-59, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 5. prosince 2001, č.j. 3 Cmo 299/2000-59, s výjimkou potvrzujícího výroku ve věci samé ohledně částky 94.938,- Kč s příslušenstvím, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze ve výroku označeným rozsudkem změnil rozsudek Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 18. ledna 2000, č.j. 48 Cm 0047/98-33, tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 474.700,- Kč s 11,5% úrokem z prodlení p.a. od 27. prosince 1997 do zaplacení, a ve zbývající části, tj. ohledně zaplacení 94.938,- Kč s příslušenstvím zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
V posuzované věci se žalobkyně domáhala zaplacení odměny podle mandátní smlouvy uzavřené se žalovanou. Soud prvního stupně dospěl na základě provedeného dokazování k závěru, že žalobkyně neprokázala oprávněnost účtovat odměnu podle uzavřeného dodatku z 11. září 1997 mandátní smlouvy, neboť v řízení bylo prokázáno, že finanční částku za odkoupenou pohledávku žalované neinkasovala žalobkyně, ale ČSOB, čímž žalobkyně nesplnila podmínky sjednané pro účtování odměny v uvedené smlouvě uzavřené mezi účastníky.
Odvolací soud vyšel při přezkoumání odvolání žalobkyně z důkazů provedených soudem prvního stupně a jeho skutkových zjištění, ale neztotožnil se s jeho právním posouzením věci. Jak uvedl v odůvodnění svého rozhodnutí, byla základem vztahu mezi účastníky a žalobou uplatněného nároku písemná mandátní smlouva ze dne 20. června 1996, v níž se žalobkyně jako mandatář zavázala uplatňovat pohledávky žalované vůči organizacím bývalého SSSR s tím, že uplatněním se rozumí dodržení postupu stanoveného zákonem Ruské federace, vymáhání a inkaso pohledávek a získané finanční prostředky předat žalované jako mandantovi. V článku 5. uvedené smlouvy upravujícím odměnu mandatáře, který byl změněn písemně uzavřeným dodatkem z 11. září 1997, bylo ujednáno, že odměna mandatáře se stanoví ve výši 3 % z finanční částky, kterou mandatář obdrží jako náhradu za pohledávky vůči podnikům v Ruské federaci, přičemž její splatnost byla dohodnuta do 5 pracovních dnů od připsání dohodnuté částky náhrady za pohledávky na účet mandanta. Z jednostranného prohlášení žalované ze dne 16. září 1997 podle odvolacího soudu vyplývá, že žalovaná za účelem realizace svých pohledávek zvolila cestu postoupení pohledávek za úplatu (prodej pohledávek) a „došlo tak k dosažení cíle mandátní smlouvy, jak v ní byl od počátku uveden, k její určité změně bez zachycení této změny v písemné formě, což §272 odst. 2 obch. zák. umožňuje“. Dále uvedl, že z dokladů předložených žalobkyní vzal za prokázané, že jednání o prodeji předmětných pohledávek žalobkyně vedla a že cíl dohodnutý v mandátní smlouvě byl splněn uzavřením smlouvy o úplatném postoupení pohledávek mezi žalovanou a firmou M., což se stalo na základě činnosti žalobkyně s využitím výsledků její činnosti. Podle názoru odvolacího soudu je třeba shora uvedené ujednání článku 5. smlouvy vyložit ve smyslu jejího předmětu tak, že jde o získání finančních prostředků mandantem a není podmínkou, aby tyto prostředky byly nejprve převedeny na účet mandatáře a pak znovu převedeny na účet mandanta. Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobkyně svůj závazek ve smyslu §566 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) splnila a že výsledku uvažovaného smlouvou bylo dosaženo, a proto jí vzniklo právo na smluvenou odměnu. Proto rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobkyni na ni nárok přiznal, ale snížil ji o náklady žalované spojené s postoupením pohledávek a převodem úplaty, které žalovaná zaplatila ČSOB podle smlouvy s ní uzavřené.
Proti rozsudku odvolacího soudu, v rozsahu jeho výroku o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni 474.700,- Kč s příslušenstvím a obou výroků o nákladech řízení před soudy obou stupňů, podala žalovaná dovolání. Namítla, že závěr odvolacího soudu o naplnění cíle smlouvy žalobkyní, a z toho vyplývajícím jejím nároku na odměnu sníženou o úhradu odměny ČSOB, nemá oporu v provedeném dokazování a spočívá i na nesprávném právním posouzení věci. Podle dovolatelky bylo v řízení pouze prokázáno, že žalobkyně vedla četná jednání s orgány a organizacemi Ruské federace a že uzavřela protokol, kterým ruská strana uznala pohledávky české strany, tedy i žalované. Žalobkyně svůj smluvní závazek vůči žalované podle jejího názoru nesplnila, neboť další činnost pro žalovanou, ani oprávněnost účtovat dohodnutou odměnu ve výši 3 % z obdržených prostředků, které žalobkyně nezískala, neprokázala, neprovedla ani vymožení pohledávek žalované, ani jejich inkaso. Dále namítla, že mandátní smlouva mezi účastníky byla změněna pouze písemným dodatkem ze dne 11. září 1997, k jiné její změně nedošlo a žalovaná neměla ani v úmyslu ji dále měnit. Za pochybení odvolacího soudu při hodnocení důkazů dovolatelka označila jeho postup, kdy vzal za prokázaná jednostranná tvrzení žalobkyně a zcela pominul jí prokázanou skutečnost, že k inkasu pohledávek za ruskými subjekty došlo jednáním ČSOB, která prvotní jednání s anglickou firmou M. – zájemcem o odkup pohledávek vedla, přičemž k tomuto inkasu nedošlo získáním prostředků od dlužníků z ruské federace, ale odprodejem pohledávek anglickému klubu věřitelů, zastoupenému firmou M. Zdůraznila, že s žalobkyní nebyla uzavřena jakákoliv smlouva na prodej pohledávek cizím subjektům, k čemuž došlo bez přičinění žalobkyně, i když veškeré kroky byly konány s jejím vědomím. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla důvody, pro které považuje rozhodnutí i postup odvolacího soudu za správné a navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl.
Podle bodu 17., hlavy I., části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001 – dále též jen „o. s. ř.“). O takový případ jde i v této věci, jelikož odvolací soud věc ve shodě s bodem 15., hlavy I. části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb. rovněž projednal podle dosavadního znění občanského soudního řádu, jak sám výslovně zmínil v odůvodnění rozsudku.
Podle §236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání je v dané věci přípustné podle §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (a souvisejícím výrokům o nákladech řízení) a je i důvodné, i když z jiného, než uplatňovaného důvodu.
Dovolatelka podala dovolání z důvodů, které lze obsahově podřadit pod ustanovení §241 odst. 3 písm c) a d) o. s. ř., jejichž prostřednictvím odvolacímu soudu vytkla, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování [písmeno c/ ] a že spočívá na nesprávném právním posouzení věci [písmeno d/].
Dovolací soud je vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (§242 odst. 1, 3 o. s. ř.); z úřední povinnosti přihlíží pouze k vadám vyjmenovaným v ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. (tzv. zmatečnostem), a je-li dovolání přípustné – k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3, věta druhá o. s. ř.). Vady, jež by řízení činily zmatečným ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. v dovolání namítány nebyly a z obsahu spisu nevyplývají; jinak tomu však je u tzv. vad jiných, ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm. b) o. s. ř.
Závěry odvolacího soudu nemohou v daném případě obstát již proto, že byly přijaty, aniž soud respektoval zásady dokazování v odvolacím řízení. Podle ustanovení §213 odst. 1 o. s. ř. odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně. Podle §213 odst. 2 o. s. ř. může odvolací soud buď sám, nebo prostřednictvím soudu prvního stupně, anebo soudu dožádaného dokazování opakovat nebo je i doplnit, nejde-li o rozsáhlejší doplnění a lze-li je provést bez průtahů. Citované ustanovení je procesním projevem zásady, že skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně sice může doznat změn v důsledku odchylného hodnocení důkazů, které byly provedeny již soudem prvního stupně, je však nepřípustné, aby odvolací soud jinak hodnotil důkazy, které sám neopakoval. Nedodrží-li uvedený postup, je řízení stiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávnost rozhodnutí ve věci.
Podle §157 odst. 2 o. s. ř. uvede soud v odůvodnění rozsudku podstatný obsah přednesů, stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má za prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, a posoudí zjištěný skutkový stav podle příslušných ustanovení, jichž použil.
Povinnost soudů rozsudky odůvodnit (§157 odst. 1 o. s. ř.) a to způsobem, zakotveným v §157 odst. 2 o. s. ř. je jedním z principů řádného a spravedlivého procesu vyplývajících z čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod a z čl. 1 Ústavy České republiky, který představuje součást práva na spravedlivý proces. Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé.
Odvolací soud v odůvodnění rozsudku uvedl, že soud prvního stupně zjistil skutkový stav v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci, že z provedeného zjištění skutkového stavu a z provedených důkazů jmenovitě uvedených v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně v rámci odvolacího přezkumu vyšel, ale že z nich vyvodil odchylné právní závěry. Odvolací soud, aniž dokazování opakoval či doplňoval, neuvedl, z jakých důkazů provedených soudem prvního stupně dospěl ke skutkovému zjištění o změně mandátní smlouvy v jejím předmětu z vymáhání pohledávek na prodej pohledávek, jakož i ke skutkovému zjištění o činnosti žalobkyně vedoucí k prodeji pohledávek.
Nejvyšší soud na základě výše uvedeného uzavřel, že dovolací důvod uvedený v ustanovení §241 odst. 3 písm. b) o. s. ř. je naplněn, neboť pro nepřezkoumatelnost uvedených závěrů odvolacího soudu trpí řízení jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu není správné, Nejvyšší soud je, aniž se zabýval argumenty uplatněnými v dovolání, v rozsahu napadeném dovoláním, bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první o. s. ř.) podle ustanovení §243b odst. 1, část věty za středníkem a odst. 5 o. s. ř. rozsudkem zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
V rámci dalšího řízení dodrží rovněž odvolací soud zásadu, že bude-li ke správnému rozhodnutí věci zapotřebí podstatných (pro rozhodnutí zásadně významných) skutkových zjištění, která neučinil soud prvního stupně, popřípadě která tento soud učinil, ale vzhledem k nesprávnému právnímu názoru, který zaujal, na nich své rozhodnutí nezaložil, nejsou podmínky ani pro potvrzení, ani pro změnu rozhodnutí soudu prvního stupně, ale jen pro jeho zrušení a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 30/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§243d odst. 1, věta druhá o. s. ř.).
V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1, věta třetí o. s. ř.)
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 17. dubna 2003
JUDr. Miroslav Gallus, v.r.
předseda senátu