ECLI:CZ:NS:2003:32.ODO.322.2002.1
sp. zn. 32 Odo 322/2002-60
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Petra Hampla a JUDr. Františka Faldyny, CSc. v právní věci žalobkyně U. P., spol. s r.o., zastoupené JUDr. D. K., advokátkou, proti žalované P. H. a.s., zastoupené JUDr. D. Z., advokátkou, o 58.930,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 11 Cm 325/98, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. února 2001, č.j. 4 Cmo 398/99-42, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 14. února 2001, č.j. 4 Cmo 398/99-42, vyjma potvrzujícího výroku v částce 5.007,- Kč, se zrušuje a věc se vrací v tomto rozsahu tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze ve výroku označeným rozsudkem potvrdil rozsudek Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 7. května 1999, č.j. 11 Cm 325/98-25, v jeho zamítavém výroku II. co do částky 5.007,- Kč a ohledně zbývající částky ho v tomto výroku a dále ve výroku III. změnil tak, že žalované uložil zaplatit žalobkyni částku 50.729,- Kč a náklady řízení ve výši 21.280,- Kč. (bod I. výroku). Odvolací soud dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (bod II. výroku).
Soud prvního stupně shledal žalobu o zaplacení zákonného úroku z prodlení co do částky 55.736,- Kč nedůvodnou, neboť podle jeho názoru žalobkyně jí tvrzené prodlení žalované s úhradou dané částky neprokázala. Z dohody o splátkách ze dne 9. října 1995 uzavřené mezi účastníky vzal za prokázané, že žalobkyně žalované úrok z prodlení z částky 164.654,30 Kč prominula. Protože se však ve smyslu ust. §574 odst. 2 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) účastníci nemohou vzdát dohodou práv, jež mohou vzniknout teprve v budoucnu, dovodil soud prvního stupně, že by žalobkyně měla vůči žalované právo na zaplacení zákonného úroku z prodlení za pozdní úhradu druhé a třetí splátky. Poněvadž však takový nárok nebyl předmětem žaloby, soud prvního stupně žalobu co do částky 55.736,- Kč zamítl.
Odvolací soud tak k odvolání žalobkyně proti výrokům II. a III. rozsudku soudu prvního stupně posuzoval její nárok na zákonný úrok z prodlení ve výši 55.736,- Kč za prodlení se zaplacením faktury č. 70281 znějící na částku 164.654,30 Kč. Vycházeje z obsahu dohody účastníků ze dne 9. října 1995 dospěl odvolací soud k závěru, že žalobkyni vznikl nárok na zaplacení zákonného úroku z prodlení podle §369 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) co do částky 50.729,- Kč za prodlení s úhradou části uvedené faktury ve výši 109.654,30 Kč. Podle zjištění odvolacího soudu se totiž žalobkyně zavázala nepožadovat úroky z prodlení pouze pro ten případ, že bude předmětná faktura uhrazena ve třech splátkách nejpozději do 31. prosince 1995. Jak uvedl odvolací soud v odůvodnění rozsudku, opřel se, s odkazem na ustanovení §266 odst. 1 obch. zák., při výkladu obsahu uvedené dohody o vyjádření samotné žalobkyně, že účelem bylo dosáhnout zaplacení částky mimosoudní cestou nejpozději do konce roku 1995 a pro ten případ nepožadovat po žalované úroky z prodlení. Uzavřenou dohodu žalovaná splnila jen částečně tím, že zaplatila v uvedené lhůtě první splátku ve výši 55.000,- Kč. V důsledku tohoto částečného splnění závazku pak odvolací soud s ohledem na uzavřenou dohodu uzavřel, že žalované povinnost platit úroky z prodlení nevznikla pouze z první splátky, ale že s ohledem na prodlení se zaplacením zbývajících dvou splátek je třeba nárok žalobkyně ve zbývající části požadovaného úroku z prodlení posoudit jako oprávněný. Proto zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně v rozsahu úroku ve výši 5.007,- Kč vypočítaného z první splátky, byť z poněkud jiných důvodů než uvedl soud prvního stupně, potvrdil a ve zbývající části ho změnil tak, že žalobě vyhověl.
Proti rozsudku odvolacího soudu, vyjma potvrzujícího výroku v částce 5.007,- Kč, podala žalovaná dovolání, opírajíc jeho přípustnost o ustanovení §238 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2000, z důvodu nesprávného právního posouzení věci odvolacím soudem. Podle dovolatelky z provedeného dokazování vyplynulo, že účastníci uzavřeli dne 9. října 1995 dohodu o změně splatnosti předmětné faktury, kterou se dohodli na vyloučení sankčních důsledků dle §369 obch. zák. Tato dohoda je podle jejího názoru s ohledem na ust. §263 obch. zák. přípustná a sjednání podmíněnosti pro prominutí sankčních důsledků pouze pro případ zaplacení pohledávky žalovanou do konce roku 1995 z ní nevyplývá. Namítla, že závěr o podmíněnosti dohody odvolací soud opřel s odkazem na ust. §266 odst. 1 obch. zák. pouze o vyjádření žalobkyně, přičemž žalované nebyl tento úmysl znám, což vyplývá i z provedených důkazů. Proto navrhla, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání žalobkyně namítla, že dohodou účastníků ze dne 9. října 1995 ke změně splatnosti předmětných faktur nedošlo a odkázala v této námitce na konkrétní důkazy založené ve spisu. Žalobkyně tak souhlasí s názorem odvolacího soudu, že vyloučení sankčních důsledků bylo podmíněné, neboť strany se na tomto postupu dohodly pro případ, že žalovaná zaplatí dluh ve sjednaných termínech. Dovolání žalované označila za nedůvodné; proto navrhla, aby ho dovolací soud zamítl.
Podle bodu 17., hlavy I., části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001 – dále též jen „o. s. ř.“). O takový případ jde i v této věci, jelikož odvolací soud věc ve shodě s bodem 15., hlavy I. části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb. rovněž projednal podle dosavadního znění občanského soudního řádu.
Dovolání je přípustné podle §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti té části rozsudku odvolacího soudu, kterým byl změněn rozsudek soud prvního stupně ve věci samé a je i důvodné.
Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. je třeba rozumět případ, kdy odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu určil sice správně, ale nesprávně ji vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Závěr o podmíněnosti práva na úrok z prodlení prodlením se zaplacením částky 164.654,30 Kč ve třech sjednaných splátkách založil odvolací soud na výkladu obsahu dohody účastníků ze dne 9. října 1995, který opřel pouze o vyjádření žalobkyně. Právní posouzení nároku na úrok z prodlení, vycházející z výkladu právního úkonu (dohody) jednostranně pouze z úmyslu jedné z jednajících osob, není správné, neboť nerespektuje výkladová pravidla stanovená v ustanovení §35 odst. 2 obč. zák. a §266 obch. zák. Jazykové vyjádření právního úkonu zachycené ve smlouvě musí být nejprve vykládáno prostředky gramatickými, logickými či systematickými. Kromě tohoto je třeba na základě provedeného dokazování posoudit, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavření dohody, přičemž podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníka je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu. Při výkladu projevu vůle jednající osoby je pak třeba ve smyslu §266 odst. 1 obch. zák. přihlédnout nejen k jejímu úmyslu, nýbrž též k tomu, zda tento úmysl byl straně, které je projev vůle určen znám nebo jí musel být znám. Nelze-li projev vůle vyložit ani tímto způsobem, je třeba postupovat při jeho výkladu podle §266 odst. 2 obch. zák. Současně je třeba vždy brát zřetel k okolnostem uvedeným v §266 odst. 3 a 4 obch. zák.
Nejvyšší soud proto uzavřel, že dovolací důvod uplatněný dovolatelkou podle §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. je naplněn.
Vady uvedené v §237 o. s. ř., resp. vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlédne, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), se z obsahu spisu nepodávají a dovolatelka je ani netvrdila.
Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 1, část věty za středníkem, §243b odst. 2, věta první o. s. ř).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný.O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1, věta druhá a třetí o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 13. května 2003
JUDr. Miroslav Gallus, v.r.
předseda senátu