ECLI:CZ:NS:2003:32.ODO.355.2002.1
sp. zn. 32 Odo 355/2002-431
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně P. k., v. o. s. , jako správce konkursní podstaty úpadce B. M. – D., a. s., proti žalovanému F. n. m. Č. r., o 1,054.496,03 Kč s přísl., vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 15 Cm 495/93, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. února 2002, č.j. 12 Cmo 266/2001-411, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Výše označeným rozsudkem rozhodl Vrchní soud v Praze jako soud odvolací v předmětné věci, že I. Návrh na zaplacení 19 % úroku z prodlení z částky 1,054.496,03 Kč od 7. 11. 1991 do zaplacení, se zamítá, II. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje a III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému 25.158,- Kč na náhradu nákladů odvolacího řízení na účet jeho právního zástupce ve stanovené lhůtě.
Krajský soud v Hradci Králové jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 28. června 2001, čj. 15 Cm 495/93-389, rozhodl, že žaloba se zamítá (výrok I.) a že žalobce je povinen nahradit žalovanému náklady řízení (výrok II.).
K odvolání žalovaného proti tomuto rozsudku odvolací soud především rozhodl podle §216 odst. 2 občanského soudního řádu (zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů, ve zkratce „o. s. ř.“), že návrh žalobce, jímž rozšířil předmět řízení o zaplacení 19 % úroku z prodlení z uplatněné částky zamítá, poněvadž takový návrh nelze v odvolacím řízení uplatnit.
Ve věci samé pak odvolací soud rekapituloval, že po předchozím dvojím zrušení rozsudku soudu prvního stupně odvolacím soudem byl soud prvního stupně zavázán zjistit, jaké pohledávky žalobkyni vznikly, jako platby došly na příslušný účet ve prospěch žalobkyně, jak žalovaný s účtem disponoval a zda bylo v možnostech žalovaného plnit povinnosti podle bodu 2. delimitační dohody o vzájemném vypořádání po rozdělení státního podniku Č. h. n. ke dni 1. 11. 1990. Bylo proto třeba doplnit dokazování o výpisy z účtu bývalého s. p. ČSHN a teprve na základě toho o uplatněném nároku rozhodnout.
Soud prvního stupně poté pokračoval v řízení s Fondem národního majetku České republiky jako s právním nástupcem původního žalovaného. Po doplnění dokazování sdělením Komerční banky a fotokopiemi výpisů z účtu a soupisek z roku 1991 a Československé obchodní banky z téže doby, soud zjistil, že předložené kopie nejsou čitelné, takže z nich nelze nic seznat a sdělení Komerční banky, ze zůstatek na účtu v částce 218.518,51 Kč byl použit na splácení dluhu z úvěru. Za této situace nelze podle názoru soudu prvního stupně nárok žalobkyně považovat za prokázaný a proto žalobu zamítl.
Odvolací soud se s tímto závěrem soudu prvního stupně ztotožnil. Soud v průběhu celého řízení provedl všechny dostupné, účastníky označené a navržené důkazy (faktury, účetní doklady včetně auditorského posouzení účetnictví žalobkyně). Těmito doklady nelze prokázat, že žalovaný fakticky disponoval s finančními prostředky, které náležely žalobkyni a jejichž převzetí a převedení žalobkyni měl žalovaný podle delimitační dohody zprostředkovat.
S odkazem na ust. §120 odst. 3 věta druhá o. s. ř. odvolací soud uzavřel, že ani v odvolacím řízení relevantní důkazy k prokázání oprávněnosti nároku žalobkyní označeny a navrženy nebyly, když důkazy, na které je žalobkyní v odvolání poukazováno, nejsou důkazy věcně způsobilými její nárok prokázat.
Odvolací soud tudíž věcně správné rozhodnutí soudu prvního stupně podle ust. §219 o. s. ř. potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o ust. §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., jelikož původní rozsudek soudu prvního stupně, kterým bylo vyhověno žalobě, byl odvolacím soudem zrušen a soud prvního stupně byl při novém rozhodování vázán právním názorem odvolacího soudu. Pokud by dovolací soud tento důvod přípustnosti neshledal, je dovolání podle názoru dovolatelky přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Dovolatelka se neztotožňuje se závěrem soudů obou stupňů, že žalovaný nárok nebyl prokázán. Žalobkyně předložila všechny doklady z účetnictví, kterými byl jednoznačně prokázán vztah mezi původně žalovaným a původním žalobcem, včetně jejich vztahu k rozdělovanému státnímu podniku Č. h. n. Soud prvního stupně například provedl důkazy předloženými doklady o pohybech na účtu u Komerční banky a Československé obchodní banky za rozhodné období od 1. 11. 1990 do 31.12. 1991, ač bylo konstatováno, že tyto kopie jsou nečitelné. Soud nevzal v úvahu, že předmětný účet byl účtem původního žalovaného, tj. státního podniku L. Hradec Králové a proto žalobkyně, ač důkaz navrhla, nemohla jej sama zajistit ve vyhovující kvalitě. I tak má žalobkyně za to, že doklady předložené oběma bankami jsou čitelné a bylo je možno jako důkaz použít.
Na základě uvedeného dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací, na prvním místě konstatoval, že se zřetelem k bodům 1.-17., hlavy I., části dvanácté zák. č. 30/2000 Sb., kterým se mění a doplňuje občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání v této věci projedná a rozhodne podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2001.
Dovolací soud se dále musel nejprve zabývat přípustností dovolání, poněvadž dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolatelka se domáhala aplikace přípustnosti dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., podle něhož dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.
Z hlediska cit. ustanovení je pro rozhodnutí ve věci samé, tj. pro rozhodnutí o nároku jakožto předmětu celého předchozího řízení, určující závěr usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. července 1997, čj. 5 Cmo 23/96-244, jímž byl zrušen rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 5. 1995, čj. 15 Cm 495/93-221, (kterým bylo uloženo žalovanému zaplatit žalobci 1,054.496,03 Kč, jakož i náhradu nákladů řízení ve stanovených částkách), a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odvolací soud v odůvodnění tohoto zrušovacího rozhodnutí poukázal na své dřívější (prvé) zrušovací usnesení, v němž „přikázal řízení doplnit“ v tom směru, „jak žalovaný s účtem ČSHN disponoval a jak bylo naloženo s prostředky, které na tento účet ve prospěch žalobce došly“. Odvolací soud vytkl, že „soud prvního stupně se tímto pokynem důsledně neřídil. Vyčíslil jen zůstatek – 1,053.496,03 Kč vzniklý po odpočtu předmětného účtu provedených úhrad dluhů od plateb došlých od jiných subjektů na úhradu pohledávek, jejichž nositelem (jak pohledávek, tak závazků) se po zrušeném s. p. ČSHN stal žalobce. S tímto vyčíslením, které má v provedeném dokazování oporu a nebylo ani žalovaným vážněji zpochybňováno, lze souhlasit. Zjišťováním, jak žalovaný s účtem disponoval, jak bylo s prostředky, které na účet ve prospěch žalobce došly, nakládáno, zda bylo v možnostech žalovaného, případně v jaké míře, plnit povinnost, kterou na sebe vzal v bodě 2. delimitační dohody, se soud prvního stupně nezabýval. Přitom zjevně jde o okolnosti, bez jejichž znalosti nelze opodstatněnost žaloby posoudit. Na soudu prvního stupně bude v naznačeném směru dokazování doplnit vyžádáním výpisu z předmětného účtu bývalého s. p. ČSHN za rozhodné období a zprávy od banky k výše uvedeným okolnostem a na základě těchto zjištění, učiněných již v dosavadním řízení, znovu o žalobě rozhodnout“ (viz ve spise č. l. 246).
Z uvedeného se podává, že v předmětném zrušovacím rozhodnutí odvolací soud nezaujal právní názor, tj. názor o určité právní otázce, nýbrž uložil soudu prvního stupně doplnit dokazování v označených směrech. Soud prvního stupně byl tak vázán pouze pokyny, jak dále postupovat po procesní stránce, v právním posouzení věci však nebyl odvolacím soudem nijak omezen či usměrněn.
V daném případě proto nemohlo dojít k procesní situaci, že soud prvního stupně byl vázán právním názorem odvolacího soudu.
Přípustnost dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. tedy v posuzovaném případě naplněna není.
Na druhém místě dovolatelka uplatnila přípustnost dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tj. případ, kdy bylo rozhodnutím odvolacího soudu potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písm. b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Přípustnost podle cit. ustanovení rovněž není dána, poněvadž dovolací soud nemohl dospět k závěru, že v tomto případě má napadené rozhodnutí ve věci samé po právní stránce zásadní význam, když žádná právní otázka zásadního významu ve věci řešena nebyla.
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl (ust. §218 odst. 1 písm. c) ve vazbě na ust. §243b odst. 5 věta první o. s. ř.), aniž ve věci nařizoval jednání (ust. §243a odst. 1 o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §146 odst. 3 v návaznosti na §224 odst. 1 a §243b odst. 5 věta první o. s. ř. Dovolatelka nemá povinnost nahradit žalovanému náklady řízení o dovolání, neboť podle obsahu spisu v tomto řízení žalovanému žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně 20. března 2003
JUDr. František Faldyna, CSc., v.r.
předseda senátu