ECLI:CZ:NS:2003:32.ODO.387.2003.1
sp. zn. 32 Odo 387/2003-73
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Františka Faldyny, CSc. v právní věci žalobkyně M. Š., podnikatelky, zastoupené JUDr. I. H., advokátkou, proti žalované D. s. s.r.o., zastoupené JUDr. G. L., advokátkou, o zaplacení částky 161.772,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 Cm 344/99, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. prosince 2002, č.j. 12 Cmo 217/2002-51, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. června 2002, č.j. 37 Cm 344/99-33 v bodu I. výroku tak, že žalované uložil zaplatit žalobkyni 161.772,- Kč s 15 % úrokem z prodlení z částky 24.888,- Kč od 14. ledna 1999 do zaplacení, z částky 37.332,- Kč od 20. ledna 1999 do zaplacení, z částky 18.666,- Kč od 22. ledna 1999 do zaplacení, z částky 37.332,- Kč od 10. února 1999 do zaplacení a s 12 % úrokem z prodlení z částky 43.554,- Kč od 20. února 1999 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku. V části týkající se úroku z prodlení v rozsahu 2 % úroku z prodlení z uvedených částek řízení zastavil a v rozsahu 3 % úroku z prodlení z částky 43.554,- Kč od 20. února 1999 do zaplacení zamítavý výrok potvrdil (první výrok). Dále odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně v bodu II. výroku tak, že žalované uložil zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení 25.972,- Kč na účet její zástupkyně JUDr. I. H., do tří dnů od právní moci rozsudku (druhý výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (třetí výrok).
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že žalované nevznikla pohledávka vůči žalobkyni, která by byla způsobilá k započtení podle ustanovení §580 občanského zákoníku, když v řízení nebylo prokázáno, že by žalované vznikla škoda, popř. v důsledku ukončení spolupráce s firmou H. P., k.s. (dále též jen „společnost“) žalované ušel zisk ve výši, kterou uplatnila jako obranu proti pohledávce žalobkyně na zaplacení přepravného za uskutečněné přepravy. Jelikož nárok žalobkyně na zaplacení přeprav realizovaných na základě objednávek žalované, vyúčtovaných v žalobě specifikovanými fakturami, byl mezi účastníky nesporný, odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ohledně částky 161.772,- Kč s příslušenstvím (uvedeným ve výroku rozhodnutí) změnil a žalobě v této části vyhověl.
Proti rozsudku odvolacího soudu, v rozsahu jeho měnícího výroku, podala žalovaná včasné dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001 (dále též jen „o. s. ř.“), a to za použití dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., prostřednictvím kterého namítala, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. zdůrazňujíc, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Dovolatelka nesouhlasila s právními závěry odvolacího soudu, že mezi ní a společností nebyla uzavřena rámcová smlouva na dlouhodobé provádění přepravy, že přerušení obchodních styků ze strany společnosti s žalovanou nelze považovat za důsledek jednání řidiče žalobkyně F., že pokus o krádež učiněný tímto řidičem není sám o sobě porušením závazku s následky odpovědnosti za škodu ve smyslu ustanovení §373 obchodního zákoníku, protože nešlo o dokončené jednání, jež mělo za následek vznik škody, a že nelze konstatovat porušení závazku žalobkyní.
Dále dovolatelka odkazovala na výsledky provedeného dokazování a akcentovala skutečnost, že v říjnu 1998 byla uzavřena mezi ní a společností ústní rámcová smlouva o provádění přeprav, s tím, že k podpisu písemné smlouvy nedošlo pouze v důsledku „trestné činnosti“ zaměstnance žalobkyně, tj. v důsledku porušení smluvních povinností žalobkyní 15. ledna 1999. Přerušením dlouhodobé spolupráce pak došlo u žalované ke ztrátě zisku, jehož by dosáhla, pokud by přepravy na základě smlouvy (ať už písemné či ústní) se společností prováděla po dobu nejméně následujících dvou let.
Jelikož podle žalované byly splněny všechny předpoklady pro vznik nároku na náhradu škody, požadovala, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v části prvního výroku, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně, a v souvisejících výrocích zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Současně dovolatelka požadovala, aby dovolací soud ve smyslu ustanovení §243 o. s. ř. odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí.
V souladu s body 1., 15. a 17., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se pro dovolací řízení uplatní občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2001.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti rozsudku upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.], nebo jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.], nebo jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].
Podle ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. není dovolání podle odstavce 1 přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Jak je zřejmé z obsahu spisu, předmětem řízení je požadavek žalobkyně na zaplacení přepravného v celkové výši 161.772,- Kč uplatněný s odkazem na skutková tvrzení, že na základě objednávek žalované č. 90017/13 z 8. ledna 1999, č. 85014/13 z 3. prosince 1998, č. 85014/13 z 14. prosince 1998, č. 85025/13 z 10. prosince 1998, č. 85045/13 z 22. prosince 1998 a č. 85051/13 z 29. prosince 1998 provedla pro žalovanou přepravy, které vyúčtovala fakturami č. 99/2 částkou 43.554,- Kč, č. 98/2 částkou 24.888,- Kč, č. 98/3 částkou 37.332,- Kč, č. 98/4 částkou 18.666,- Kč a č. 99/1 částkou 37.332,- Kč, s tím, že provedení přeprav bylo mezi účastníky nesporné.
Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 15. června 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2000, pod číslem 9, formuloval a odůvodnil závěr, že přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu o více samostatných nárocích s odlišným skutkovým základem je třeba zkoumat ve vztahu k jednotlivým nárokům samostatně bez ohledu na to, zda ty nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem. Zmíněný závěr se uplatní i v této věci
Žalovaná napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně ohledně částky 161.772,- Kč s příslušenstvím změněn.
Ačkoli odvolací soud rozhodl o této částce jedním výrokem, je jednoznačné, že se tato částka skládá z několika samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu. Žalobkyně totiž uplatnila pět samostatných nároků na zaplacení přepravného odvíjejících se od samostatně uskutečněných přeprav, a rozhodnutí odvolacího soudu tak má ohledně každého z těchto nároků charakter samostatného výroku, a přípustnost dovolání je též třeba zkoumat samostatně bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem.
Jestliže žádným z dovoláním dotčených výroků nebylo rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím 50.000,- Kč, přičemž je zřejmé, že mezi účastníky jde o vztah obchodní, je přípustnost dovolání vyloučena ustanovením §237 odst. 2 o. s. ř., aniž by na použití tohoto ustanovení měla vliv okolnost, že součet výše plnění ze všech samostatných nároků přesahuje částku 50.000,- Kč.
Přípustnost dovolání pak nemohla být založena ani ne zcela přesným poučením odvolacího soudu, podle něhož „za podmínek §237 lze proti rozsudku podat dovolání do dvou měsíců od jeho doručení u soudu, který rozhodoval v prvním stupni“ (srov. mutatis mutandis usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné č. 73/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Jelikož dovolání žalované není přípustné, Nejvyšší soud je podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř, když dovolání žalované bylo odmítnuto a žalobkyni podle obsahu spisu žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 29. července 2003
JUDr. Miroslav Gallus, v.r.
předseda senátu