ECLI:CZ:NS:2003:32.ODO.476.2003.1
sp. zn. 32 Odo 476/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně Č. o. b., a. s., proti žalované M. D., o zaplacení 16.038,55 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karviné, pobočka v Havířově pod sp. zn. 107 C 85/2000, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. září 2001, č.j. 13 Co 1618/2000-105, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě shora uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 8. srpna 2000, č.j. 107 C 85/2000-62, kterým Okresní soud v Karviné, pobočka v Havířově zamítl žalobu na zaplacení částky 16.038,55 Kč s příslušenstvím a žalobkyni uložil zaplatit žalované náklady řízení ve výši 5.000,- Kč (první odstavec výroku). Odvolací soud dále uložil žalobkyni zaplatit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 2.650,- Kč (druhý odstavec výroku).
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním co do posouzení otázky promlčecí doby žalovaného nároku a stanovení její povinnosti uhradit žalované náklady řízení. Poukazujíc na konkrétní data vztahující se k posuzované věci namítla, že k promlčení žalovaného nároku nedošlo, neboť žaloba byla podána před uplynutím promlčecí doby. Proto navrhla, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Podle bodu 17., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád,ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001 – dále též jen „o. s. ř.“). O takový případ jde i v této věci, jelikož odvolací soud věc ve shodě s bodem 15., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb. rovněž projednal podle dosavadního znění občanského soudního řádu, jak výslovně zmínil v důvodech rozsudku.
Dovolání není v dané věci přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
V případě dovolání směřujícího do potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé lze obecně přípustnost dovolání opřít o ustanovení §237, §238 odst. 1 písm. b) nebo o ustanovení §239 o. s. ř.
O případ podřaditelný ustanovení §238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde, neboť potvrzený rozsudek soudu prvního stupně je prvním rozsudkem tohoto soudu ve věci.
Podle §239 o. s. ř. dovolání rovněž přípustné není, neboť odvolací soud ji výrokem svého rozsudku nevyslovil a žalobkyně návrh na vyslovení přípustnosti nepodala.
Navíc je přípustnost dovolání podle ustanovení §238 odst. 1 písm. b) a §239 odst. 1 a 2 o. s. ř. v této věci vyloučena ustanoveními §238 odst. 2 písm. a) a §239 odst. 3 o. s. ř. Podle §238 odst. 2 písm. a) o. s. ř. není dovolání podle odstavce 1 téhož ustanovení přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20 000 Kč a v obchodních věcech 50 000 Kč s tím, že se k příslušenství pohledávky nepřihlíží, ledaže by samostatně tvořilo předmět řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. ledna 1998, sp. zn. 2 Cdon 322/97, publikované pod č. 62 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1998). V předmětném sporu jde nepochybně o obchodní věc (spor mezi účastníky o nárok ze smlouvy o běžném účtu – srov. §261 odst. 3 písm. d) obchodního zákoníku), v níž dovoláním dotčeným výrokem ve věci samé bylo rozhodnuto o peněžitém plnění ve výši 16.038,55 Kč s příslušenstvím, tedy o peněžitém plnění nepřevyšujícím částku 50.000,- Kč.
Zbývá tak posoudit podmínky přípustnosti určené v ustanovení §237 o. s. ř., tedy zda v řízení nedošlo k vadám v tomto ustanovení uvedeným, neboť omezení uvedená v §238 odst. 2 písm. a) a §239 odst. 2 o. s. ř. zde neplatí.
Vady řízení ve smyslu §237 o. s. ř., k nimž je povinen dovolací soud přihlížet z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.) a jejichž existence činí zmatečným (s výjimkami zakotvenými v §237 odst. 2 o. s. ř.) každé rozhodnutí odvolacího soudu, dovoláním namítány nejsou a z obsahu spisu rovněž nevyplývají.
Rovněž dovolání směřující proti výroku rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů odvolacího řízení, které – ač součástí rozsudku – má s ohledem na §167 odst. 1 o. s. ř. povahu usnesení, přípustné není. Nelze je totiž podřadit žádnému z usnesení, proti nimž zákon připouští dovolání v §238 a odst. 1 písm. b) až f) o. s. ř. a podmínky stanovené v §239 o. s. ř. daná věc rovněž nesplňuje, neboť usnesení o nákladech řízení není usnesením ve věci samé; existenci zmatečnostních vad řízení dle §237 odst. 1 o. s. ř. Nejvyšší soud již dříve vyloučil.
Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako nepřípustného. Nejvyšší soud je proto, aniž by se mohl věcí dále zabývat, bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. usnesením odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243b odst. 4, 224 odst.1 a §146 odst. 2 věty první o. s. ř. (per analogiam), když žalobkyně, která z procesního hlediska zavinila, že dovolání bylo odmítnuto, nemá právo na náhradu těchto nákladů a žalované v souvislosti s dovolacím řízením náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 9. prosince 2003
JUDr. Miroslav Gallus,v.r.
předseda senátu