ECLI:CZ:NS:2003:32.ODO.484.2002.1
sp. zn. 32 Odo 484/2002-86
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Františka Faldyny, CSc. v právní věci žalobkyně I. s. s r. o., zastoupené JUDr. A. K., advokátem, proti žalované H. P. a.s., zastoupené JUDr. P. S., advokátem, o zaplacení částky 59.085,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 40 Cm 104/96, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. června 2000, č.j. 12 Cmo 345/98-54, takto:
I. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 6. června 2000, č.j. 12 Cmo 345/98-54, se ve výroku, jímž byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni 59.085,- Kč s 3 % úrokem z prodlení od 20. dubna 1994 do 14. července 1994 a s 16 % úrokem z prodlení od 15. července 1994 do zaplacení, a ve výrocích o nákladech řízení, zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení.
II. Dovolání směřující proti výroku rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. června 2000, č.j. 12 Cmo 345/98-54, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu zamítavého výroku o zbývajících úrocích z prodlení potvrzen, se odmítá.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze ve výroku označeným rozsudkem změnil rozsudek Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 25. března 1998, č.j. 40 Cm 104/96-34, tak, že žalované uložil zaplatit žalobkyni 59.085,- Kč s 3 % úrokem z prodlení od 20. dubna 1994 do 14. července 1994 a s 16% úrokem z prodlení od 15. července 1994 do zaplacení, přičemž v rozsahu zamítavého výroku o zbývajících úrocích z prodlení rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok). Současně změnil výrok o nákladech řízení před soudem prvního stupně tak, že žalované uložil zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení 12.689,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně (druhý výrok) a „v odvoláním nenapadené části“ ponechal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen (třetí výrok). Žalované dále uložil zaplatit žalobkyni 7.014,-Kč na náhradu nákladů odvolacího řízení k rukám jejího zástupce (čtvrtý výrok).
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že po zopakování dokazování smlouvou č. K 006/S/94 (správně č. K 006/S/93 – dále též jen „smlouva“) a fakturou č. 123510 a na základě důkazů provedených soudem prvního stupně, dospěl k závěru, že tvrzení žalované, dle kterého měla povinnost platit „i v daném případě“ daň z přidané hodnoty (dále též jen „DPH“) podle zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, v platném znění (dále též jen „zákon“), nebylo prokázáno.
Na rozdíl od soudu prvního stupně, který dovodil, že mezi účastníky byla uzavřena kupní smlouva č. 006/S/93, na základě které se žalovaná zavázala prodat žalobkyni jeden kus dmychadlového agregátu, jeden kus elektromotoru a jeden kus protihlukového krytu, s tím, že si žalobkyně zajistí celní odbavení včetně úhrady cla a DPH přímo na vlastní náklady, a že v této smlouvě byla dohodnuta cena zboží „čistá“ bez DPH, pročež žalovaná žalobkyni řádně vyúčtovala z fakturované částky DPH, kterou žalobkyně zaplatila, dospěl k závěrům odlišným.
Podle odvolacího soudu totiž smlouva účastníků nesplňuje náležitosti smlouvy kupní (§409 a násl. obchodního zákoníku), ani smlouvy komisionářské (§577 a násl. obchodního zákoníku), a to pro nedostatek náležitostí stanovených pro tyto typy smluv, a proto smlouvu právně posoudil ve smyslu ustanovení §269 odst. 2 obchodního zákoníku jako smlouvu nepojmenovanou. Dále odvolací soud dovodil, že žalovaná v rozporu s uzavřenou smlouvou vyúčtovala žalobkyni cenu dodaného zařízení z dovozu včetně DPH a žalobkyně DPH ve výši 59.085,- Kč, opět v rozporu se smluvním ujednáním, zaplatila 12. listopadu 1993. Jelikož podle ustanovení §3 odst. 1 zákona jsou osobami, které jsou povinny platit daň, osoby, v jejichž prospěch je zdanitelné plnění uskutečňováno, a při dovozu zboží osoby, jimž má být propuštěno zboží, pokud zákon nestanoví jinak, a v dané věci byla takovou osobou žalobkyně, která vyměřenou DPH správci daně zaplatila, odvolací soud uzavřel, že pokud žalobkyně zaplatila DPH ve výši 59.085,- Kč žalované, plnila bez právního důvodu a žalované vzniklo v této výši bezdůvodné obohacení, které je povinna v souladu s ustanovením „§541“ občanského zákoníku žalobkyni vrátit.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná včasné dovolání, a to z důvodů uvedených v ustanovení §241 odst. 3 písm. c) a d) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), prostřednictvím kterých odvolacímu soudu vytýkala, že jeho rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a současně spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Namítala, že jí odvolací soud uložil uhradit žalobkyni z titulu bezdůvodného obohacení DPH, kterou řádně a v souladu se zákonem odvedla příslušnému finančnímu úřadu, a v této souvislosti nezohlednil ani skutečnost, že žalobkyně svůj požadavek na odpočet DPH řádně neuplatnila u správce daně, nýbrž se spokojila pouze s tvrzením, že jednou již DPH zaplatila, a to při dovozu zboží. Zcela pak pominul, že DPH, jak při dovozu, tak při následně realizované tuzemské dodávce, byla žalobkyně povinna platit na základě smlouvy.
Pokud žalovaná jako „osoba podléhající dani a registrovaný plátce daně z přidané hodnoty“ vyměřila jinému registrovanému plátci daně z přidané hodnoty tuto daň za zdanitelné plnění, a to za plnění v tuzemsku, postupovala v souladu s ustanoveními §1, §2 a §4 zákona, a na této skutečnosti nic nemění ani fakt, že žalobkyně již jednou daň z přidané hodnoty zaplatila a to při dovozu zboží současně s clem, tak, jak se zavázala v čl. 3 smlouvy. Úhrada dovozního cla a DPH byla totiž realizována na základě smluvního ujednání, když jinak (rozuměj bez této dohody), by žalobkyně tuto povinnost (rozuměj povinnost k úhradě dovozního cla a DPH) neměla.
Zdůrazňujíc, že předmětem řízení nebylo vrácení daně z přidané hodnoty zaplacené při dovozu zboží, nýbrž daně zaplacené za řádné plnění realizované v tuzemsku, považovala žalovaná rozhodnutí odvolacího soudu, kterým jí bylo uloženo, aby daň řádně vyúčtovanou a odvedenou finančnímu úřadu vrátila jinému registrovanému plátci daně z přidané hodnoty z titulu tzv. bezdůvodného obohacení, za nesprávné.
Proto požadovala, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Podle bodu 17., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2000. O takový případ jde i v této věci, jelikož rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno před 1. lednem 2001.
Dovolání žalované, v části směřující do výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl v rozsahu zamítavého výroku o zbývajících úrocích z prodlení rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
K podání dovolání je oprávněn (tzv. subjektivní přípustnost) pouze ten účastník řízení, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma, odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2000, č.j. 2 Cdon 1648/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 138/2000). Jelikož odvolací soud v této části potvrdil zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně, rozhodl ve prospěch žalované. Nejvyšší soud proto dovolání žalované ve výše uvedeném rozsahu podle ustanovení §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. b) o. s. ř. odmítl.
Ve zbývající části je dovolání žalované přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a je i důvodné.
Protože vady uvedené v §237 odst. 1 o. s. ř., jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), se z obsahu spisu se nepodávají a dovolatelka je ani netvrdila, přezkoumal Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zejména z pohledu dovolatelkou uplatněných námitek.
Dovolatelka v prvé řadě namítala, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241 odst. 3 písm. c) o. s. ř.).
Dovolacím důvodem v §241 odst. 3 písm. c) o. s. ř. nelze úspěšně napadat jakékoli skutkové zjištění odvolacího soudu, nýbrž jen takové, které jako výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů stran nevyplynuly nebo nevyšly ani jinak v řízení najevo, nebo protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti, popř. věrohodnosti logický rozpor, nebo jestliže hodnocení důkazů odporuje ustanovením §133 až §135 o. s. ř. Skutkové zjištění pak nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva. Provedeným dokazováním je třeba rozumět jak dokazování provedené u soudu prvního stupně, tak i dokazování u soudu odvolacího.
Soud prvního stupně při zkoumání existence kupní smlouvy dospěl, jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku, ke skutkovému závěru, že žalovaná se zavázala prodat žalobkyni jeden kus dmychadlového agreagátu kompakt III typu GM 4 S, FA, jeden kus elektromotoru 7,5/5,5 kW a jeden kus protihlukového krytu a žalobkyně se zavázala zaplatit cenu stanovenou dohodou v českých korunách přepočtem ceny zboží v zahraniční měně kurzem prodeje v den vystavení faktury, přičemž cena v zahraniční měně činila 14.445,- DM, s tím, že cenou v zahraniční měně se rozumí DAF (franko hranice) dle „INCTERNS 1990“ (správně „INCOTERMS“) bez cla a daně z přidané hodnoty, bez pojištění a dopravného na území České republiky.
Odvolací soud naproti tomu dovodil, že žalobkyně s žalovanou 23. června 1993 uzavřela smlouvu o dodávce téhož zboží, s tím, že celní odbavení včetně úhrady cla a DPH zajistí odběratel přímo na vlastní náklady, aniž jakkoli zmínil a hodnotil tu část smluvního ujednání, pojednávající o ceně a její výši. Ve vztahu k řešení skutkové otázky – obsahu smlouvy z 23. 6. 1993 - pak odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl pouze to, že „tato smlouva nesplňuje náležitosti smlouvy kupní (§409 a násl. obchodního zákoníku), ani smlouvy komisionářské (§577 a násl. obchodního zákoníku), pro nedostatek náležitostí stanovených pro tyto typy smluv.
Protože odvolací soud při hodnocení smlouvy z 13. června 1993 pominul rozhodné skutečnosti, které byly tímto důkazem v řízení před soudem prvního stupně prokázány, (svůj závěr o „nedostatku náležitostí“, ať již smlouvy kupní či komisionářské, ani nijak neodůvodnil) Nejvyšší soud uzavírá, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Se shora uvedeným závěrem o správnosti skutkových zjištění souvisí rovněž posouzení dalšího, dovolatelkou uplatněného, dovolacího důvodu, totiž, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Právní posouzení věci odvolacím soudem, podle kterého byla mezi účastníky uzavřena nepojmenovaná smlouva podle ustanovení §269 odst. 2 obchodního zákoníku je totiž úzce spjato se skutkovými zjištěními, která odvolací soud učinil ze smlouvy z 13. června 1993. Byla-li tato zjištění shledána neúplnými (a tudíž nesprávnými), nelze ani právní posouzení věci odvolacím soudem, pokud jde o typ uzavřené smlouvy, považovat za správné.
Ani další závěr, na němž odvolací soud založil své rozhodnutí, a dle kterého žalované na úkor žalobkyně vzniklo bezdůvodné obohacení, které je povinna žalobkyni vydat, neobstojí. Tento závěr, vybudovaný s odkazem na skutková zjištění o tom, že žalobkyně zaplatila „dovozní DPH“, a proto již neměla povinnost platit DPH žalované, totiž zcela opomíjí tvrzení žalované o „tuzemské dodávce zboží“, a nerozlišuje mezi závazkovým vztahem vzniklým vůči zahraničnímu dodavateli a závazkovým vztahem mezi účastníky řízení.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování [§241 odst. 3 písm. c) o. s. ř.], a současně spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241 odst. 3 písm. d) o. s. ř.], dovolací soud je bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) podle ustanovení §243b odst. 1 věty za středníkem, odst. 2 věty první, odst. 5 o. s. ř. v rozsahu, v němž bylo dovolání shledáno přípustným, zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Při novém projednání věci odvolací soud neopomene posoudit důvodnost žalobou uplatněného nároku zejména z pohledu obsahu práv a závazků účastníků dle smlouvy z 13. června 1993, tj. z pohledu, zda peněžní plnění realizované žalobkyní žalované odpovídá, co do jeho výše, ceně mezi účastníky sjednané či nikoli.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243 odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta poslední o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 24. června 2003
JUDr. Miroslav Gallus, v.r.
předseda senátu