ECLI:CZ:NS:2003:32.ODO.492.2003.1
sp. zn. 32 Odo 492/2003-124
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Františka Faldyny, CSc. v právní věci žalobce R. K., zastoupeného JUDr. Z. P., advokátem, proti žalované T. G. C., s. r. o., zastoupené JUDr. B. S., advokátem, o zaplacení částky 57.764,28 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně - pobočky Valašské Meziříčí pod sp. zn. 16 C 90/2001, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. října 2002, č. j. 15 Co 283/2002-86, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 3.360,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce JUDr. Z. P.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě v záhlaví označeným rozsudkem zrušil rozsudek pro uznání Okresního soudu ve Vsetíně - pobočky ve Valašském Meziříčí ze dne 20. prosince 2001, č. j. 16 C 90/2001-53, ohledně částky 200,- Kč s 9 % úrokem z prodlení od 23. ledna 2002 do zaplacení a řízení v tomto rozsahu zastavil (první výrok), jinak rozsudek okresního soudu potvrdil (druhý výrok) a žalované uložil zaplatit žalobci na nákladech odvolacího řízení 13.977,- Kč k rukám jeho právního zástupce do tří dnů od právní moci rozhodnutí (třetí výrok).
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že žalobce se po žalované domáhá zaplacení částky 57.764,28 Kč na základě tvrzení, že smlouvou o zapůjčení automobilu Ford Escort uzavřenou 22. července 1998 se žalovaná zavázala zaplatit do doby převodu leasingu na „předmětný automobil“ 55.510,- Kč dle sjednaného splátkového kalendáře. Dále 5. srpna 1998 byla v návaznosti na smlouvu o zapůjčení automobilu uzavřena smlouva o změně leasingové smlouvy a provedena přefakturace leasingových splátek, které žalobce dosud zaplatil ve výši 49.454,28 Kč, s tím, že z této částky žalovaná zálohově uhradila 40.000,- Kč a rozdíl zůstal neuhrazen. Soud prvního stupně ve věci rozhodl platebním rozkazem 28. června 2001, proti němuž podala žalovaná odpor bez odůvodnění. Poté, co na výzvu soudu žalobce doplnil skutková tvrzení, týkající se žalobou uplatněného nároku, a připojil doklady tento nárok prokazující, vyzval soud prvního stupně usnesením ze dne 26. října 2001 žalovanou, aby se ve lhůtě třiceti dní od doručení usnesení písemně vyjádřila, zda nárok žalobce uznává, a v případě, že nikoli, aby vylíčila rozhodující skutečnosti na svoji obranu, připojila listinné důkazy a označila důkazy na podporu svých tvrzení. Současně byla žalovaná poučena, že pokud se ve stanovené lhůtě nevyjádří nebo nesdělí soudu, jaký vážný důvod jí brání vyjádřit se, bude mít za to, že nárok uplatněný žalobcem uznává a v tomto případě může soud rozhodnout bez nařízení jednání rozsudkem pro uznání. Na výzvu soudu žalovaná reagovala vyjádřením doručeným soudu prvního stupně 28. listopadu 2001, v němž pouze sdělila, že celá záležitost vznikla uvedením společníků v omyl třetím společníkem, přičemž i přes toto nedorozumění byly žalobci nabídnuty varianty řešení této záležitosti v podobě navrácení vozidla, vypracování „určitého produktu zdarma“ a podobně. Dále žalovaná uvedla, že i tak po malých částkách dluh splácí. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že takové vyjádření nemá náležitosti ve smyslu ustanovení §114b odst. 1 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), a proto bez nařízení jednání ve věci rozhodl rozsudkem pro uznání ve smyslu ustanovení §153a odst. 3 o. s. ř.
Odvolací soud uzavřel, že v daném případě není naplněn žádný z odvolacích důvodů předvídaných ustanovením §205b o. s. ř., když byly splněny podmínky řízení podle ustanovení §205 odst. 2 písm. a) o. s. ř., a rovněž byly splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání. Soud prvního stupně řádně vyzval žalovanou, aby se ve věci písemně vyjádřila, když tuto výzvu vyžadovala povaha věci, neboť předmětem žaloby bylo plnění ze dvou smluv, a to smlouvy o změně leasingového nájemce a smlouvy o zapůjčení osobního vozidla. Žalovaná byla ve výzvě řádně poučena, že pokud se ve stanovené lhůtě nevyjádří, bude se mít za to, že žalobou uplatněný nárok uznává a ve věci bude rozhodnuto bez nařízení jednání rozsudkem pro uznání. Vyjádření žalované nepovažoval odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) za vyjádření k podstatě uplatněného nároku a k výši žalované částky. Věcnými námitkami se pak vzhledem k uplatnitelným odvolacím důvodům podle ustanovení §205b o. s. ř. zabývat nemohl.
Proto odvolací soud, poté, co rozhodl o dispozitivním úkonu žalobce, rozsudek pro uznání okresního soudu potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu s výjimkou výroku, kterým bylo rozhodnuto o částečném zpětvzetí žaloby, podala žalovaná včasné dovolání, jehož přípustnost odvozovala z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a to za použití dovolacích důvodů uvedených v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., prostřednictvím kterých lze odvolacímu soudu vytýkat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu dovolatelka spatřovala v řešení otázky podmínek pro vydání rozsudku pro uznání podle ustanovení §153a odst. 3 o. s. ř. ve spojení s ustanovením §114b odst. 5 o. s. ř., a otázky náležitostí vyjádření podle ustanovení §114b odst. 5 o. s. ř., to vše ve vzájemné souvislosti s ustanovením §114b odst. 1 o. s. ř.
Zdůrazňovala, že v daném případě nebyly splněny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání, jak jsou upraveny ustanovením §153a odst. 3 o. s. ř. ve spojení s ustanovením §114b odst. 5 o. s. ř., když žalovaná nejen že podala odpor proti vydanému platebnímu rozkazu, v němž žádala, aby ve věci bylo nařízeno jednání, ale na výzvu soudu podle ustanovení §114b odst. 1 o. s. ř. včas reagovala svým vyjádřením z 22. listopadu 2001, podaným u soudu 28. listopadu 2001. V tomto vyjádření uvedla skutečnosti a důvody, z nichž bylo zřejmé, že s žalobou nesouhlasí a nárok žalobce, jak byl v žalobě uplatněn, neuznává.
Podle žalované ustanovení §114b o. s. ř. neupravuje náležitosti vyjádření, a protože žádné povinné náležitosti tohoto právního úkonu stanoveny nejsou a žalovaná se v soudem stanovené lhůtě k žalobě vyjádřila, nebyly splněny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání.
Existenci vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolatelka spatřovala ve skutečnosti, že soud prvního stupně ve věci rozhodl, aniž nařídil jednání, čímž žalované odňal možnost jednat před soudem.
V neposlední řadě žalovaná odvolacímu soudu vytýkala, že podaná žaloba trpí vadami, které bránily pokračování v řízení, a jako taková měla být odmítnuta. Současně odvolacímu soudu (i soudu prvního stupně) vytýkala, že vůbec nezjišťoval okolnosti rozhodné pro posouzení věci.
Proto dovolatelka požadovala, aby rozsudek odvolacího soudu, v dovoláním napadené části, a stejně tak i rozsudek soudu prvního stupně byly zrušeny a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce ve svém vyjádření k dovolání považoval rozhodnutí odvolacího soudu (i soudu prvního stupně) za správné.
V souladu s body 1., 15. a 17., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se pro dovolací řízení uplatní občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2001.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti rozsudku upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.], nebo jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.], nebo jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].
Podle ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. není dovolání podle odstavce 1 tohoto ustanovení přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
V dané věci žalovaná napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně ohledně částky 57.564,28 Kč s příslušenstvím potvrzen. Ačkoli odvolací soud rozhodl o této částce jedním výrokem, je jednoznačné, že tato částka sestává ze dvou samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu. Žalobce totiž požadoval jednak zaplacení částky 9.454,28 Kč, jakožto plnění z dohody o změně leasingové smlouvy, a jednak uplatnil nárok na zaplacení částky 48.310,- Kč (původně), a to s odkazem na uzavřenou smlouvu o zapůjčení automobilu z 22. července 1998, v níž se žalovaná zavázala uhradit do doby převodu leasingu úhrnem 55.510,- Kč.
Protože jde o dva samostatné nároky s odlišným skutkovým základem, má rozhodnutí odvolacího soudu ohledně každého z nich charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je tak třeba zkoumat samostatně, bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (shodně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. června 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2000, pod číslem 9).
Jelikož žádným z dovoláním dotčených výroků nebylo rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím 50.000,- Kč a současně je z obsahu spisu nepochybné, že vztah mezi účastníky je vztahem obchodním, je přípustnost dovolání vyloučena ustanovením §237 odst. 2 o.s. ř., aniž by na použití tohoto ustanovení měla vliv okolnost, že součet výše plnění z obou samostatných nároků přesahuje částku 50.000,- Kč.
Přípustnost dovolání pak nemohla být založena ani nesprávným poučením odvolacího soudu (srov. mutatis mutandis usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 73/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2003, sp. zn. 29 Odo 10/2003).
Nejvyšší soud proto dovolání žalované jako nepřípustné podle ustanovení §243b odst. 5 věty první o. s. ř. a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl, aniž se mohl zabývat věcí z hlediska námitek uplatněných v dovolání.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalované bylo odmítnuto a žalobci vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Náklady řízení žalobce sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 3.285,- Kč podle §3 odst. 1, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. a z paušální náhrady 75,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 26.srpna 2003
JUDr. Miroslav Gallus, v.r.
předseda senátu