ECLI:CZ:NS:2003:32.ODO.584.2003.1
sp. zn. 32 Odo 584/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Františka Faldyny, CSc. v právní věci žalobce JUDr. P. K., advokáta, správce konkursní podstaty úpadkyně A. S. n., s. r. o., zastoupeného, advokátem, proti žalované K. A K., spol. s r. o., zastoupené, advokátkou, o zaplacení částek 150.000,- Kč, 400.000,- Kč a 2,741.090,- Kč, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 41 Cm 359/92, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. února 2003, č. j. 1 Cmo 112/2002-107, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. března 2002, č. j. 41 Cm 359/92 – 81, v jeho výroku I. ohledně zaplacení částky 150.000,- Kč, tak, že žalobu zamítl (první výrok). Ve zbývajícím rozsahu vyhovujícího výroku I., tj. ohledně zaplacení částek 400.000,- Kč a 2,741.090,- Kč tento rozsudek potvrdil (druhý výrok). Dále odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (třetí výrok).
Soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku zejména uvedl, že žalobce se domáhá vůči žalované peněžitého plnění z titulu vydání neoprávněného majetkového prospěchu, který měl žalované vzniknout tím, že nebyla nucena vynaložit náklady na přípravu stavebních prací a jejich realizaci, když tyto náklady fakticky vynaložil žalobce, resp. jeho právní předchůdce. Jelikož o samotném vzniku bezdůvodného obohacení žalované z výše uvedeného důvodu nebylo sporu a jelikož se v zápisech z 4., 10. a 25. ledna 1991 „účastníci“ dohodli na výši těchto nákladů (uvedené zápisy soud prvního stupně považoval za výsledek jednání mezi účastníky o sporných otázkách), dospěl k závěru o důvodnosti žalobou uplatněného nároku, když současně „zápisy“ považoval za uznání závazku podle ustanovení §132 odst. 1 hospodářského zákoníku. Námitky žalované, že v daném případě nešlo o smluvní vztah, a proto vystavení faktur nebylo oprávněné, nepovažoval pro rozhodnutí ve sporu za podstatné, když faktury hodnotil jako výzvy k vydání neoprávněného majetkového prospěchu.
Odvolací soud maje v souladu s výsledky provedeného dokazování a stanovisky účastníků za prokázané, že žalované na úkor „žalobce“ vznikl neoprávněný majetkový prospěch, na vydání kterého, resp. na peněžitou náhradu, není-li jeho vydání možné, žalobci vznikl nárok, zdůraznil, že sporná mezi účastníky nebyla existence závazku vydat neoprávněný majetkový prospěch, s tím, že sporným či pochybným by teoreticky mohl být jen obsah závazku (srov. §127 hospodářského zákoníku).
Odmítl tak argumentaci žalované, že nároky žalobce nevznikly, protože „o tom nebyl uzavřen žádný právní dokument“, když předmětem řízení je vydání (nebo náhrada) bezesmluvního plnění, neopírajícího se primárně o smlouvu či dohodu.
Pokud jde o výši nároku na vydání neoprávněného majetkového prospěchu (jeho náhrady) odvolací soud dovodil, že ze zápisů ze 4. ledna 1991 a 25. ledna 1991 uzavřených mezi právním předchůdcem původního žalobce a žalovanou byla dohodnuta výše této náhrady, v důsledku čehož nelze mít „žádné rozumné“ pochybnosti o správnosti výpočtu, když v obou případech byla tato výše určena dohodou. Shora uvedené zápisy odvolací soud, byť v odůvodnění rozsudku odkazoval na ustanovení §127 hospodářského zákoníku, považoval za „dohody o narovnání“ (bez poukazu na konkrétní ustanovení právního předpisu), přičemž ve vztahu k nároku na úhradu částky 2,741.090,- Kč ( viz. zápis z 4. ledna 1991) současně dovodil uznání zbytku dluhu ve smyslu ustanovení §407 odst. 3 obchodního zákoníku v důsledku zaplacení dohodnuté zálohy ve výši 2,500.000,- Kč.
Proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ohledně částek 2,741.090,- Kč a 400.000,- Kč jakožto věcně správný potvrdil. Změna rozsudku soudu prvního stupně co do částky 150.000,- Kč je založena na závěru odvolacího soudu o neunesení důkazního břemene žalobcem, že tuto částku za jiného (rozuměj za žalovanou) zaplatil.
Proti rozsudku odvolacího soudu, a to v rozsahu jeho potvrzujícího výroku, podala žalovaná včasné dovolání, opírajíc jeho přípustnost o ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), a důvodnost o ustanovení §241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř., jejichž prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Podle dovolatelky z provedených důkazů nelze učinit jednoznačný závěr o tom, že zápisy z 4., 10. a 21. ledna 1991 mají náležitosti právních úkonů „ve formě dohody, resp. uznání závazků“, a taktéž z nich nevyplývá závěr o celkové výši prokazatelného neoprávněného majetkového prospěchu, ani to, že by byl podepsán „právní dokument“, v němž by byl stanoven rozsah vzájemných práv a povinností, a z toto vyplývajících nároků na plnění.
Považujíc zápisy, o které soudy opřely svá rozhodnutí, za pouze „zápisy pracovní“ a konstatujíc, že zmíněné zápisy jsou neurčité a nezakládají svým obsahem jakoukoli možnost přiznání „takovýchto nároků“, požaduje, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení.
V souladu s body 1., 15. a 17., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se pro dovolací řízení uplatní občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2001.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti rozsudku upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Jak vyplývá z obsahu výroku rozsudku soudu prvního stupně a výroku rozsudku soudu odvolacího, je rozsudek odvolacího soudu ve věci samé (v části dovoláním dotčené) rozsudkem potvrzujícím; dovolání proti němu proto není z hlediska ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné.
Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., byť soud prvního stupně rozsudkem potvrzeným rozhodnutím odvolacího soudu rozhodl jinak, než v předchozím rozsudku (srov. rozsudek z 18. prosince 1995, č. j. 41 Cm 359-362/92-41), který byl usnesením odvolacího soudu (srov. usnesení z 29. prosince 2000, č. j. 1 Cmo 142/98-58) zrušen. Předpokladem přípustnosti dovolání podle tohoto ustanovení totiž je, aby soud prvního stupně pozdějším rozsudkem rozhodl jinak než předtím právě proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, obsaženým v kasačním rozhodnutí. Právní názor odvolacího soudu musí mít na nové rozhodnutí ve věci takový vliv, že soud prvního stupně nemůže uplatnit své názory při rozhodování věci samé, jinými slovy, mezi novým rozhodnutím soudu prvního stupně a závazným právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, musí být příčinná souvislost potud, že právě tento právní názor má za následek jiné rozhodnutí soudu prvního stupně (shodně též např. usnesení Vrchního soudu v Praze z 29. ledna 1993, sp. zn. 7 Cdo 67/92, uveřejněné v Bulletinu č. 1, ročník 1993, pod číslem 16, nebo usnesení Nejvyššího soudu z 30. listopadu 1999, sp. zn. 20 Cdo 299/98).
Jak je zřejmé z odůvodnění výše uvedených rozhodnutí, založil soud prvního stupně své původní rozhodnutí, jímž žalobcem uplatněný nárok na vydání neoprávněného majetkového prospěchu zamítl, na závěru, že mezi účastníky nebyla uzavřena „žádná hospodářská smlouva“, v důsledku čehož žalobce nebyl oprávněn fakturovat a žalovaná nebyla povinna faktury platit. Odvolací soud v kasačním usnesení soudu prvního stupně vytknul, že se v rozporu s žalobou uplatněným požadavkem nezabýval otázkou práva na vydání neoprávněného majetkového prospěchu z pohledu ustanovení §123 hospodářského zákoníku, přičemž neprovedl dokazování zápisy ze 4., 10. a 21. ledna 1991, o které žalobce své nároky opírá. Odvolací soud tak vysloveným právním názorem neomezil soud prvního stupně v uplatňování jeho názoru při rozhodování věci samé, nýbrž pouze upozornil na pochybení soudu prvního stupně, který v rozporu s žalobou vymezenými skutkovými tvrzeními poměřoval důvodnost žaloby otázkou existence hospodářské smlouvy.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jehož se žalovaná také dovolává. Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), nebo obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem. Dovolání je přípustné, jde-li o řešení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo v oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají.
Žalovaná v dovolání ve vztahu k zásadnímu právnímu významu rozhodnutí odvolacího soudu neuvádí ničeho a ani dovolací soud toto rozhodnutí za zásadně právně významné nepovažuje.
Výhradami, podle kterým ze „zápisů“ nevyplývá závěr o celkové výši neoprávněného majetkového prospěchu, ani závěr o stanovení rozsahu vzájemných práv a povinností, totiž dovolatelka nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž skutkové závěry, na nichž odvolací soud své právní závěry vybudoval. Jejich prostřednictvím tak dovolatelka uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., který ovšem v případě přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. použít nelze.
Přípustnost dovolání není způsobilá založit ani námitka dovolatelky o „neurčitosti zápisů“, když řešení této otázky je odvislé od obsahu konkrétního právního úkonu, a v tomto směru tedy postrádá potřebný judikatorní přesah. Navíc i v případě opodstatněnosti uvedené námitky by neurčitost právního úkonu způsobovala ve smyslu ustanovení §22 hospodářského zákoníku pouze jeho relativní neplatnost (srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 28/99 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i rozsudku ze dne 29. března 2000, sp. zn. 31 Cdo 503/98), přičemž z obsahu spisu nevyplývá, že by se některý z účastníků, popř. jejich právních předchůdců relativní neplatnosti dovolal.
Ani další námitky žalobkyně, podle kterých „zápisy“ nemají náležitosti dohody, resp. uznání závazků, nepovažuje dovolací soud pro řešení otázky přípustnosti dovolání za právně významné.
Jak je zřejmé z odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku, odvolací soud „zápisy“ z 4. ledna a 25. ledna 1991 za uznání závazku vůbec nepovažoval, tj. závěr zpochybněný dovoláním neučinil, a obecné výhrady, zda jsou dány „náležitosti dohody“ (bez konkretizace o jaké náležitosti jde), nečiní rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným.
Dovolání tak není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a Nejvyšší soud je proto podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 větu první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalované bylo odmítnuto a žalobci podle obsahu spisu žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 16. prosince 2003
JUDr. Miroslav Gallus, v.r.
předseda senátu