ECLI:CZ:NS:2003:32.ODO.62.2003.1
sp. zn. 32 Odo 62/2003-174
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně I. P., s.r.o., proti žalovanému Ing. Z. Z., podnikateli, o zaplacení 30.996,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 11 C 338/95, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. června 2002, č.j. 51 Co 112/2002-150, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Přerově rozsudkem ze dne 29. března 2000, č.j. 11 C 336/95-119, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 30. října 2001, č.j. 11 C 336/95-134, zamítl žalobu na zaplacení částky 30.996,- Kč s 0,1 % úrokem z prodlení denně od 15. července 1994 do zaplacení. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a žalobkyni uložil zaplatit České republice náklady státu ve výši 6.400,- Kč.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 4. června 2002, č.j. 51 Co 112/2002-150, zrušil rozsudek soudu prvního stupně v jeho zamítavém výroku o 12,5% ročním úroku z prodlení z částky 30.996,- Kč od 15. července 1994 do zaplacení (výrok I.) a potvrdil ho v zamítavém výroku co do částky 30.996,- Kč s 24% ročním úrokem z prodlení od 15. července 1994 do zaplacení a ve výrocích o nákladech řízení (výrok II.). Odvolací soud dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III.), přiznal právní zástupkyni žalovaného odměnu za zastupování a hotové výdaje v odvolacím řízení ve výši 2.036,- Kč (výrok IV.) a částku v téže výši uložil žalobkyni zaplatit státu na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok V.).
Proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu jeho výroků II. a V. podala žalobkyně dovolání. V něm zejména namítla procesní pochybení soudů obou stupňů, jejichž dalšímu rozhodování ve věci podle jejího názoru bránila překážka věci již dříve pravomocně rozhodnuté. Uvedla, že ačkoliv se rozsudek pro zmeškání ze dne 5. března 1996, kterým soud prvního stupně v plném rozsahu žalobě vyhověl, stal pravomocným a byla na něm již vyznačena doložka právní moci, soudy ho svými usneseními – soud prvního stupně usnesením ze dne 15. listopadu 1996 a odvolací soud usnesením ze dne 13. března 1997 – zrušily, a dále o věci rozhodovaly. Podle vyjádření dovolatelky žalovaný podal soudu nedoloženou omluvu z prvního jednání až po nabytí právní moci rozsudku ve věci samé, takže v takovém případě nelze dle jejího mínění postupovat podle §153b o. s. ř., ale při splnění zákonem stanoveným podmínek jen cestou mimořádných opravných prostředků. Dále poukázala na to, že odvolací soud v dovoláním napadeném rozsudku k některým důkazům nepřihlédl a některé nesprávně vyhodnotil. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud přihlédl k vadám dle §229 odst. 2 písm. b) o. s. ř. a aby ve smyslu §241a odst. 2 písm. a), b) o. s. ř. (dovolatelka cituje uvedená ustanovení o. s. ř. ve znění účinném od 1. ledna 2001) dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu a navazující rozhodnutí zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Podle bodu 17., hlavy I., části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád,ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001 – dále též jen „o. s. ř.“). O takový případ jde i v této věci, jelikož odvolací soud věc ve shodě s bodem 15., hlavy I. části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb. rovněž projednal podle dosavadního znění občanského soudního řádu, jak výslovně zmínil v důvodech rozsudku.
Dovolání není v dané věci přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
V případě dovolání směřujícího do potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé lze obecně přípustnost dovolání opřít o ustanovení §237, §238 odst. 1 písm. b) nebo o ustanovení §239 o. s. ř.
Podle ustanovení §238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.
Protože však dovolání směřuje proti výroku rozsudku, jímž bylo rozhodnuto v obchodní věci o peněžitém plnění nepřevyšujícím částku 50.000,- Kč, když k příslušenství uplatněného nároku se nepřihlíží, ledaže by samostatně tvořilo předmět řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 62/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), ustanovení §238 odst. 1 písm. b) přípustnost dovolání nezakládá [srov. §238 odst. 2 písm. a) o. s. ř.].
Rovněž přípustnost dovolání podle ustanovení §239 odst. 1 a 2 o. s. ř. je v této věci vyloučena ustanovením §239 odst. 3 ve spojení s §238 odst. 2 písm. a) o. s. ř., neboť dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto v obchodní věci o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč.
Zbývá tak posoudit podmínky přípustnosti určené v ustanovení §237 o. s. ř., tedy zda v řízení nedošlo k vadám v tomto ustanovení uvedeným, jejichž existence činí zmatečným (s výjimkami zakotvenými v §237 odst. 2 o. s. ř.) každé rozhodnutí odvolacího soudu, k nimž je povinen dovolací soud přihlížet z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.). neboť omezení uvedená v §238 odst. 2 písm. a) a §239 odst. 3 o. s. ř. zde neplatí.
Dovolací soud se zabýval nejprve k námitce dovolatelky otázkou, zda v téže věci nebylo již dříve pravomocně rozhodnuto, tedy zda není dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. d) o. s. ř. (dovolatelka citovala ust. §229 odst. 2 písm. b) o. s. ř. ve znění účinném od 1. ledna 2001).
Podle §159 o. s. ř. doručený rozsudek, který již nelze napadnout odvoláním, je v právní moci (odstavec 1). Výrok pravomocného rozsudku je závazný pro účastníky a pro všechny orgány; je-li jím rozhodnuto o osobním stavu, je závazný pro každého (odstavec 2). Jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být projednávána znovu (odstavec 3).
Námitce dovolatelky, že rozsudek pro zmeškání nabyl právní moci a že tak dalšímu rozhodování soudů bránila překážka věci již dříve pravomocně rozhodnuté, dovolací soud nepřisvědčil, neboť odvolací soud posoudil podání žalovaného ze dne 20. července 1996 (č.l. 27 spisu) ve spojení s jeho přípisem ze dne 10. listopadu 1996 (č.l. 30 spisu) jako včasné a důvodné odvolání proti rozsudku pro zmeškání, a proto rozsudek pro zmeškání zrušil. Z tohoto důvodu se rozsudek pro zmeškání nemohl stát pravomocným a odvolacímu soudu, který nepravomocný rozsudek pro zmeškání k odvolání žalovaného pro nesplnění předpokladů pro jeho vydání zrušil, nelze vytýkat žádné procesní pochybení. Na této skutečnosti nemůže nic změnit ani to, že soud prvního stupně na tomto rozsudku nejprve vyznačil právní moc tohoto rozhodnutí a později ji stornoval. Námitka dovolatelky, že následným rozhodnutím soudů obou stupňů bránila překážka věci pravomocně rozhodnuté, tak důvodná není a dovolací soud vadu ve smyslu §237 odst. 1 písm. d) o. s. ř. neshledal.
A protože ani jiné vady řízení ve smyslu §237 odst. 1 písm. a) až c) a e) až g) o. s. ř. dovolací soud z obsahu spisu neshledal, uzavřel, že dovolání není přípustné ani podle §237 odst. 1 o. s. ř.
Dovolání směřující do výroku V. rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů odvolacího řízení (majícího s ohledem na §167 odst. 1 o. s. ř. povahu usnesení) rovněž přípustné není. Nelze je totiž podřadit žádnému z usnesení, proti nimž zákon připouští dovolání podle §238a odst. 1 písm. b) až f) o. s. ř.; existenci zmatečnostních vad řízení dle §237 odst. 1 o. s. ř. Nejvyšší soud již dříve vyloučil.
Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako nepřípustného. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první o. s. ř.), podle §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. usnesením odmítl, aniž se mohl zabývat dalšími věcnými námitkami dovolatelky.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243b odst. 4, 224 odst. 1 a §146 odst. 2, věty první (per analogiam) o. s. ř., když žalobkyně, která z procesního hlediska zavinila, že dovolání bylo odmítnuto, nemá právo na náhradu těchto nákladů a žalovanému v souvislosti s dovolacím řízením náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 29. července 2003
JUDr. Miroslav Gallus, v.r.
předseda senátu