ECLI:CZ:NS:2003:32.ODO.639.2003.1
sp. zn. 32 Odo 639/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Františka Faldyny, CSc. v právní věci žalobkyně S., spol. s r. o., zastoupené, advokátem, proti žalovanému M. K., zastoupenému, advokátem, o zaplacení částky 388.330,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 34 Cm 23/99, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. srpna 2002, č.j. 12 Cmo 113/2002-177, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 7.575,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. ledna 2002, č. j. 34 Cm 23/99-145, jímž soud prvního stupně zamítl žalobu o zaplacení částky 388.300,- Kč s 16% úrokem z prodlení od 1. dubna 1997 do zaplacení, žalobkyni uložil zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení 78.536,- Kč a povinnost zaplatit České republice na účet Krajského soudu v Hradci Králové částku 645,66 Kč (první výrok). Dále odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že z obsahu smlouvy z 18. listopadu 1993 „nevyplývá“ předmět kupní smlouvy, tj. věci, jejichž vlastníkem je žalobkyně a které měly prodejem přejít na žalovaného. Jelikož ani z dalších provedených důkazů nelze dovodit, že by byl určen předmět koupě, smlouva mezi účastníky nevznikla a „nenastala“ povinnost kupujícího zaplatit kupní cenu.
Dále zdůraznil, že pokud si žalobkyně a žalovaný navzájem poskytli „určitá“ plnění, šlo o plnění bez právního důvodu, která je třeba posoudit podle ustanovení §451 a násl. občanského zákoníku o bezdůvodném obohacení. Z toho, že žalovaný od žalobkyně věci uvedené v listinách z 22. listopadu 1993 převzal, nelze dovodit, že převzal „předmět smlouvy“, když „určení předmětu smlouvy“ v řízení prokázáno nebylo.
Odvolací soud nepřisvědčil námitce, že žalovaný částečnou úhradou kupní ceny uznal závazek ve zbývajícím rozsahu ve smyslu ustanovení §407 odst. 3 obchodního zákoníku, když aplikace tohoto ustanovení by přicházela v úvahu pouze tehdy, jestliže by žalovanému závazek k zaplacení kupní ceny vznikl, což v daném případě prokázáno nebylo. Vzhledem k neexistenci dluhu tak - dle odvolacího soudu - domněnka uznání zbytku dluhu nepřichází v úvahu.
Odvolací soud se proto ztotožnil jak se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, tak i s jeho právními závěry.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně včasné dovolání, opírajíc jeho přípustnost o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), a namítajíc, že odvolací soud „nesprávně právně zhodnotil věc samou“.
Zdůrazňuje, že rozhodující pro posouzení věci samé, tj. pro posouzení, zda žalovanému vznikla povinnost k zaplacení kupní ceny, je, zda žalobkyně žalované dodala zboží, které je předmětem prodeje, resp. věci, jak jsou obecně označené v kupní smlouvě. V této souvislosti odkazuje na provedené důkazy, s tím, že zejména ze soupisu o provedení inventury 22. listopadu 1993 je zřejmé, že obsahuje veškeré věci nacházející se na prodejně, které žalovaný v souladu s uzavřenou kupní smlouvou převzal.
Nesouhlas dovolatelka vyjadřuje rovněž se závěrem odvolacího soudu o nesplnění podmínek pro uznání závazku částečným plněním podle ustanovení §407 odst. 3 obchodního zákoníku. S ohledem na to, že unesla důkazní břemeno o řádném uzavření kupní smlouvy a že prokázala, že žalovaný „předmět prodeje“ převzal, dovozuje, že smluvně závazkový vztah mezi účastníky vznikl, a je tudíž namístě i aplikace ustanovení §407 odst. 3 obchodního zákoníku o uznání závazku jeho částečným plněním.
Proto dovolatelka požaduje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření navrhuje, aby dovolání bylo odmítnuto, když rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam, popř. aby bylo jako nedůvodné zamítnuto.
V souladu s body 1., 15. a 17., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se pro dovolací řízení uplatní občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2001.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti rozsudku upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Jak vyplývá z obsahu výroku rozsudku prvního stupně a výroku rozsudku soudu odvolacího, je rozsudek odvolacího soudu ve věci samé rozsudkem potvrzujícím; dovolání proti němu proto není z hlediska ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné.
Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., když rozsudkem odvolacího soudu nebylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), nebo obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem. Dovolání je přípustné, jde-li o řešení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo v oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají.
Dovolatelka sama v podaném dovolání nevymezuje, v čem spatřuje po právní stránce zásadní význam rozhodnutí odvolacího soudu, a ani dovolací soud vzhledem k obsahovému vymezení dovolacích námitek rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným neshledává.
Dovolací námitka, že z provedených důkazů je zřejmé dodání zboží žalovanému, by totiž byla pro přijetí závěru o vzniku povinnosti zaplatit kupní cenu relevantní pouze tehdy, pokud by mezi účastníky byla kupní smlouva skutečně uzavřena. Jestliže odvolací soud dospěl k závěru, podle něhož taková smlouva nevznikla, a to pro absenci dohody o předmětu koupě, je uvedená výhrada bez právního významu, když bez existence kupní smlouvy nelze hovořit o vzniku povinnosti zaplatit kupní cenu.
Zpochybňuje-li dále dovolatelka závěr odvolacího soudu o tom, že nedošlo k uzavření kupní smlouvy, poukazem na obsah inventurního soupisu (rozuměj listiny označené „inventura dne 21. 11. 1993 na prodejně B. 1529 H. H. 5006“), vyjadřuje tím sice nesouhlas s právním posouzením věci odvolacím soudem, dovolávajíc se ovšem jiného, než soudy obou stupňů zjištěného, skutkového stavu. Uplatňuje tak dovolací důvod, který v případě dovolání, jehož přípustnost je poměřována ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., není použitelný (srov. ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř.).
Výše uvedené závěry se vztahují rovněž k poslední výhradě dovolatelky polemizující s odvolacím soudem ohledně (ne)správnosti právního posouzení věci z hlediska ustanovení §407 odst. 3 obchodního zákoníku. I v tomto směru totiž potřebu aplikace uvedeného ustanovení dovolatelka spatřuje s odkazem na skutečnost, že unesla důkazní břemeno o „řádném“ uzavření kupní smlouvy a o vzniku smluvně závazkového vztahu mezi účastníky.
Dovolání tak není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Dovolací soud proto dovolání žalobkyně podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 větu první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalovanému tak vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Náklady žalovaného sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 7.500,- Kč podle ustanovení §3 odst. 1, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15, §16 odst. 2 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. a z paušální částky 75,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 25. listopadu 2003
JUDr. Miroslav Gallus, v.r.
předseda senátu