ECLI:CZ:NS:2003:32.ODO.647.2002.1
sp. zn. 32 Odo 647/2002-88
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce Ing. D. H., podnikatele, proti žalovanému V. S., podnikateli, o zaplacení 87.870,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 13 C 208/99, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. ledna 2002, č.j. 17 Co 88/2000-59, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 8. ledna 2002, č.j. 17 Co 88/2000-59, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. ledna 2000, č.j. 13 C 208/99-29, v části bodu I. výroku ve věci samé, kterým bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobci částku 87.870,- Kč (výrok I.), a ve zbývající části bodu I. výroku o nákladech řízení ho zrušil a v tomto rozsahu vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok II.). V bodu II. výroku, který nebyl odvoláním žalovaného napaden, zůstal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen.
V předmětné věci se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení částky 84.725,- Kč s příslušenstvím, přičemž tento žalobní nárok tvořila neuhrazená faktura č. 9803579 ve výši 69.732,70 Kč a smluvený úrok z prodlení ve výši 14.922,50 Kč vyčíslený ode dne její splatnosti do dne 24. 11. 1998, a pokračující smluvený úrok z prodlení ve výši 0,25 % denně z částky 69.732,70 Kč od 25. 11. 1998 do zaplacení. Po zahájení řízení žalovaný žalobci uvedenou fakturu zaplatil, a soud prvního stupně k návrhu žalobce na jednání konaném dne 24. ledna 2000 připustil změnu návrhu tak, že předmětem sporu je dále požadavek žalobce na zaplacení částky 87.870,- Kč představující smluvený úrok z prodlení z částky 69.732,70 Kč za období do 1.9.1998 do 19.1.2000, a takto změněnému návrhu v plném rozsahu vyhověl.
Odvolací soud se ztotožnil s právním názorem soudu prvního stupně, pokud jde o neopodstatněnost námitek žalovaného ohledně úroku z prodlení s odkazem na tvrzený rozpor jeho dohodnuté výše se zásadami poctivého obchodního styku, jakož i ohledně jím tvrzené neexistence jeho řádného vyúčtování. Námitku promlčení, kterou žalovaný vznesl v průběhu odvolacího řízení, shledal rovněž nedůvodnou.
V rámci odvolacího přezkumu však odvolací soud zjistil procesní pochybení soudu prvního stupně, který o dispozičním úkonu žalobce, jehož obsahem nebyla změna žaloby, ale její omezení v částce 69.732,70 Kč, tedy částečné zpětvzetí žaloby, nerozhodl usnesením dle §96 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a řízení v této části nezastavil. Vzhledem k obsahu protokolu o jednání ze dne 24. ledna 2000, na němž soud prvního stupně změnu návrhu se souhlasem zástupce žalovaného připustil, však podle odvolacího soudu nelze dovodit ani to, že soud prvního stupně postupoval podle §95 odst. 2 o. s. ř., neboť usnesení připouštějící změnu žaloby nevyhlásil. Podle závěru odvolacího soudu zmíněné procesní pochybení soudu prvního stupně v daném případě způsobilo stav, kdy odvoláním napadeným rozsudkem nebylo rozhodnuto o celém předmětu řízení – nebylo rozhodnuto o částce 69.732,70 Kč žalované z titulu nezaplacené faktury za dodané zboží. Odvolací soud konstatoval, že rozsudek soudu prvního stupně má charakter pouze částečného rozsudku ve smyslu §152 odst. 2 o. s. ř. a o částce 69.732,70 Kč musí soud prvního stupně v souladu s §96 odst. 1 o. s. ř. rozhodnout. Proto rozsudek v té části, v níž soud prvního stupně žalobci přiznal náklady řízení, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Podle jeho názoru bylo řízení ve smyslu §241 odst. 3 písm. a) o. s. ř. postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť v důsledku procesních pochybení soudu prvního stupně i odvolacího soudu byl naplněn dovolací důvod dle ustanovení §237 odst. 1 písm. d), e) a f) o. s. ř. Soudu prvního stupně vytkl, že v souladu s §95 o. s. ř. o změně žaloby vůbec nerozhodl, proto nemělo být pokračováno v řízení a odvolací soud měl jeho rozsudek zrušit. Ten však tak neučinil, čímž podle dovolatele vznikla situace, jako by návrh na zahájení řízení nebyl podán, ačkoli ho bylo podle zákona třeba; tím podle jeho mínění došlo k naplnění ust. §237 odst. 1 písm. e) o. s. ř. Pochybení se podle něj dopustil soud prvního stupně i tím, že mu v souladu s §95 odst. 1 o. s. ř. nedoručil změněný návrh žalobce, ač nebyl na jednání dne 24.1.2000 přítomen. Tímto nesprávným postupem soudu mu byla podle jeho názoru odňata možnost jednat před soudem ve smyslu §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. Dále namítl, že soud prvního stupně nerozhodl o částečném zpětvzetí žaloby a řízení v tomto rozsahu nezastavil dle §96 odst. 1 o. s. ř. a odvolací soud i v důsledku tohoto pochybení soudu prvního stupně měl jeho rozhodnutí zrušit, což neučinil. Tím podle dovolatele nastala procesní situace, kdy žalobci byl přisouzen vyšší nárok než požadoval, neboť o změně žaloby nebylo rozhodnuto a v důsledku toho nemohlo být pokračováno ani v řízení o původní žalobě. Podle dovolatele tak soudy obou stupňů rozhodly o nároku žalobce, ač tomu bránila překážka dříve zahájeného řízení o jeho původním nároku, čímž došlo k naplnění ust. §237 odst. 1 písm. d) a e) o. s. ř. Odvolacímu soudu rovněž vytkl nesprávný právní názor ve věci splatnosti smluvených úroků z prodlení a to, že nepřipustil dovolání dle ust. §239 odst. 1 o. s. ř. Soudy obou stupňů se podle jeho názoru dostatečně nevypořádaly s jeho námitkou, že výše smluveného úroku z prodlení je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku. Navrhl, aby dovolací soud před rozhodnutím o dovolání odložil vykonatelnost dovoláním napadeného rozhodnutí a aby rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Podle bodu 17., hlavy I., části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001 – dále též jen „o. s. ř.“). O takový případ jde i v této věci, jelikož odvolací soud věc ve shodě s bodem 15., hlavy I. části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb. rovněž projednal podle dosavadního znění občanského soudního řádu, jak sám výslovně zmínil v důvodech rozsudku.
Dovolání není v dané věci přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. V případě dovolání směřujícího proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu lze obecně přípustnost dovolání opřít o ustanovení §237, §238 odst. 1 písm. b) nebo o ustanovení §239 o. s. ř.
O případ podřaditelný ustanovení §238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde, neboť potvrzený rozsudek soudu prvního stupně je prvním rozsudkem tohoto soudu ve věci.
Podmínky stanovené v §239 o. s. ř. daná věc rovněž nesplňuje, neboť odvolací soud výrokem svého rozhodnutí přípustnost dovolání nevyslovil (odstavec 1) a žalovaný návrh na vyslovení přípustnosti dovolání nepodal (odstavec 2).
Zbývá posoudit podmínky přípustnosti dovolání určené v ustanovení §237 o. s. ř.
Ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. zakotvuje přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém) s takovými hrubými vadami řízení, které činí rozhodnutí odvolacího soudu zmatečným; přípustnost dovolání však není založena již tím, že dovolatel příslušnou vadu řízení tvrdí, ale až zjištěním, že řízení takovou vadou skutečně trpí. Vzhledem k tvrzení dovolatele o vadách uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. d), e) a f) o. s. ř. se Nejvyšší soud zabýval nejprve tím, zda řízení bylo postiženo těmito vadami.
Ustanovení §237 odst. 1 písm. d) o. s. ř. spojuje přípustnost dovolání s rozhodnutím odvolacího soudu, jestliže v téže věci bylo již dříve pravomocně rozhodnuto, nebo v téže věci bylo již dříve zahájeno řízení.
Podle ust. §237 odst. 1 písm. e) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže nebyl podán návrh na zahájení řízení, ačkoli ho bylo podle zákona třeba.
Podle §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem odňata možnost jednat před soudem.
V rámci dovolacího přezkumu dospěl Nejvyšší soud k závěru, že názoru odvolacího soudu zaujatému k procesnímu pochybení soudu prvního stupně nelze ničeho vytknout. Odvolací soud posoudil dispoziční úkon, který žalobce učinil na jednání konaném dne 24. ledna 2000, správně. Ačkoli s ohledem na jeho obsah nešlo o změnu žaloby, ale o částečné zpětvzetí žaloby (§96 o. s. ř.), soud prvního stupně „připustil změnu žaloby“ na stejné úroky a ve stejném rozsahu, v jakém je žalobce uplatnil žalobou. Toto pochybení včetně nevydání usnesení o částečném zpětvzetí žaloby v rozsahu zaplacené faktury ve výši 69.732,70 Kč odvolací soud soudu prvního stupně vytkl a zavázal ho rozhodnout o částečném zpětvzetí žaloby. To však soud prvního stupně dosud neučinil, neboť žalovaný podal dovolání a bylo třeba o něm nejprve rozhodnout.
Dovolací soud uzavřel, že v posuzované věci řízení tzv. zmatečnostními vadami uvedenými v §237 odst. 1 písm. d), e) a f) o. s. ř., ani žádnou z dalších vad vymezených v §237 odst. 1 netrpí, a proto není dovolání přípustné ani podle §237 odst. 1 o. s. ř. Procesní pochybení soudu prvního stupně, spočívající v nevydání usnesení o částečném zastavení řízení, naplňuje pouze tzv. jinou vadu řízení ve smyslu §241 odst. 3 písm. b) o. s. ř., kterou však napravil odvolací soud a ke které dovolací soud podle §242 odst. 3, věty druhé o. s. ř. přihlíží, jen když je dovolání přípustné.
Dovolání směřující do zrušujícího výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení a vrácení věci v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení, rovněž přípustné není, neboť ho nelze podřadit žádnému z rozhodnutí, proti nimž zákon připouští dovolání v §§238 a 238a o. s. ř. a podmínky stanovené v §239 o. s. ř. daná věc nesplňuje již z toho důvodu, že zrušujícím výrokem odvolacího soudu nebylo v posuzované věci rozhodnuto o věci samé; existenci tzv. zmatečnostních vad řízení dle §237 odst. 1 o. s. ř. Nejvyšší soud již dříve vyloučil.
Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako nepřípustného. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první o. s. ř.), podle §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§243d, věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 3. dubna 2003
JUDr. Miroslav Gallus, v.r.
předseda senátu