ECLI:CZ:NS:2003:32.ODO.666.2002.1
sp. zn. 32 Odo 666/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Petra Hampla a JUDr. Pavla Vosečka v právní věci žalobkyně H. Š., zastoupené, advokátem, proti žalovanému B. d. Č. V. P. 6, zastoupenému, advokátkou, o neplatnost vyloučení z družstva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 11 C 91/94, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. ledna 2002, č.j. 19 Co 566/2001-145, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 2.575,- Kč, k rukám zástupce žalobkyně, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Napadeným rozsudkem potvrdil odvolací soud rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 20.6.2001, č.j. 11 C 91/94-123, kterým tento soud vyslovil neplatnost usnesení členské schůze B. d. Č. v. P. 6 (dále jen „družstvo“) konané dne 24.2.1993, jímž bylo zamítnuto odvolání žalobkyně proti rozhodnutí, kterým ji představenstvo vyloučilo z družstva.
V odůvodnění svého rozsudku se odvolací soud nejprve zabýval otázkou věcné příslušnosti Obvodního soudu pro Prahu 6 k projednání a rozhodnutí této věci.Dospěl k závěru, že ta byla v průběhu řízení již vyřešena, když Městský soud v Praze u něhož byla žaloba podána vyslovil svou věcnou nepříslušnost a postoupil věc Krajskému obchodnímu soudu v Praze, který však rovněž rozhodl o své věcné nepříslušnosti a o postoupení věci Obvodnímu soudu pro Prahu 6. Proti tomuto rozhodnutí nepodali účastníci odvolání, a proto Obvodní soud pro Prahu 6, jsa tímto rozhodnutím vázán, ve věci jednal a rozhodl.
V odůvodnění svého rozsudku odvolací soud dále uvedl, že podle ustanovení §231 odst. 3 věta první obchodního zákoníku, ve znění účinném v době rozhodování o vyloučení (dále též jen „obch. zák.“), může být člen vyloučen z družstva, jestliže opětovně a přes výstrahu porušuje členské povinnosti nebo z jiných důležitých důvodů uvedených ve stanovách. Důkazní břemeno ohledně prokázání doručení výstrahy v tomto případě nese družstvo, neboť žalobkyně svá negativní tvrzení o této skutečnosti nijak prokazovat nemohla. Konstatoval pak ve shodě se soudem prvního stupně, že družstvo důkazní břemeno neuneslo, když jak na straně žalobkyně, tak na straně družstva vypovídali v řízení slyšení svědci o této skutečnosti zcela protichůdně a současně všichni měli k účastníkům takový vztah, pro který nebylo možno jejich výpovědi považovat za věrohodné.
Odvolací soud nad rámec závěrů soudu prvního stupně konstatoval, že i za předpokladu, že by bylo možné brát doručení výstrahy žalobkyni před rozhodnutím o jejím vyloučení za prokázané, nebylo by možné žalobě vyhovět pro nenaplnění skutkových předpokladů uvedených v ustanovení §231 odst. 3 obch. zák. Uzavřel, že od udělení výstrahy před vyloučením má být členovi poskytnuta přiměřená, konkrétním okolnostem odpovídající doba k nápravě. Možnost vyloučení člena svědčí družstvu až tehdy, co dojde k opakovanému porušení členských povinností poté, co mu byla udělena výstraha. Žalobkyni byla udělena výstraha na mimořádné schůzi představenstva dne 18.11.1992 a tentýž orgán rozhodl o jejím vyloučení na své další schůzi konané dne 23.11.1992. V uvedeném časovém rozmezí nemohla žalobkyně své členské povinnosti spočívající v řádném placení nájemného porušit, neboť další měsíční nájemné se ani nestalo splatným. Přitom neplacení nájemného mohlo být ve smyslu článku 10 stanov družstva důvodem pro její vyloučení, neboť další vytýkané porušení členských povinností (neodevzdání klíčů od garáže, její užívání třetí osobou) s možností vyloučení člena z družstva stanovy nespojují.
K námitce družstva, že podle stanov není nutné, aby vyloučení člena předcházela výstraha, pak odvolací soud závěrem uvedl, že kogentní ustanovení §231 odst. 3 obch. zák. vyžaduje před vyloučením člena udělení výstrahy a ve stanovách je možno toliko vymezit konkrétní okruh důvodů, pro které pak může k vyloučení dojít.
Proti rozsudku odvolacího soudu podalo družstvo dovolání. Co do přípustnosti uvádí, že věc je odvolacími soudy rozhodována rozdílně a rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, neboť řeší právní otázku vyloučení člena z družstva v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 1 písmeno c) občanského soudního řádu dále též jen „o. s. ř.“) Co do důvodnosti pak odkazuje na ustanovení §241a odst. 2 písmeno a) a b) o. s. ř., když má za to, že řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a rozhodnutí soudu spočívá v nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatel tvrdí, že nebyla splněna základní procesní podmínka, a to, aby ve věci rozhodoval věcně příslušný soud. Odůvodnění námitky věcné nepříslušnosti odvolacím soudem tak, že tato otázka již byla v průběhu řízení (a pro další průběh závazně) vyřešena, považuje za vadné.
Dovolatel dále tvrdí, že odvolací soud posuzoval otázku vyloučení člena z družstva v rozporu s hmotným právem, když vyložil ustanovení §231 odst. 3 obch. zák. tak, že vyloučení člena z družstva musí předcházet výstraha a ve stanovách je možno pouze vymezit konkrétní okruh důvodů, pro které může k vyloučení dojít, nikoliv však již v procesu vyloučení postupovat jiným než v zákoně stanoveným způsobem. Ustanovení §231 odst. 3 obch. zák. však výslovně hovoří o tom, že člen může být vyloučen, jestliže opětovně a přes výstrahu porušuje členské povinnosti, nebo z jiných důležitých důvodů uvedených ve stanovách. Zákon tak podle dovolatele vymezuje dva okruhy případů, kdy může být člen z družstva vyloučen. První z nich je vyloučení pro porušování členských povinností , kterému musí předcházet výstraha, po které musí následovat opětovné porušení členských povinností. Druhý pak předpokládá, že družstvo si do stanov zakotví jiné důležité důvody, pro které lze člena z družstva vyloučit a v tomto případě již zákon předchozí výstrahu nevyžaduje a podmínky k rozhodnutí orgánu družstva o vyloučení jsou dány tehdy, jsou-li naplněny důvody určené ve stanovách. Právě podle článku 10 stanov družstva je možné člena vyloučit, pokud neplní členské povinnosti podle stanov nebo rozhodnutí orgánů družstva, neplatí-li řádně úhradu za užívání bytu a za služby po dobu tří měsíců, případně soustavně porušuje domovní řád. Tímto způsobem jsou podle dovolatele upřesněny konkrétní jiné důležité důvody, pro které lze člena z družstva vyloučit bez dalších podmínek. Právě skutečnost, že žalobkyně neplatila nájemné za užívání garáže po dobu výrazně delší než tři měsíce, byla jednoznačně prokázána, stejně tak jako skutečnost, že odmítla dát do úschovy klíč od garáže pro případ havárie a že garáž přenechala do užívání jiné osobě.
Dovolatel má za to, že i v případě nutnosti předchozí výstrahy před vyloučením člena z družstva byla tato případná podmínka splněna. Výstraha byla udělena žalobkyni na mimořádné schůzi představenstva dne 18.11.1992 a o vyloučení rozhodl tentýž orgán dne 23.11.1992. Pohledávka na nájemném vznikala sice po delší dobu, ale i tak se jednalo o malou částku, která mohla být i v tak krátkém časovém rozpětí uhrazena. Opačný závěr vyslovený odvolacím soudem ohledně této otázky považuje za mylný. Přenechání garáže do užívání třetí osobě považuje dovolatel za porušení členských povinností, když z článku 24 stanov družstva jednoznačně vyplývá, že přenechat garáž do užívání jinému lze jen se souhlasem družstva. Neodevzdání klíčů je pak podle něj důvodem pro vyloučení proto, že se jedná o členskou povinnost stanovenou rozhodnutím družstva. Závěrem dovolatel poukazuje na to, že otázka vyloučení člena z družstva pro důvody uvedené v ustanovení §231 odst. 3 obch. zák. je řešena odvolacím soudem odlišně od rozhodnutí Vrchního soudu v Praze jako soudu odvolacího ve věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 1 Cm 31/93.
Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek jak odvolacího soudu, tak soudu prvního stupně zrušil a věc postoupil k dalšímu řízení věcně příslušnému Městskému soudu v Praze, jako soudu prvního stupně.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že je shledává nepřípustným. Pokud jde o jednotlivé námitky, pak má za to, že ve věci rozhodoval věcně příslušný soud, neboť o jeho věcné příslušnosti bylo pravomocně rozhodnuto a soud prvního stupně byl tímto rozhodnutím vázán. Jde-li o námitku možného vyloučení člena z družstva bez předchozí výstrahy z jiných důležitých důvodů uvedených ve stanovách, pak takový výklad označila za účelový a nelogický, vedoucí až k takovým závěrům, že v případě porušení členských povinností by musela být poskytnuta výstraha ovšem při porušení jiných než členských povinností by žádná výstraha být nemusela a člen by mohl být bez dalšího vyloučen. Tvrzení o tom, že porušila jiné než členské povinnosti označila za nepravdivé. Pokud nepředala družstvu klíče od garáže a přenechala její užívání třetí osobě, pak se jedná o porušení stanov družstva, neboť jejich dodržování je základní povinností člena družstva, takže by před vyloučením musela obdržet výstrahu, což se však nestalo. Závěrem zdůraznila, že v řízení nebylo prokázáno naplnění všech zákonem vymezených skutečností, které jsou podmínkou pro vyloučení z družstva. Se závěry soudu prvního stupně jakož i soudu odvolacího se ztotožnila a navrhla zamítnutí dovolání.
Dovolání není přípustné.
Dovolatel poukazoval v otázce přípustnosti podaného dovolání na důvod uváděný v ustanovení §237 odst. 1 písmeno c) o. s. ř., a tvrdil, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť provádí výklad ustanovení §231 odst. 3 obch. zák. ve znění účinném v době rozhodování o vyloučení žalobkyně z družstva (18.11.1992 resp. 23.11.1992), který neodpovídá citované hmotně právní úpravě. Otázku zásadního právního významu pak spatřoval v tom, že v uvedeném ustanovení zákon vymezuje dvě situace, za nichž může dojít k vyloučení z družstva. První z nich je vyloučení pro porušování členských povinností, kterému musí předcházet výstraha a druhou možnost vyloučení z jiných důležitých důvodů uvedených ve stanovách, kterému však výstraha předcházet nemusí.
O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, se jedná, jestliže je v rozhodnutí řešena právní otázka významná nejen pro rozhodnutí v projednávané věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec. Přitom musí jít o otázku, která není řešena v rozhodovací praxi vyšších soudů (anebo v ní není řešena jednotně) a která není řešena ani v rozhodnutí nižšího soudu publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí, ani ve stanovisku Nejvyššího soudu. Řešení otázky, kterou dovolatel považuje za otázku zásadního právního významu, uvedené předpoklady nesplňuje, neboť Nejvyšší soud již v rozhodnutí ze dne 14. října 1998, č.j. 1 Odon 103/97-59, publikovaném v časopisu Právo a podnikání č. 1/99, uzavřel, že důvodem pro vyloučení člena z družstva může být porušování členských povinností i přes výstrahu nebo jiné důležité důvody uvedené ve stanovách, kterým však výstraha předcházet nemusí. Je-li tedy důvodem vyloučení člena z družstva porušování členských povinností, je nezbytné, aby člen porušoval členské povinnosti opětovně, a to i přes výstrahu, která mu byla udělena. Pokud jsou důvodem vyloučení člena z družstva jiné důležité důvody, nemůže být tímto důležitým důvodem porušování členských povinností, ale jiné důvody, které musí být z hlediska družstva důležité, a to zejména s ohledem na jeho činnosti, vnitřní fungování apod. Musí být přitom uvedeny ve stanovách a jen z těchto důvodů lze pak člena z družstva vyloučit (dále srov. citovaný rozsudek Nejvyššího soudu České republiky).
Námitkou nedostatku věcné příslušnosti se dovolací soud zabývat nemohl, neboť k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přihlédne podle §242 odst. 3 o. s. ř. jen v případě, je-li dovolání přípustné.
Rozhodnutí odvolacího soudu ohledně právní otázky výkladu ustanovení §231 odst. 3 obch. zák. ve znění účinném v době vyloučení žalobkyně z družstva tak nemá po právní stránce zásadní význam. Nejvyšší soud České republiky proto nepřípustné dovolání, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první) podle ustanovení §243b odst. 5 a ustanovení §218 písmeno c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 4, §224 odst. 1 a §146 odst. 2 věta první, o. s. ř. (per analogiam), neboť žalovaný, podáním nepřípustného dovolání zavinil jeho odmítnutí. Náklady řízení žalobkyně sestávají z odměny za její zastupování advokátem v dovolacím řízení vypočtené podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášky č. 49/2001 Sb. (dále též jen „vyhláška“).
Podle ustanovení §10 odst. 3 vyhlášky se pak ve věcech odvolání a dovolání sazba odměny posuzuje podle sazeb, jakými se řídí odměna pro řízení před soudem prvního stupně, není-li stanoveno jinak. Podle ustanovení §7 písmeno g) vyhlášky činí sazba odměny ve věcech rozhodovaných v řízení o některých otázkách obchodních společností a družstev a jiných právnických osob 10.000,- Kč. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud dovolání odmítl, tvoří sazbu odměny v dovolacím řízení 50 % sazby stanovené v posledním citovaném ustanovení, tak jak to stanoví ustanovení §14 odst. 1 vyhlášky, tedy částka 5.000,- Kč. Ustanovení §18 odst. 1 věta první vyhlášky stanoví, že učiní-li advokát v řízení pouze jediný úkon právní služby (v této věci vyjádření k dovolání), soud sníží sazbu odměny o 50 %, nejméně na částku 250,- Kč. Sazba odměny za zastupování advokátem se tudíž snižuje na konečných 2.500,- Kč. Spolu s náhradou hotových výdajů ve výši 75,- Kč, jež přísluší zástupci žalobkyně podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů, tedy soud přiznal žalobkyni k tíži dovolatele celkem 2.575,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 14. ledna 2003
JUDr. Miroslav Gallus, v.r.
předseda senátu