ECLI:CZ:NS:2003:32.ODO.670.2001.1
sp. zn. 32 Odo 670/2001-103
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Petra Hampla v právní věci žalobce: P. f. Č. r. se sídlem P., zast. JUDr. D. J., advokátkou, proti žalované: Ing. E. Z., zast. JUDr. J. V., advokátem, o určení správy nemovitostí, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 15 C 130/99, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. června 2001, čj. 16 Co 159/2001-71, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. června 2001, čj. 16 Co 159/2001-71, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Výše označeným rozsudkem rozhodl Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalované, že rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I. mění tak, že se určuje, že pozemkové parcely č. 2294 o výměře 963 m2, č. 2297 díl 1 o výměře 84.482 m2, č. 2297 díl 2 o výměře 842 m2 a č. 2299 o výměře 948 m2, evidovaných ke dni 27. 5. 1992 Střediskem geodézie pro hl. m. Prahu v k. ú. Krč, na LV č. 188, nyní v katastru nemovitostí, vedeném Katastrálním úřadem Praha – město pro obec Praha, k. ú. Krč, na LV č. 188, zapsaných jako p. p. č. 2297/1 o výměře 16.483 m2, č. 2297/3 o výměře 3.877 m2, č. 2297/4 o výměře 4.419 m2, č. 2297/5 o výměře 2.084 m2, č. 2297/6 o výměře 1.745 m2, č. 2297/7 o výměře 3.848 m2, č. 2297/8 o výměře 13.272 m2, č. 2297/9 o výměře 7.672 m2, č. 2297/10 o výměře 4.902 m2 č. 2297/11 o výměře 19.449 m2, č. 2297/12 o výměře 4.243 m2, p. p. č. 2299 o výměře 3.123 m2, p. p. č. 2294 o výměře 963 m2 a části o výměře 18 m2, geometrickým plánem č. 787-91/93 dne 16. 11. 1993 oddělené z p. p. č. 2297 a sloučené do p. p. č. 2296, jsou ve správě P. f. ČR. Ve výroku II. odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v jeho výrocích II. a III. potvrdil, ve výroku III. rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobci náhradu nákladů odvolacího řízení a konečně ve výroku IV. odvolací soud návrh, aby bylo připuštěno dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, zamítl.
Obvodní soud pro Prahu 4 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 30. 10. 2000, čj. 15 C 130/99-32, určil, že vlastníkem svrchu uvedených parcel je Česká republika (výrok I.). Ve výrocích II. a III. pak rozhodl o nákladech řízení.
Proti tomuto rozsudku podala odvolání žalovaná a dokazovala na základě tvrzených skutkových zjištění a své právní argumentace, že předmětné pozemky nabyla do vlastnictví kupní smlouvou z 27.5.1992, ve znění pozdějších dodatků.
Žalobce, původně označen jako ČR – P. f. ČR, podáním z 9. 1. 2001 v odvolacím řízení navrhl, aby odvolací soud připustil změnu žalobního petitu tak, aby bylo určeno, že předmětné pozemky jsou ve správě P. f. ČR a zároveň „upřesnil“ označení žalobce na „P. f. Č. r.“.
Odvolací soud se nejprve zabýval návrhem na změnu žaloby a dospěl k závěru, že nový žalobní návrh má těsnou skutkovou souvislost s návrhem původním a výsledky dosavadního řízení jsou použitelné i pro rozhodování o změněném návrhu aniž vznikla potřeba zrušení prvostupňového rozhodnutí a vrácení věci soudu prvního stupně. Podstatou a obsahem změny žaloby je uvedení žalovaného petitu do souladu s již ustálenou judikaturou v obdobných věcech (např. rozsudek Nejvyššího soudu čj. 24 Cdo 108/99-164). Proto odvolací soud připustil změnu žaloby ve smyslu ust. §95 odst. 1 a §211 občanského soudního řádu (zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále též „o. s. ř.“), přičemž vzal na vědomí i přiléhavé upřesnění označení žalobce, jak je uvedeno v záhlaví rozsudku odvolacího soudu.
Odvolací soud poté přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně včetně řízení mu předcházejícího za použití ust. §212 odst. 1 a 2 o. s. ř. a po doplnění dokazování ve smyslu ust. §213 odst. 2 o. s. ř. uzavřel, že napadený rozsudek je správný, i když bylo nutné v jeho věcném výroku s ohledem na změnu žalobního petitu jej omezit.
Odvolací soud se ztotožnil s rozsudkem soudu prvního stupně po stránce skutkové i právní. Připomněl ust. §35 odst. 2 občanského zákoníku (zákon č. 40/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále též „obč. zák.“) o výkladu právních úkonů, pokud jde o určitost předmětu kupní smlouvy z 27. 5. 1992 s tím, že výkladovými pravidly nelze nahrazovat či měnit již učiněné projevy vůle.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, zejména z kupní smlouvy z 27. 5. 1992, uzavřené mezi F. n. m. ČR jako prodávajícím a žalovanou a doc. PhDr. V. Š. jako kupujícími, ve znění dodatků č. 1 a 2, dále z notářského zápisu z 4. 12. 1997 a ze sdělení Ing. J. M., předsedy výkonného výboru žalobce, z 10. 8. 1998.
Odvolací soud dovodil, že na ujednání o předmětu v kupní smlouvě včetně obou dodatků nemohl nic změnit ani notářský zápis ze dne 4. 12. 1997 (NZ 281/97, N 291/97), který pouze potvrzuje obsah kupní smlouvy. Z toho jednoznačně vyplývá, že předmětem kupní smlouvy nebyly předmětné pozemky, neboť kupní smlouva (včetně dodatků) takové ujednání neobsahuje a smluvní vůle ohledně převodu předmětných pozemků se nepodává ani z výše cit. notářského zápisu, popř. sdělení z 10. 8. 1998.
Dalšími důkazními návrhy žalované se již odvolací soud nezabýval, když soud prvního stupně spolehlivě odstranil rozpory za použití ust. §35 odst. 2 obč. zák. (v intencích např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2000, čj. 33 Cdo 2483/2000-79) a učinil i správný závěr k dodatku č. 2, pokud jde o jeho neurčitost, rozpor s tvrzením žalované a jeho nepředložení katastrálnímu úřadu.
Odvolací soud neakceptoval ani námitku žalované o nedostatku naléhavého právního zájmu žalobce na určení, poněvadž soud prvního stupně se s touto otázkou vypořádal náležitě a vyčerpávajícím způsobem. Zvláště pak soud prvního stupně podle názoru odvolacího soudu se správně soustředil na podstatu sporu – výklad obsahu ujednání účastníků a tuto otázku správně právně posoudil.
Z výše popsaných důvodů odvolací soud rozhodl, jak shora uvedeno.
Návrh žalované, aby proti tomuto rozsudku bylo připuštěno dovolání, odvolací soud zamítl z toho důvodu, že tu sice došlo ke změně napadeného rozsudku ve smyslu §220 o. s. ř., avšak posuzováno dle jeho obsahu je rozhodnutí odvolacího soudu rozhodnutím potvrzujícím, proti němuž dovolání přípustné není (ust. §236 an o. s. ř.) s tím, že v přezkoumávané věci nejde ani o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (ust. §239 o. s. ř.). Odvolací soud uzavřel, že pro jeho rozhodnutí byla určující standardní judikatura soudů ohledně existence naléhavého právního zájmu, a především pak otázka skutková o výkladu vůle v právních úkonech.
Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání ze dne 8. 8. 2001, ve kterém – aniž se zabývá přípustností a důvodností dovolání – namítá, že odvolací soud se nevypořádal s tím, že předmětné pozemky přešly do vlastnictví F. n. m. Č. r., ani nepřipustil dokazování o této skutečnosti. Pominul čl. II. kupní smlouvy, kde je uveden text „…. ostatní plochy třetí díl, parcela č. kat. 2297“, změnil umístění čárky ve větě a tím změnil i význam čl. II., neboť posunutí čárky před slova „třetí díl“ vedlo k jinému závěru, než jaký bylo možno učinit z původního znění čl. II. smlouvy.
Kromě toho odvolací soud podle názoru dovolatelky nevzal v úvahu znění čl. I. v dodatku č. 1, jímž byl upřesněn obsah původní kupní smlouvy. Odvolací soud odmítl návrh na výslech JUDr. T. K., ředitele sekce F. n. m., který kupní smlouvu podepsal a podepsal i dodatky k ní a notářský zápis a také odmítl vyslechnout ing. M. H., druhého místopředsedu FNM, který privatizaci realizoval.
Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudky odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V doplnění dovolání z 5. 3. 2001 provedené k výzvě soudu dovolatelka namítá, že se soud prvního stupně nevypořádal s otázkou aktivní věcné legitimace žalobce, který předmětné nemovitosti neměl ve správě. Odůvodnění rozsudku neodpovídá skutečnosti, když rozhodnutím ministra zemědělství České republiky č. 144 z 22. 5. 1992 (čj. 1795/92-510) o převedení části majetku státního podniku na F. n. m. ČR byla ke dni 1. června 1992 převedena na F. n. m. část majetku státního podniku SOU zemědělské K. Převáděný majetek nebyl a ani nemohl být ve správě P. f. Č. r., protože den zápisu tohoto fondu do obchodního rejstříku, vedeného Městským soudem v Praze v oddíle A, vložka 6664, je den 29. 7. 1992, a proto nemohl P. f. ČR převést s účinností od 15. 6. 1992 předmětný majetek na F. n. m. ČR.
Dovolatelka zdůrazňuje, že kupní smlouvou ze dne 27. 5. 1992, účinnou dnem 1. 6. 1992, převedl F. n. m. ČR jako prodávající, majetek, popsaný v čl. II. smlouvy podle aktualizovaného privatizačního projektu č. 3313, schváleného usnesením vlády ČR č. 265 ze dne 8. 4. 1992 a na základě rozhodnutí ministra zemědělství ČR z 22. 5. 1992, čj. 1795/92-510, na žalovanou Ing. E. Z. a doc. PhDr. V. Š.
Dovolatelka namítá, že soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku vědomě změnil umístění čárky v čl. II. kupní smlouvy ve větě „ostatní plochy, třetí díl, parc. č. 2297“. Posunutím čárky před slova „třetí díl“ změnil výkladem článek II., kupní smlouvy a učinil tak jiný závěr, než jaký vyplývá ze znění čl. II., kde předmětem prodeje byla celá parcela č. 2297.
Podle názoru dovolatelky odvolací soud rozhodl, aniž se řádně vypořádal s otázkou aktivní věcné legitimace žalobce a s otázkou přechodu pozemků do správy F. n. m. ČR.
Dovolatelka navrhuje též v dalším podání z 28. 3. 2002 odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, podle §243 o. s. ř.
Podle bodu 17., hlavy I., části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001). Odvolací soud ve věci rozhodoval za použití ust. §239 o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2000 (bod 15., hlavy I., části dvanácté výše cit. zákona) a dovolací soud taktéž rozhodoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do uvedeného data.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání vykazuje náležitosti stanovené zákonem (§240 odst. 1, §241 odst. 1 a 2 o. s. ř.), se nejprve zabýval přípustností podaného dovolání, jelikož dovoláním lze napadnout pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (ust. §236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolatelka se přípustnosti dovolání výslovně nedovolává, z obsahu dovolání a zejména jeho doplnění, které bylo podáno k výzvě soudu k odstranění vad dovolání, lze dovodit, že má na mysli přípustnost dovolání podle ust. §239 odst. 2 o. s. ř., když odvolací soud její návrh na připuštění dovolání zamítl. To odpovídá skutečnosti, že odvolací soud posuzoval své rozhodnutí dle jeho obsahu jako potvrzující v souvislosti se změnou žalobního petitu v odvolacím řízení.
S právním posouzením v tomto směru se dovolací soud neztotožňuje.
V podání ze dne 9. 1. 2001 navrhl žalobce, označený jako „P. f. ČR se sídlem P.“, aby dovolací soud připustil změnu petitu tak, že „určuje se, že specifikované pozemky jsou ve správě P. f. ČR“ a odvolací soud v protokolu o jednání ze dne 12. 6. 2001 po přerušení jednání vyhlásil usnesení, že „změna žalobního návrhu učiněná v podání žalobce ze dne 9. 1. 2001 se připouští“ a v odůvodnění svého rozsudku pak odvolací soud uvedl, že „připustil změnu žaloby ve smyslu ust. §95 odst. 1 a §211 o. s. ř., přičemž vzal na vědomí i přiléhavé upřesnění označení žalobce tak, jak je uvedeno v záhlaví tohoto rozsudku“.
Pro takovouto změnu však odvolací soud neměl odpovídající procesní základ ve smyslu §95 ve spojení s ust. §92 odst. 2 o. s. ř. Změnou žalobního návrhu upravil totiž žalobce nejen předmět petitu – z vlastnictví České republiky na správu P. f. ČR – nýbrž též zaměnil účastníka řízení na straně žalobce za jiný subjekt (namísto České republiky, konkretizované jejím orgánem, na její orgán s právní subjektivitou). Odvolací soud tak pokračoval v řízení s jiným účastníkem, aniž byly splněny procesní podmínky podle §92 odst. 2 o. s. ř.
V důsledku uvedené procesní změny tak došlo jak ke změně obsahu práva, o němž bylo třeba rozhodnout (obsah vlastnického práva je odlišný od práva správy), tak i ke změně účastníků právního vztahu, přičemž o záměně v osobě žalobce odvolací soud usnesení nevydal a tudíž pokračoval s někým, kdo účastníkem řízení nebyl.
V takovém případě je řízení před odvolacím soudem zatíženo tzv. jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (ust. §241 odst. 3 písm. b) o. s. ř.), přičemž dovolací soud musel k této vadě přihlédnout z úřední povinnosti (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.) proto, že dovolání je v tomto případě přípustné podle ust. §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Odvolací soud totiž výše připuštěnou změnou žalobního návrhu změnil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, takže shora popsanou změnu žalobního petitu a odpovídajícího rozsudečného výroku nelze obsahově považovat za potvrzení rozsudku soudu prvního stupně.
Z uvedených důvodů dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalším řízení (ust. §243b odst. 1 věta za středníkem a odst. 2 věta první o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. května 2003
JUDr. František Faldyna, CSc.,v . r.
předseda senátu